Konsolidace veřejných rozpočtů
Jindy klíčová událost - schválení státního rozpočtu - letos zapadla do stínu návrhu ministerstva financí na konsolidaci veřejných rozpočtů. Bohuslava Sobotku za něj nyní chválí i ti, kteří před dvěma měsíci mluvili o nejslabším ministrovi státní pokladny v historii. Sobotka je schopný politik. Není však proč velebit jeho odvahu. Udělal se svým týmem, co musel. Evropská unie Česko chválí za kvalifikované rozbory, ale kritizuje za málo ambiciózní záměry. Tak teď ty záměry leží na stole. Ne přehnaně ambiciózní, ale podložené dobrým rozborem současné situace. Do jaké podoby ministerský návrh přetaví vláda, se máme dozvědět za dva měsíce. A jak ho semelou politické mlýny, to je ve hvězdách. Sobotkův úřad jako jedno z rizik uskutečňování svých představ uvádí „erozi politické podpory reformám“ se zvláštním zřetelem k roku 2003. Tak nějak to bude.
Institut ekonomických studií při Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a společnost Bison & Rose uspořádaly minulý týden v partnerství s týdeníkem EURO Euro Forum na téma Reforma veřejných financí: potřeba, nebo nutnost? Materiál ministerstva financí by na fóru nazýván mnoha způsoby – od reformy veřejných financí přes fiskální reformu, daňovou reformu až po reformu sociální. Nejblíž skutečnosti je termín fiskální konsolidace, který použil sám Sobotka. Ale úplně přesně jde o soubor návrhů na omezení výdajů státního rozpočtu prostřednictvím redukce některých sociálních dávek, omezení počtu zaměstnanců ve státní správě a snížení podpory stavebního spoření. Nejsofistikovanější z předkládaných návrhů je rozpočtové cílování (taková fiskální „čtyřletka“), ale to je věc spíše metodická.
Jak pravil snad už mistr Jan Hus, nebude reformy bez reformy penzijního systému a financování zdravotnictví. O reformě daňové už přestali mluvit i ti největší kverulanti. Že tyto záležitosti ministerský návrh neřeší, není trestuhodné. Jen příznačné. Sobotkův první náměstek Eduard Janota se sice brání analogii s úspornými balíčky Klausovy vlády, ale sám se nerozpakuje vidět problém vnitřního a vnější deficitu na „řádově stejné úrovni“ jako před měnovou krizí. Za těchto okolností není čas na hrdinství.
Je ale otázkou, zda celá dnešní kvazireforma není jen akademickým cvičením Sobotkova expertního týmu. Sociální demokracie dospěla do situace, která v labyrintu politického lavírování potká dřív nebo později každou stranu. Ať udělá cokoli, bude to špatně. Pro ni. Buď dovede zemi na práh krize ne nepodobné roku 1997, nebo protlačí Parlamentem opatření zaručující nesplnění svých velkolepých volebních slibů. To je pane masochismus! Sebevražedná letka již krouží vzduchem. Kalkulanti z KDU-ČSL a Unie svobody zřejmě zapomněli, že výtah k moci může jezdit i opačným směrem. Za této situace byl možná Sobotka odvážný ne moc, ale málo. Když už dávat hlavu na špalek, tak s plnou parádou. Jednou by se mohlo říkat, že Špidlův kabinet nestihl uskutečnit své smělé plány. Obdobné báje o Tošovského vládě kolují dodnes.
