Třinecký soukromý nemocniční řetězec plánuje další expanzi
Akciová společnost Euromednet z Třince se v Moravskoslezském kraji čile snaží dokázat, že soukromé podnikání může vstoupit do lůžkové zdravotní péče, aniž by se zhoršila její kvalita. Její představitelé dokonce tvrdí, že dokážou zajistit lepší péči a vstřícnější zacházení než většina takzvaných veřejných zařízení. Tím není řečeno, že obavy z případných negativních důsledků převodu zdravotnických zařízení do soukromých rukou jsou a priori absurdní a může je vyslovit jenom nemoderní nekňuba, nebo někdo, kdo tím sleduje jakýsi postranní zájem. Je tím řečeno pouze to, že v činnosti Euromednetu se tyto negativní důsledky dosud neprojevily.
Firma vznikla v roce 2002. Jejím stoprocentním vlastníkem je společnost s ručením omezeným Nemocnice Podlesí. „Poté, co jsme se přesvědčili, že nemocnici řídit umíme, rozhodli jsme se, že bychom to mohli vyzkoušet i jinde,“ říká ředitel Nemocnice Podlesí a předseda představenstva Euromednetu Marek Potysz. V Nemocnici Podlesí byl primářem anesteziologicko-resuscitačního oddělení, od roku 1997 je ředitelem. Nemocnice vznikla před více než sto lety jako zdravotní zařízení třineckých hutí. Do roku 1993 byla závodní nemocnicí Třineckých železáren, poté byla privatizována skupinou místních lékařů. Specializuje se na kardiologii, kardiochirurgii a cévní chirurgii.
Rozhled.
Marek Potysz tvrdí, že Euromednet poskytuje komplexní zdravotní péči, a má pravdu. Komplexnost se ale týká celého řetězce, nikoliv jeho jednotlivých částí. Ty se specializují na nosné obory a vzájemně se vykrývají podle zásady, že je lépe dojet si za specializovanou, a tudíž kvalifikovanou péčí třeba i několik desítek kilometrů než umřít za rohem. Šetří to pochopitelně i náklady, což je vlastnost ceněná v soukromém podnikání víc než ve veřejném sektoru. Euromednet má pro takový model optimální podmínky, protože hlavní aktivity vykonává v geograficky nepříliš rozsáhlém regionu vymezeném Třincem Ostravou, Českým Těšínem a okolím. Akvizice v Šumperku a Valašském Meziříčí ale svědčí o tom, že se rozhlíží i dál do kraje.
Pronájem.
V současné době Euromednet svou činností tak či onak zasahuje kromě Nemocnice Podlesí do deseti zdravotnických zařízení. S některými spolupracuje různými formami. To je případ Karvinské hornické nemocnice, Nemocnice Bohumín, Polikliniky Viniční Brno a Beskydského rehabilitačního centra v Čeladné, které v minulosti patřilo Nemocnici Podlesí.
V ostatních případech je Euromednet buď majitelem, popřípadě spolumajitelem zdravotnického zařízení, nebo ho má v dlouhodobém pronájmu. To se týká městských nemocnic v Českém Těšíně a Valašském Meziříčí. Například těšínskou nemocnici má Euromednet pronajatou na dvacet let za roční nájemné tři a půl milionu korun. Zatím ho platí formou investic a podle ředitele nemocnice Petra Vaňka má předplaceno na několik let. Z různých zdrojů bylo do těšínské nemocnice za uplynulého půldruhého roku investováno 34 milionů korun, příští rok to má být dvanáct. Pro město má pronájem ten půvab, že zatímco v minulosti muselo každý rok sanovat značnou ztrátu, někdy i v řádu desetimilionů, nyní může tyto peníze vynaložit na jiné užitečné věci.
Výhodná koupě.
