Jeho léky pomáhají milionům lidí. Pokud by však koncem loňského roku nezískal nejvyšší vědecké vyznamenání v tuzemsku Česká hlava, znali by jeho jméno pravděpodobně jenom zasvěcení. Jednasedmdesátiletý Antonín Holý působil při televizním přenosu předání cen jako stařík, který se bez cizí pomoci těžko obejde. Opak je ovšem pravdou. Sice se kvůli problémům s hlasivkami hůře domlouvá, ale jinak je to mimořádně čilý a tvůrčí vědec. Přes dosažené úspěchy je také velice skromný a vstřícný.
Antonín Holý, vědec oceněný nejvyšším vědeckým vyznamenáním Česká hlava Jeho léky pomáhají milionům lidí. Pokud by však koncem loňského roku nezískal nejvyšší vědecké vyznamenání v tuzemsku Česká hlava, znali by jeho jméno pravděpodobně jenom zasvěcení. Jednasedmdesátiletý Antonín Holý působil při televizním přenosu předání cen jako stařík, který se bez cizí pomoci těžko obejde. Opak je ovšem pravdou. Sice se kvůli problémům s hlasivkami hůře domlouvá, ale jinak je to mimořádně čilý a tvůrčí vědec. Přes dosažené úspěchy je také velice skromný a vstřícný.
Hodně se hovoří o sepětí vědy s praxí. Je to takové oblíbené klišé napříč kontinenty, politikou, světonázorem? Jak se na tuto proklamaci díváte vy z pohledu té strany, kde nové významné objevy vznikají?
Člověk by měl dělat věci, které mají nějaký smysl. Může to být praxe i teorie. I když je pravda, že třeba na něčem děláme a nemůžeme předem odhadnout praktické využití. Jestli to k něčemu je, nebo není. Proto si musíme hlavně všímat, co by z toho mohlo být. To použití v praxi vlastně hledat.
Věda se bez peněz dělat nedá. Americká farmaceutická firma Gilead Sciences, s níž spolupracujete, dává vašemu pracovišti ročně značné částky.
Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky dostává od americké společnosti ročně dar 1,1 milionu dolarů, což je necelých dvacet milionů korun na výzkum nových léků. To je hodně peněz. I když v době podpisu smlouvy to bylo 25 milionů korun, ale takový je život, koruna stoupá. Z této částky je 200 tisíc dolarů, neboli asi 3,5 milionu korun, určeno výhradně pro můj tým. Licenční poplatky jsou mnohem vyšší.
Kdybyste takový dar chtěl získat v tuzemsku na vědu, dostal byste jej?
Ne. V žádném případě. Ani bych si netroufl žádat. Navíc bych musel dokázat, že jsem je utratil do konce roku. A to jde ve vědě dost těžko.
PROF. RNDr. ANTONÍN HOLÝ, DrSc., Dr.h.c
Narodil se v Horních Počernicích 1. září 1936, jak sám říká na kritické datum, kdy začíná každoročně školní rok. Dobu jeho mládí charakterizuje dodnes schované německo-české vysvědčení z obecné školy v Počernicích. Následovalo chlapecké gymnázium, které kvůli jeho zrušení vystřídala měšťanská škola, na níž se údajně tři roky flákal. Maturoval ve svazácké košili, což hlavně dívky nesly těžko. A protože na takzvané jedenáctiletce jej provázely samé jedničky, dostal se bez přijímacích zkoušek na organickou chemii Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Po vojně v roce 1960 nastoupil na vědeckou aspiranturu do Ústavu organické chemie a biochemie, kde působí dodnes. Nyní jako vedoucí oddělení chemie nukleových kyselin. Mezi ocenění, která získal, patří například čestné doktoráty, členství v Evropské akademii věd či státní ceny za chemii, za zásluhy a loni Česká hlava. Na svém kontě má 60 českých i zahraničních patentů. Je autorem či spoluautorem více než 500 publikací. Je ženatý, má dvě dcery.
Na co jsou peníze, které získáváte od státu?
Ty jsou především na část platů vědeckých pracovníků. Je to tak 70 procent toho, co lidé v ústavu prakticky berou. Další část platů je třeba z grantů a z takových příspěvků, jako je například dar Gilead Sciences. Loni získal náš ústav z licencí a patentů zhruba 400 milionů korun. Stát přitom na provoz ústavu přispívá asi 150 miliony na výzkumný záměr.
Stalo se vám, že třeba nějaký český podnikatel dal peníze na vědu?
