Ve sporu investorů zvítězil rozum nad emocemi
Všechno dění kolem Novy už řadu let připomíná dokonalou soap operu. Jako by spory s bývalými obchodními partnery, nedávnými právníky či současnými novými vlastníky byly jen epizodou z rafinovaně sepsaného scénáře pro některý z dalších dílů nekonečného televizního seriálu. Hospodyňky před obrazovkou nejdříve trnou, jaký bude další osud jejich hrdinů a zda všechny útrapy a nástrahy překonají. Nakonec si ale pokaždé popláčou dojetím, jak to všechno dobře dopadlo. Následují titulky, reklama, a už je tady další díl jiné telenovely, namíchané podle stejného receptu.
Jenže zatímco střídání dramatických scén s happy endem jsou nezbytnými ingrediencemi k získání divácké pozornosti, střídání vzestupů a pádů v podnikání je nežádoucí. Kdyby byl scenáristou byznysmen, nejspíše by do hlavní role obsadil stabilně rostoucí podnik. Nuda k uzívání. (Jenže v byznysu k nezaplacení, nabízí se dodat.)
Přitom na současných změnách uspořádání firem kolem televize Nova je nejpodstatnější právě to, že se vlastně nic nemění. Možná to zní jako trestuhodně banální konstatování, ale není to snad pravda?
Diváci svou každodenní porci oblíbených pořadů dostávají přesně na základě schváleného programového schématu a nasmlouvané reklamní spoty prošpikovávají pohodu vysmátého léta přesně tak, jak stanovují smlouvy s mediálními agenturami. Takže Nova coby podnik funguje jako perfektně seřízený hodinový stroj.
To je pro mediální branži důležitější než řešení nejasného spletence všelijak upředených vztahů firem ve skupině televize Nova. Někteří šéfové mediálních agentur to říkají zřetelně i nahlas. Jestli je něco zajímá, je to fungování reklamního kolotoče, a tomu rozviklaná nestabilita moc neprospívá.
Zcela jistě to je důvod, proč se obě donedávna znesvářené strany dohodly. Zcela jistě je to i důkaz, že zprávy o špatné finanční situaci skupiny Nova nebyly jen zbožným přáním či mediální bublinou, ale realitou. A určitě je to dobrý signál vyslaný všem zainteresovaným stranám. Skupina PPF využila zřejmě výhodné investiční příležitosti a Jiří Šmejc si zase spočítal, že jeho MEF Holding nemá dost peněz na to, aby s chutí krvácel v boji proti silnějšímu rivalovi. Obě strany měly dostatek rozumu, aby si uvědomovaly, že ten báječně fungující hodinový strojek přináší miliardy, o které by bylo zbytečné přijít lehkovážnými šarvátkami, ale naopak výhodné je podělit se o ně. Je to logické - když nemůžete sníst naservírované lahůdky sami, je lepší je někomu nabídnout, než je nechat zkazit.
Jestliže reklamní průmysl volá po tom, aby televize Nova zůstala pečlivě udržovaným soustrojím na přesvědčování spotřebitelů, neznamená to ale, že by nikoho nezajímaly vlastnické vztahy uvnitř skupiny. Právě naopak. Komplikovaná a netransparentní televize je totiž hrozbou. Je to pochopitelné. Když neznáte přesně vlivy, které na vašeho obchodního partnera působí, těžko odhadnete, nakolik spolehlivý - nebo naopak riskantní - je s ním svazek. Jednoduše řečeno: zadavatelé reklamy jsou tak trochu v bezvýchodné situaci. V konzumním světě je reklama pro jejich výrobky nutností. Protože za ni platí - a ne zrovna málo, mohou si teoreticky vybírat. Jenže potíž je v tom, že aby byly jejich mediaplány náležitě efektivní, nemohou s Novou nepočítat. Na straně zadavatelů je jedna výhoda: nemusí řešit problémy s platbami, protože v reklamě se platí až za „dodané diváky“. Jenže to je trochu málo ke strategickému plánování, k odhadu budoucí podoby televizního trhu…
O transakci mezi Šmejcem a PPF není zatím mnoho podrobností k dispozici. Jedno hodnocení se ale nabízí. Onen „sňatek z rozumu“, jak spolupráci obou skupin nazval Vladimír Železný ve 443. vydání pořadu Volejte řediteli, nakonec může být pro televizi Nova šancí k průhlednějšímu uspořádání. Už dlouho se přece ví, že dříve nemyslitelné těsnější propojení mezi držitelem licence a „servisní firmou“ by bylo pro televizi užitečnější a světu srozumitelnější.
I když státní Rada pro rozhlasové a televizní vysílání byla zatím jen oficiálně seznámena s uzavřenou dohodou, dá se odhadovat, že načrtnutému řešení nebude stát v cestě. Nemá k tomu důvod, zřejmě ani právní argumenty, a navíc si jsou radní jistě dobře vědomi toho, že alternativou může být totální kolaps stanice.
Jedno se ale dá čekat docela brzy. Třebaže se MEF Holding s PPF dohodly, že uznávají Vladimíra Železného na postu generálního ředitele Novy, jeho křeslo je teď ohroženo daleko více než kdykoli v minulosti. Kdyby byl novácký příběh skutečně mýdlovou operou, nemohl by jej scenárista ukončit špatnou zprávou.
Jenže odchod Vladimíra Železného by ve skutečnosti byl stejně logickým zakončením právě vysílaného dílu o situaci na Nově, jako bývá svatba ve filmu o chudé dívce, ve které našel zalíbení milionář. Železný je skutečně špičkový televizní profesionál, jenže těch chyb, které v křesle Novy „nasekal“, už je na všechny trochu moc. Možná má právě poslední příležitost vyjednat si u investorů Novy, aby za něj srovnali jeho závazky vůči CME. Pro muže nazývaného Doktor by to mohl být vskutku spektakulární „útěk z Alcatrazu“. Tím spíše to platí ve světle spekulací univerzitního odborníka Milana Šmída, který ve svém mediálním serveru Louč naznačuje, že Železného zastánce Šmejc se z televizního byznysu spíše stahuje. Nechce-li Železný v dohledné době potupně opouštět Barrandov v roli poraženého, má nejvyšší čas k elegantnímu odchodu.
Ostatně události posledních týdnů ukazují, že na Nově fakticky beztak nic neřídí. Nemáte ten pocit?