Hlavním nebo stoprocentním vlastníkem je Euromednet v nemocnici Ostrava–Jih, bývalém zdravotnickém zařízení Nové huti, a v Nemocnici Šumperk. V Hornické poliklinice Ostrava drží 49 procent akcií. Šumperská nemocnice je zatím poslední akvizicí z letošního srpna. Řetězec vstupuje vesměs do nemocnic, které mají hospodářské potíže (a které je nemají?), takže jsou „k mání“ lacino. Marek Potysz neuvádí konkrétní čísla, ale mluví o „sumách v řádu milionů korun“. Na expanzi prý používají buď vlastní zdroje, nebo úvěry. Ředitel v této souvislosti odmítl spekulaci, že kapitálově za Euromednetem stojí Třinecké železárny.
Dnes lze privatizací nemocnic výhodně přijít ke značnému majetku, především v nemovitostech, který by mohl přinést vyšší profit, kdyby nebyl používán pro zdravotnické účely. To v určité části politického spektra i odborné veřejnosti vyvolává obavu, zda soukromý investor nemocnici nezavře, když ho nic nebude nutit k jejímu provozování. Marek Potysz na to odpovídá poukazem na možnosti kontroly: „Správa, corporate governance jakékoli firmy, natož nemocnice, je záležitostí vysoce odbornou a složitou. Zajistit, aby účel existence nemocnice zůstal zachován a nedošlo k přeměně například na hotel je právě záležitostí kontroly managementu. Proto se domnívám, že kraj, případně obec, by si měl ponechat ve vlastnictví nemovitosti a pozemky, a současně trvat na svém zástupci v dozorčí radě nemocnice, i když provoz nemocnic bude již fungovat pod hlavičkou akciové společnosti. Takto bude riziko zneužití nemocnice pro jiné obory podnikání minimalizováno.“
Drive.
V souvislosti s Euromednetem ředitel hovoří o dlouhodobých, strategických plánech na podnikání ve zdravotnictví. To prý také znamená, že třinecký řetězec nepotřebuje – na rozdíl od kapitálového investora - vyčerpávat z firem v krátkodobém horizontu značné sumy peněz. Strategické zájmy ilustruje mluvčí Euromednetu Simona Součková 450 milionů korun, které během posledních tří let společnost investovala do modernizace nemocnic v Podlesí, Českém Těšíně, Ostravě-Jih a vybudování radioterapie v Novém Jičíně.
Na řízení řetězce se projevuje soukromopodnikatelský „drajv“, takže společnost má v Simoně Součkové i public relations-manažerku, která se s patrným úspěchem snaží výsledky Euromednetu mediálně využívat. Což není nic odsouzeníhodného, ale naopak běžná součást moderního marketingu. Euromednet se netají zájmem získávat co nejvíc pacientů neboli klientů. Náklady na ně se snaží snižovat například rozvíjením programu jednodenní chirurgie, což také není nic proti přírodě, ale moderní a pro většinu pacientů patrně i příznivý trend, zvláště je-li podpořen následnou péčí kvalifikovaných domácích sester. Za zaznamenání stojí i skutečnost, že 98 procent úhrad za léčebnou péči Euromednet údajně získává z prostředků veřejného zdravotního pojištění.
Bohužel, při vší vstřícnosti nám ve společnosti nesdělili, jaký hospodářský výsledek jejich podnikání přináší. Omezili se na konstatování, že kumulovaný obrat firem, které jsou ve vlastnictví Euromednetu, činil loni půldruhé miliardy korun, když v roce 2003 to bylo o třetinu méně. Konkrétnější představu si lze udělat v souvislosti s informací Marka Potysze, že vedení řetězce po všech nemocnicích požaduje, aby vytvářely nejméně pět procent zisku na obratu. Je však zřejmé, že v současné fázi zrodu řetězce jsou podmínky, a tudíž i výsledky v jednotlivých zařízeních dost odlišné.
Hráči.