To se ještě nestalo. Jedině třeba při rozdávání cen, ty sponzorují soukromé firmy. Například teď udílení České hlavy dotovaly, včetně celé akce, například Siemens, Škoda Auto, Unipetrol, Poštovní spořitelna. Já jsem k ceně dostal milion korun od české vlády.
Proč v zahraničí naopak věnují bohaté firmy či podnikatelé peníze na vědu?
Ještě jsme k tomu nedošli, možná proto, že ani politika státu k tomu nesměřuje. Podnikatelé si nemohou takové dary odečíst například z daní, což může být jeden z důvodů. Ještě se to neprosadilo a těžko se v dnešní době podaří prosadit. To je chyba. Třeba já bych dal nějaké peníze na školy. Líbilo by se mi, kdybych alespoň u části daní mohl určit, kam je směřovat.
Pamatujete si, kdy vy jste přišel na využití některých svých vědeckých prací? Kdy jste spojit vědu s praxí?
Třeba když jsem viděl maličká děcka v nemocnici na onkologii. To si řeknete, že to musíte zkusit, když máte látku, která se zdá vhodná pro lék. Kdyby byla sebemenší šance, ty děti si to zaslouží.
Naznačujete, že vaše preparáty pomáhají milionům lidí, kteří trpí AIDS, žloutenkou, leukémií či zhoubnými nádory. Můžete jmenovat některé léky a vysvětlit jejich použití?
Například jedna tableta truvady stačí místo různých třinácti pilulek pro nemocné AIDS, prodlužuje jim život, v raném stadiu potlačuje zcela virus HIV, a když lék berou těhotné ženy s AIDS, už nenakazí své dítě. Vistide zase působí na viry pásového oparu, planých neštovic, žaludeční vředy či záněty oční sliznice. Hepsera proti žloutence.
LÉK PROTI RAKOVINĚ VZBUDIL MEZI LIDMI POZDVIŽENÍ
Hodně se v poslední době hovoří o léku proti rakovině.
Jsem rád, že se na něj ptáte, protože tyto informace vyvolaly doslova hysterii mezi nemocnými. Látku GS-9219 není v žádném případě možné nazývat lékem. Teprve projde-li úspěšně časově náročnými klinickými zkouškami a schvalovacím řízením, mohla by se stát sama nebo ve spojení s jinými látkami účinnou složkou nového léku proti rakovině lymfatických uzlin.
Americká strana, farmaceutická společnost Gilead Sciences, nabídla, že bychom mohli lék zkoušet i v tuzemsku, a čeští pacienti doslova atakovali váš ústav i vás osobně. Vy jim ale nemůžete pomoci.
Ti lidé nabízejí doslova všechno, vyprávějí příběhy, při nichž běhá mráz po zádech, ale já ani náš ústav jim opravdu nemůžeme pomoci. Jsme chemici, ne lékaři. Ti budou sestavovat dvěstěpadesátičlennou skupinu vhodných pacientů. Chystaný projekt musí do jara projít poměrně složitým legislativním posuzováváním. Mluvit do toho bude i etická komise, vždyť půjde o pokusy na lidech. I když chápu, že mnozí nemocní v tom vidí svoji jedinou šanci.
Na kom se dělaly pokusy do teďka?
Na psech. O lidech se nedá říct, jak budou látku snášet. Neví se, jak bude účinná. Může se stát, že bude mít toxické účinky či vedlejší reakce. Pak bude celý nákladný projekt okamžitě zastaven. Pravděpodobnost úspěchu je v takovýchto případech velice nízká.
Kdyby všechno dopadlo dobře a i v tomto případě by vám přálo štěstí, kdy bychom mohli lék proti rakovině vidět v lékárnách?
V nejlepším případě za pět, šest let.
Jak dlouho vlastně trvá celý proces od objevu účinné látky až po schválení léku?
Pokud máte k dispozici tak jednu miliardu dolarů, tak přibližně 12 až 15 let. Představte si, že co dneska nebudeme dělat, tak za 15 let nebudeme mít!
Vymýšlíte léky pro druhé, proč nezkusíte vynalézt něco pro své hlasivky? Mluvíte se značnými obtížemi. Lidé, kteří vás dobře neznají, vám hůř rozumí.
Platí pro mě pravidlo o kovářově kobyle a ševcových dětech. Chodí bosi.
U KAŽDÉHO OBJEVU MUSÍ BÝT ŠTĚSTÍ
Jak vlastně vznikla vaše spolupráce s Američany?
