a neslučitelné s jejich kulturou. Tento čin mohl stát všech deset tanečníků rok vězení.
Drtivá většina cizinců se však do konfliktu se zákonem dostane kvůli drogám. Stačí málo a jste v tom až po uši. V Asii jsou tresty spojené s omamnými látkami nejpřísnější na světě. Trest smrti tu není žádnou novinkou.
O zadržení mé kamarádky z Francie, říkejme jí Mery, jsem se dozvěděl den po Vánocích. Zrovna jsem balil oblečení do krosny a dolaďoval poslední maličkosti před odletem do Bangkoku.
Na 2. ledna jsme měli s kamarádem koupenou jednosměrnou letenku. Tahle zpráva mě donutila trochu změnit plány. Do Kambodži jsme se chystali jen na skok. Jako každý turista jsme chtěli vidět magický chrám Angkor Vat. Místo toho jsem začal googlovat kambodžské věznice.
PŘED POL POTEM, ZA POL POTEM
Kambodža je asi nejšpinavější místo, které jsem zatím navštívil. Jistě na tom nese svůj podíl chudoba a otřesná historie. Rudí Khmerové tu v sedmdesátých letech vyvraždili přes dva miliony lidí. Brutální teror proti vlastnímu obyvatelstvu vedl „asijský Hitler“ Pol Pot, který prakticky vyvraždil veškerou inteligenci v zemi. Chtěl nastolit beztřídní rolnickou společnost, a tím vytvořit něco jako absolutní komunistický režim. Pokud jste nezapadal do nastoleného schématu, čekala vás smrt. Vedla k ní velmi krátká a krutá cesta. Například brýle nebo hladké ruce bez mozolů. Dnešní Kambodža se stále snaží vzpamatovat z nedávné minulosti. Díky rostoucímu turismu se jí to poměrně daří. Hlavním problémem je tu všudypřítomná korupce. „Money for boss“ někomu strkáte do ruky skoro všude. Občas uplatíte policistu plechovkou Coca-Coly, jindy musíte sáhnout hlouběji do kapsy. Nejinak tomu bylo na jihu ve městě Sihanoukville, kde seděla v městské věznici za katrem Mery.
PENÍZE PRO ŠÉFA
Když jsme se vrátili z návštěvy u Mery, napsal jsem si do deníku tohle:
„Dnešek byl den D. Byli jsme navštívit Mery ve vězení v Sihanoukville. Kde začít… Pokusím se bejt stručnej.
Vězení leží asi 12 kilometrů od našeho hostelu. Abychom to nemuseli šlapat pěšky, půjčili jsme si motorky. Po 200 metrech nás, stejně jako skoro všechny bělochy na skútru, stopli policajti.
Zapomněl jsem svůj mezinárodní řidičák na pokoji, což znamenalo jednu věc – money for my boss. Zastavil nás mladej oficír a vzal nás stranou, kde ve stínu seděl jeho starší kolega ve slunečních brejlích. Po levý ruce měl papírovou krabici plnou bankovek. Líně na ni ukázal a odvrátil hlavu, aby jakože nic neviděl. Na prstech měl masivní zlatý prsteny.
Podplácení je jen gesto. Je úplně jedno, kolik dáte, důležitý je, že dáte. Je to přirozenější, než si myslíte, a i my jsme se s touhle „spravedlností“ rychle sžili. Časem vám to přijde normální. V pravý kapse jsem měl vždycky telefon a pár drobnejch na úplatu.
A je jedno, za co. Stačí si sundat tričko a už jsou u vás.
Vězeňská budova je na konci příjezdový cesty, táhnoucí se od luxusní čtvrti. Kolem vězení za poslední roky vyrostlo několik novejch baráků s krásnejma zahradama – developer musel bejt cvok.“
NÁVŠTĚVNÍ ŘÁD
Je dost benevolentní – sedm dní v týdnu, vždy dopoledne mezi 10.00 – 12.00 a odpoledne mezi 14.00 – 16.00. Návštěva se nemusí ohlašovat a ani nemusí být s vězněm v příbuzenském stavu. Aby vás pustili k odsouzenému, musíte projít dvěma kontrolami. Obě jsou jen formální. V první kanceláři nahlásíte své jméno a jméno člověka, kterého jdete navštívit. Ve druhé budově, spíš boudě, odevzdáte mobil a pas, pod který strčíte dolarovou bankovku. Ta vám zajistí kratší čekání, po 20 minutách vyvolají vaše jméno a pustí vás dovnitř.