Shodný je ale exekutivní tah na bránu, který se začíná v akvizicích projevovat okamžitě po příchodu lidí z Euromednetu a citlivější nátury podněcuje ke kritice hrůz kapitalismu. Faktem je, že intenzita práce se vstupem soukromého vlastníka stoupá. Marek Potysz mluví o neefektivní struktuře a přezaměstnanosti státních, krajských nebo městských nemocnic, o předimenzovanosti, jak pokud jde o počet akutních lůžek, tak počty zaměstnanců, což vede ke strašnému, i sedmdesátiprocentnímu podílu mzdových nákladů. Situace v řetězci se případ od případu liší, ale ve vlajkové lodi a výkladní skříni – Nemocnici Podlesí – činí podle ředitele mzdové náklady 45 až 50 procent. Přičemž průměrný plat lékaře údajně přesahuje šedesát tisíc.
Za těchto podmínek v Euromednetu, když rychle potřebují nového muže do sestavy, tak si ho koupí. Nabízí mu možnost odborné seberealizace a pocit, že jeho kvalifikace je v rámci možností doceněna. S nepochybně vysokou intenzitou práce souvisí i efektivnější využívání lékařské techniky (operační sály prý v některých dnech fungují čtyřiadvacet hodin denně), ale i získávání zkušeností a další profesní růst. Kupují se jak doktoři, tak manažeři. Petra Vaňka přetáhli ze zdravotní pojišťovny Revírní bratrská pokladna, kterou spoluzakládal, ředitele Nemocnice Ostrava–Jih Radomíra Maráčka z Karvinské hornické nemocnice, kde byl medicínským ředitelem. Radomír Maráček si zase vytáhl z Frýdku-Místku Ondřeje Urbana, protože potřeboval lékařskou kapacitu pro nosný obor své nemocnice – gastroenterologii.
Přijímač.
Obvyklý postup třineckých kapitalistů v nově získané nemocnici má tři fáze. První měsíc nastupuje „komando“ z Euromednetu, které má za úkol provést podrobný vnitřní audit, vytvořit základní podmínky pro uskutečnění vize, s níž řetězec do nemocnice vstupuje, popřípadě vyměnit manažery nebo primáře a koupit nové hráče. Na otázku, zda vždycky dochází k výměně vedení, odpověděl Marek Potysz, že ne vždycky. Konkrétně je to tak, že ve Valašském Meziříčí se nepřepřahalo, v Českém Těšíně ano a v Šumperku taktéž.
Druhý měsíc je věnován konkrétnímu fomování manažerské a zdravotnické kapacity pro uskutečňování vize. Třetí měsíc je počátkem realizace. Začíná komunikace s krajem, městem, pojišťovnami, okolními zdravotnickými zařízeními. Obecnou předností soukromých společností před veřejnou sférou je menší rigidita, přísnější respektování požadavků efektivity, rychlejší výkon rozhodnutí. V České Těšíně se díky tomu krátce po vstupu podařilo to, o čem se v místní nemocnici bez efektu diskutovalo mnoho let. Skončila nevytížená lůžková chirurgie i gynekologie a nemocnice většinu ze svých sto padesáti lůžek převedla na rehabilitační a následnou ošetřovatelskou péči. Takže vana, v níž se původně mělo rodit do vody, dnes s úspěchem slouží rehabilitačním účelům. Nosným oddělením nemocnice je interna s jednotkou intenzivní péče. Petr Vaněk si pochvaluje, že když do nemocnice přišel, měl šedesátiprocentní obložnost lůžek, nyní je to 94 procent.
Vyšší rychlost.
Současné prostředí je pro soukromé nemocniční řetězce typu Euromednetu příznivé v tom ohledu, že nemají velkou konkurenci a působí vedle těžkopádných příspěvkových organizací nebo teprve se rozjíždějících obchodních společností vlastněných kraji či obcemi. Aktuální otázku právní formy lůžkového zdravotnického zařízení můžeme ponechat stranou, protože veřejnoprávní charakter a neziskový princip, prosazované ministerstvem zdravotnictví, by se měly týkat jen velkých nemocnic – například krajských – klíčových pro poskytování zdravotní péče v daném regionu.