Na základě mé spolupráce s lékařem Erikem De Clercqem z Katolické univerzity v belgickém Leuvenu. Už čtyřicet let spolu děláme na vývoji antivirových preparátů. Tehdy jsme objevili první skupinu látek, původní antiherpetikum, z něhož vznikly léky třeba proti neštovicím, pásovým oparům, žloutence typu B či AIDS. Doktor De Clercq se o tom zmínil farmaceutické firmě, která s námi začala jednat. Ale ta fúzovala s jinou a vedoucí výzkumu, který látce věřil, ji převedl do Kalifornie, kde vznikla společnost Gilead Sciences, s níž nyní spolupracujeme. Léky jsou dnes otázkou obchodu, strategie. Kdybych to zestručnil, tak Erik De Clercq naše výsledky popularizoval v zahraničí v 80. letech a tím odstartoval praktické využití, výrobu léků, o kterou v tuzemsku nikdo neměl zájem. U nás tenkrát existoval vlastně jenom jediný výrobce léků – Spofa. Byla to vlastně otázka štěstí, které u každého objevu musí být.
Vaše spolupráce s virologem De Clercqem byla hned úspěšná?
Shodou okolností se stalo, že z prvních šesti látek, které jsem mu poslal na vyzkoušení, byly dvě velice účinné. Tehdy se toho vědělo o virech mnohem méně než dnes. Od roku 1976 jsme taková nerozlučná spolupracující dvojice. Od té doby jsem začal testovat své nové látky proti virům systematicky. Postupně se na tyto výzkumy napojila i biochemická skupina Ústavu organické chemie a biochemie a v této spolupráci s belgickými kolegy pokračujeme dodnes.
Předseda Akademie věd Václav Pačes o vás řekl, že sice nemůžete mluvit, ale mozek vám šrotuje jako nikdy. Prý na co sáhnete, tam jste úspěšný. Vy teď mluvíte i o štěstí. Je to tak jednoduché? Jste klikař?
Já to nepopírám, je mi to až trapné. Moje asi největší štěstí bylo, že látka, kterou jsem našel, byla spjatá s medicínou. Říkám si, kdyby tak někdo z mladších kolegů objevil něco zajímavého. Jdou do oblastí, které nejsou ještě prozkoumané, tak se jim snad bude dařit. Jedna mladá kolegyně teď našla velice účinnou, ale nestálou látku. Uvidíme, co z toho bude.
Dařilo se vám hned ze začátku, nebo až po nasbírání určitých zkušeností?
Člověk do toho musí být zažraný, musí tím žít. Dneska je tendence, že se skáče z jednoho místa na druhé. To nepokládám za správné, protože člověk neví nic pořádně. Je lepší dlouhodobá práce v nějaké oblasti. Vědecká práce předpokládá nezměrnou trpělivost, ale i velkou fantazii. Často se ukáže, že je cesta slepá, člověk se musí vrátit na začátek a vydat zase jiným směrem. Jindy se naštěstí i shodou náhod přijde na výjimečný, původně třeba nepředpokládaný objev.
Kromě štěstí a zažranosti, jak říkáte, musí mít vědec i podnikatelského ducha?
Ne nezbytně. Na to jsou jiní lidé. Třeba ve vedení většího vědeckého ústavu by měli být i dobří manažeři. Já osobně si myslím, že nemám podnikatelského ducha.
Vzpomínáte si na své úplně první setkání s chemií?
Měl jsem s kamarádem, který už dneska nežije, na půdě učebnici přírodozpytu. Ta tenkrát zahrnovala chemii i fyziku. Byla doplněna takovými krásnými rytinami, jako jsou ve verneovkách, dodnes si na některé pamatuji. Třeba na zemské polokoule. Pak tam byly příklady jednoduchých chemických pokusů, které mě zvlášť zaujaly. Kamarád se dal na elektroniku a já zůstal u chemie. Nejenom kvůli přírodozpytu, ale protože se tam dělá i rukama. Je vidět, že se něco mění.
LÉKY VZNIKLÉ Z OBJEVŮ ANTONÍNA HOLÉHO
VISTIDE, schválený pro klinické použití v USA v roce 1996. Účinně působí na mnoho takzvaných DNA virů – například na virus pásového oparu, ale také na virus pravých neštovic, používá se i proti virovému zánětu oční sítnice.
VIREAD, schválený v USA v roce 2001, je v současnosti jedním z nejúčinnějších léků proti AIDS, významně zvyšuje kvalitu života pacientů a stal se nadějí milionů HIV pozitivních pacientů na celém světě. Používání tohoto preparátu bylo schváleno v mnoha státech světa včetně zemí Evropské unie a před nedávnem i v Japonsku.
HEPSERA, schválená v USA na podzim roku 2003 jako lék proti virové žloutence typu B. Hepatitidou B trpí na celém světě zhruba 300 milionů pacientů a každý rok jich milion umírá.
