To vše samozřejmě neznamená, že by za nejbližšími dveřmi stála hrozba nějaké hyperinflace. Jen je asi třeba zaznamenat, že se ekonomické podmínky začaly měnit a pokud to bude pokračovat, bude to vyžadovat adekvátní změny v hospodářské i měnové politice zemí, jichž se to týká, včetně Česka. A ty změny budou muset přicházet dost rychle. Než se totiž projeví ve fungování trhů, dost dlouho to trvá.
Dřívější, nebo masivnější postup při zvyšování sazeb v USA povede k oslabování eura a k dovozu inflačních tlaků do Evropy, především přes ceny ropy, které také podle všeho ožívají. To v delším výhledu při velmi uvolněné měnové politice ECB, která potrvá, a deficitním hospodaření většiny evropských států bude prodražovat státní dluhy, protože úročení dluhopisů poroste.
Rub uhlířské víry
Ukáže se tak rub té uhlířské víry, že státy a jejich vlády jsou schopny zachraňovat ekonomiku a stimulovat ji k růstu na předkrizovou úroveň navyšováním státních výdajů. Inflace přijde dříve, než zdravý růst tažený privátním sektorem. A jeho naděje budou pak brzdit nevyhnutelně rostoucí úroky z úvěrů.
Mizernému růstu při vysoké inflaci se říká stagflace a svět s ní má své zkušenosti prokazující velmi přesvědčivě ošidnost keynesiánských teorií, které jsou dnes základem hospodářské politiky takřka všech západních zemí.
Pro Česko z toho vyplývá jednoduchý závěr. Zapomenout na socialistickou rozpočtovou politiku a rychle se vrátit na zem ke směřování státního rozpočtu k jeho vyrovnanosti v nejkratším možném termínu.
A ČNB by si mohla dát domácí úkol přes prázdniny a připravit scénář, jak začít couvat z nestandardních nástrojů měnové politiky, které nyní uživá.
Čtěte další komentáře Pavla Párala:
Pavel Páral: Falešné cinkání ve státní kase
Pavel Páral: Vzpomínání na mladickou nerozvážnost