Když hovoří o možnostech rozvoje soukromého sektoru v nemocniční péči, Marek Potysz tvrdí, že po dnešním úsvitu privatizace žádná sluneční výheň nenastane. „Samozřejmě že záleží na míře regulace ze strany státu. Osobně si ale myslím, že další vývoj nebude o tom, že by někdo koupil dvacet nemocnic za pět miliard korun. Spíše očekávám rozvoj pronájmu nemocnic soukromým firmám při jejich veřejné kontrole.“ Což neznamená, že by Euromednet neaspiroval na další rozvoj.
Deklarovaným cílem řetězce je poskytovat zdravotnickou péči pro milion lidí. Nyní je jich podle Simony Součkové 750 tisíc. To je šedesát procent obyvatel Moravskoslezského kraje. Začátkem roku Euromednet vehementně usiloval o pronájem krajské nemocnice v Novém Jičíně. To by byl kapitální úlovek, s jehož pomocí by Euromednet překonal sám sebe, jak se na Ostravsku říkalo za socialismu. Jestliže Nemocnice Podlesí má sto padesát lůžek, novojičínská téměř tři sta osmdesát a strukturu oborů odpovídající velké nemocnici krajského typu. Napoprvé, v únoru, Euromednet neuspěl. Hejtman Evžen Tošenovský tehdy mimo jiné prohlásil, že pronájem nemocnic soukromým společnostem je spojen s právním rizikem.
Třinečtí hodlají nyní podat nabídku znovu. Do novojičínské nemocnice už mají nakročeno. Letos Euromednet společně s firmou šéfa novojičínského Onkologického centra J. G. Mendla Martina Radiny a primářem Jaromírem Richterem otevřel v areálu nemocnice nový radioterapeutický pavilon za 150 milionů korun.
Složitý řetězec Struktura Euromednetu a partnerských firem je v současné době poměrně nepřehledná. Ředitel Marek Potysz říká, že do roka bude vše upraveno tak, aby akciová společnost Euromednet majetkově ovládala jednotlivé nemocnice včetně „mateřské“ Nemocnice Podlesí. Nyní je to tak, že Nemocnice Podlesí, s. r. o., je jediným akcionářem firmy Euromednet, a. s. Ta vznikla v roce 2002, kdy navázala na společnost Nobilitas, založenou v roce 1995. U jejího zrodu byli mimo jiní MUDr. Roman Dudys, Ing. Daniel Dudys a MUDr. Martin Polach. Ti působí i v současné devítičlenné dozorčí radě Euromednetu, kde jsou většinou zastoupeni lidé, kteří stáli u privatizace Nemocnice Podlesí a u zrodu celého projektu nemocničního řetězce. Roman Dudys, Daniel Dudys a Martin Polach tvoří dozorčí radu a. s. Agel, která byla zapsána do obchodního rejstříku loni v srpnu, a je dnes jediným akcionářem Nemocnice Podlesí. V brožuře Nemocnice Podlesí v roce 2003 jsou ještě vedle Agelu uvedeni další společníci: lékaři Stanislav Czudek, Marian Branny, Roman Kantor a Zbyhněv Gleta. Všichni jsou zároveň členy dozorčí rady Euromednetu. MarekPotysz, který o sobě tvrdí, že je „spíš manažer než akcionář“, označuje za hlavní akcionáře skupiny Martina Polacha, který působí jako soukromý gynekolog, Romana Dudyse, který je manažerem v rámci Euromednetu, a spolumajitele Třineckých železáren a Moravia Steel Tomáše Chrenka. Ten je členem dozorčí rady Euromednetu a vlastnická práva údajně vykonává prostřednictvím společnosti Ariglia Propertis, Ltd.