TRUVADA, schválená v USA v roce 2004. Jde o kombinaci preparátu viread s embricitabinem pro nemocné AIDS, kterým stačí užívat k prodloužení života místo původních třinácti léků. V raném stadiu potlačuje zcela virus HIV a zabraňuje onemocnění dětí HIV v těle pozitivní matky.
Měl jste vždy z chemie na škole jedničku? Vždycky vás tenhle předmět bavil, nebo se našel kantor, který vám ji dokázal znechutit?
Až na vysoké škole jsem na některé přednášky nechodil, protože mě nebavily právě vinou přednášejícího. Jinak si nevzpomínám, že bych chtěl někdy dělat něco jiného.
Vy sám jste přednášel v Praze na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a v Olomouci na Univerzitě Palackého. Teď kvůli hlasivkám už to nejde, ale jak jste jako pedagog vycházel se studenty? Nechal jste někdy někoho propadnout?
Ne. Myslím, že jsme spolu vycházeli dobře. Jenom snad při písemných odpovědích mě zarazilo, že dnes neumějí dobře češtinu. Podle mého názoru vás škola moc nenaučí. Musíte se pak naučit sami. Záleží jenom na každém jednotlivci, jaké bude mít vědomosti.
Máte v Ústavu organické chemie a biochemie někoho ze svých bývalých žáků? A je vůbec zájem mezi mladými lidmi o vědu a výzkum?
V ústavu působí celkem šest mých bývalých studentů. Když si u mě dělali vědeckou aspiranturu, tak většinou měli zájem o práci v ústavu. Dneska v době internetu je to tak, že oni si spíš vyberou vás než vy je. Ovšem zájemců by bylo víc, ale nemáme volná místa, to je problém.
NEBÁDÁM, ALE PRACUJI
Používáte často ve spojení s vědou výraz práce. Vám se prý slovo bádání nelíbí.
S bádáním si spojuji, že se v něčem hrabete bez smyslu pro realitu. Slovo pracovat je mnohem výstižnější. Dříve jsem pracoval v ústavu tak deset hodin denně. Teď už tu tak dlouho nebývám, odcházím domů tak v 17 hodin. Dokonce si užívám určitý komfort, manželka prosadila, že mě do práce i z práce vozí autem řidič ústavu.
Když jste se zmínil o manželce, tak prozradím, že jste se ženil ve 24 letech. Máte dvě dcery. Jak daleko se zatoulala ona pomyslná jablka od stromu?
Jedna dcera působí jako asistentka na přírodovědecké fakultě a druhá pracuje ve Státním ústavu pro kontrolu léčiv. Manželka je inženýrka, vystudovala potravinářskou chemii a prozradím, že je vlastně moje studentská láska, chodili jsme spolu už na střední škole.
Jak jsem měla možnost vás poznat, nejste vůbec vědec – suchar. S úsměvem jste třeba kvitoval, že v ústavu pracují i mladá děvčata. Dokonce byste bral, být už dědečkem. Podle snímků, které máte rozvěšené na zdi kanceláře odhaduji, že k vašim koníčkům patří fotografování.
Na snímcích, které tu vidíte na zdi, jsou obě dcery, manželka a naše skupina. Celý šestnáctičlenný kolektiv vědeckých spolupracovníků z ústavu. Dříve jsem sbíral známky, ale ty za chvíli zmizí, jak lidé přestanou používat poštu. Takže dnes už víc fotím, lidi i krajinu. Například jsem byl nedávno služebně v Kalifornii a přivezl jsem nádherné barevné záběry přírody. Dřív jsem hodně chodil po zámcích, ale teď už na to nemám čas. Když mám volno, tak vyrazíme s manželkou do Rakouska. Jezdíme třeba do Salcburku, tam to mám rád, podnikáme výlety do hor. Rakousko se mi líbí svojí čistotou a pořádkem. Říkám si, že se Rakousko-Uhersko nemělo rozbíjet.
To znamená, že fandíte Evropské unii?
Myslím si, že má šanci být lepší než Rakousko-Uhersko. Zatím je to moc zbyrokratizované, a na to Rakousko-Uhersko zašlo. Ale já fandím Unii, spolupráci mezi národy a otevřeným hranicím.
Jste členem spousty vědeckých rad, musíte se účastnit řady jednání. Nepřijde vám to někdy jako ztracený čas?
Třebas dneska se do laboratoře nedostanu vůbec. Ale já moc dlouho nevydržím poslouchat nějaké povídání jen tak, to se seberu a uteču.