Co si představíte, když se řekne „vězení v Kambodži?“ Bude to něco jako peklo na zemi? Jestli ano, jste blízko. Je to koktejl namíchaný z hulákání, špíny a bezmoci. Přidejte špetku hrůzy, promíchejte a opatrně ochutnejte.
Přijímací místnost je v podstatě betonová lavice pod polorozpadlou dřevěnou pergolou. Na jedné straně sedí návštěva, na druhé je vězeň. Ten má za zády celý vězeňský komplex. Mezi vámi je mříž, hustě vypletená dráty a provazy. Stěží dohlédnete na druhý konec. Lavice jsou z obou stran obsazeny. Abyste si sedli, musíte počkat, až jedna návštěva skončí. Každý má s sebou dárky pro odsouzené. Většinou jde o časopisy, hygienu, slazené limonády a ovoce. Každá položka je dozorci pečlivě prozkoumána. Šampon přelijí do igelitového sáčku, ovoce rozsekají mačetou, časopisy prolistují. Teprve pak je předají trestanci.
Seděli jsme na lavici a sledovali špinavé přeplněné budovy plné odsouzených. Levé křídlo mužské, pravé ženské. Pod nohama nám chodily slepice a z dálky bylo slyšet bučení vodních buvolů. Po chvilce čekání přivedli Mery. V klepetech na nohou i rukou.
PROVOZNÍ ŘÁD
Je dost tvrdý. Mery je na cele s 35 ženami. Momentálně je jedinou cizinkou. Neumí khmersky, takže nikomu nerozumí.
Cimra je 11 metrů dlouhá a metr sedmdesát široká, spí se na zemi v jedné řadě. Průměrný Evropan si uvnitř vleže ani nenatáhne nohy. Za normálních podmínek by mělo být uvnitř deset vězňů. Když se v noci vzbudíte na záchod a opustíte své místo, už si nelehnete.
Každá odsouzená má nárok na pětilitrový kanystr vody denně. Příděl vody slouží ke splachování záchodu, mytí vlasů i nádobí, a dokonce i k pití. Zapomeňte na čistou pramenitou vodu. V Kambodži je běžně kolem 30 stupňů. O větráku si tu můžete nechat zdát.
Podle statistik má každý třetí vězeň v kambodžském kriminále AIDS. Skleničky a ostatní nádobí jsou společné, takže spolu všichni v podstatě jedí ze stejného talíře. Životní podmínky jsou tu hrozné. Pod zámkem jsou i těhotné ženy.
Delikty, za které vás zavřou, se nerozlišují a nejsou odstupňovány podle závažnosti. V jedné místnosti spolu sedí pašeráci, vrazi nebo třeba kluk, co ukradl kolo.
Jídlo prý není tak zlé – od psí polévky po krevety. Nejčastěji tu ovšem dostanete amok – národní pokrm. Vlastně jde o rybu v pikantní omáčce z kokosového mléka.
Kuriozitou je, že se většina Khmerů bojí tmy. Patří k vyznavačům animismu, což hodně zjednodušeně znamená, že se bojí duchů. Tím pádem se spí při rozsvíceném světle.
ZA CHYBY SE PLATÍ
Mery působila klidně. O tom, co se stalo, nechtěla mluvit. V době, kdy jsme ji navštívili, byla zavřená něco přes měsíc, soud měl proběhnout až za půl roku. Běžná praxe je taková, že těsně před soudním řízením se termín znovu odloží.
V nejhorším případě to znamená, že tu může být další rok, aniž by si vyslechla rozsudek. Doba před soudem se do trestu nepočítá. Hrozí jí až pět let. To je bezesporu lepší, než trest smrti.
Asi nedovedu důstojně popsat, jak hluboce mnou tato návštěva otřásla. Okamžik, na který nezapomenu, je naše rozloučení. Při odchodu z vězení jsem se za Mery otočil. Oběma nám v tu chvíli bleskla hlavou stejná věc – nám pokračuje dovolená, jí začíná peklo. Když jsem jí chtěl zamávat, viděl jsem, jak se pomalu otáčí a jak ji policajti odvádějí zpět do cely. Ti samí policajti, kteří se nechají uplatit dvaceti centy.
Poslední, co nám Mery řekla, bylo, ať si dáváme pozor.
Stačí prý málo a můžeme tu skončit taky. Znělo to dost přesvědčivě.
¶ Poznámka: V současné době se z důvodu přeplněnosti přesunuli odsouzení do nové věznice, vzdálené zhruba 20 kilometrů daleko od původní, městské věznice Sihanoukville, kde jsme byli na návštěvě. Mery se zmírnil trest na dva roky. Dnes už je na svobodě.
