Privatizační úvěry skončily ztrátou
Pavel Racocha (39) –Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, Fakultu řízení, a osmnáct měsíců navštěvoval Kolumbijskou univerzitu v New Yorku. V roce 1991 nastoupil do SBČS, kde působil v oblasti bankovního dohledu postupně jako specialista, vedoucí oddělení, náměstek ředitele a od roku 1998 jako ředitel sekce Bankovního dohledu ČNB. Absolvoval řadu stáží v USA, Německu, Francii, Japonsku a v dalších zemích. V letech 1996 a 1997 pracoval jako konzultant ve Světové bance ve Washingtonu v oblasti rozvoje finančního sektoru v rozvíjejících se ekonomikách. Je členem pracovní skupiny „Core Principles Liaison Group Basilejského výboru pro bankovní dohled při Bance pro mezinárodní platby v Basileji, která se zabývá rozvojem základních principů pro efektivní bankovní dohled. Od 13. února 1999 je členem bankovní rady a vrchním ředitelem ČNB. Bankéř nemusí být třikrát lepší, když je třikrát lepší systém
EURO: Před časem jsme spočítali ztráty bankovního sektoru na 480 miliard, Mezinárodní měnový fond odhaduje 400 RACOCHA: My jsme zveřejnili částku 220 miliard, to je dokument ke konci roku 1999, není tam pomoc Komerční bance a není tam ani spořitelna a IPB. S jejich zahrnutím a odečtením výnosů privatizace jsme se dostali neoficiálně k 290 miliardám.
EURO: V každém případě bankovní dohled měl dohlížet na obezřetné podnikání bank a ony zjevně obezřetně nepodnikaly. Proč dohled nemohl fungovat lépe?
RACOCHA: Všechno vždycky může fungovat lépe. Bankovní dohled jako útvar SBČS vznikl 1. července 1991. V té době už bylo vydáno dvacet pět nových bankovních licencí.
Do té doby platila trochu podivná zákonná úprava, kdy licence udělovala cen–trální banka, ale bankovní dohled – tak se to nazývalo, ale nemělo to nic společného s dnešní kontrolou obezřetného podnikání – vykonávalo ministerstvo financí. Mělo takové pravomoci, že zástupce ministerstva se mohl účastnit všech jednání dozorčí rady a představenstva jakékoliv banky a podobně.
Dále je třeba říci, že do roku 1998 potřebovala centrální banka k udělování licencí vždy souhlas ministerstva financí. To od roku 1998 dává jen stanovisko. Potom zde byl přístup k ekonomické transformaci. Z tehdejších dokumentů je patrné, jak moc si stát chtěl zachovat vliv na největší tuzemské banky, které však byly nesmírně podkapitalizované. Proto vznik nových bank měl být jednou z cest, jak zesílit konkurenční tlak na staré státní mastodonty.
Když se teď díváme na dobu před jedenácti lety, tak si řekneme, že udělování licencí bylo možná příliš štědré, ale tenkrát to bylo vnímáno nejen jako konkurence existujícím bankám, ale i jako jedna z možností, jak financovat nově vznikající firmy a potřeby, které se objevily s liberalizací a deregulací ekonomiky.
EURO: Nicméně banky potom nějak fungovaly, kumulovaly ztráty a bankovní dohled přicházel až ve chvíli, kdy byl de facto konec. Zásahy byly vesměs následné a většinou už se s bankou nedalo nic dělat.
RACOCHA:Jednou z charakteristik bankovního dohledu – a to je důvod, proč ho lze vždy kritizovat – je, že vždy přichází na věci až následně. Dopředu stanoví nějaké mantinely, ale k problémům se dostává vždy zpětně, a to několika způsoby. Buď banka sama sdělí v rámci pravidelného reportingu, že se dostává do potíží, nebo se informace získají až prostřednictvím dohlídky na místě. I bankovní dohled stejně jako kdokoliv jiný v nově vzniklé ekonomice se nejprve učil. Pokud si vzpomínám, tak první krach banky nastal v roce 1993 – Kreditní a průmyslová, v roce 1994 Banka Bohemia. V té době neexistoval žádný institut pojištění vkladů a navíc si nikdo nedovedl představit, jakým způsobem bankrotuje banka.
EURO: Nucená správa vždy znamenala, že byl vyvolán run na banku, okamžitě to zrušilo veškeré likvidní prostředky banky. Svého času se uvažovalo o jakémsi utajeném nuceném správci. Něco podobného funguje u německých spořitelen, kde je bankovním dohledem dosazen úředník, který přebírá veškerá podpisová práva a funguje bez vědomí naprosté většiny zaměstnanců. Nakonec se nic takového neuskutečnilo.
RACOCHA: Jak dobře víme, v Česku se nedá nic utajit. Je pravda, že nucená správa se někdy kolem poloviny devadesátých let stala synonymem prvního veřejného kroku k bankrotu. Na základě toho už současný zákon o bankách říká, že nucenou správu je možné zavést jenom v takových bankách, jejichž bankrot by znamenal ohrožení systému. Současná úprava už neumožňuje nucenou správu v menších bankách, ve kterých byla kdysi standardně zaváděna jako nějaký odkladný krok pro řádný bankrot a řádnou likvidaci.
Myslím, že spíše než pracím, které by měly směřovat k nějakému zdokonalení institutu nucené správy, by bylo vhodnější se věnovat standardním postupům – povinnosti zveřejňovat více údajů o instituci a mít standardní zákonné postupy určující, co se stane, když se banka dostane do určité situace. Nucená správa se ve většině případů neosvědčila pro revitalizaci banky a nepředpokládám, že bychom ji ještě někdy zaváděli.
EURO: Do podobných potíží jako malé se dostaly postupně i velké banky. Říká se, že půjčovaly bez ohledu na návratnost pod vlivem státu. Na druhou stranu tehdejší šéfové bank dodnes tvrdí, že žádné pokyny od státu nepřijímali, že rozhodovali na základě informací, které měli k dispozici. Co si o tom myslíte?
RACOCHA: Myslím, že bankéři si nevymýšlejí, když říkají, že nedostali žádný formální pokyn. Ale tehdy existovala celkem rozvinutá neformální komunikace. Šéfové velkých bank se setkávali na pravidelných večeřích s ministrem financí a s guvernérem ČNB. Můj osobní dojem je spíše takový, že do jisté míry podlehli představě, že hrají jinou roli, než hrát měli. Cítili se v pozici jakéhosi reformátora nebo tahouna ekonomické transformace a zřejmě se měli více zabývat tím obyčejným přízemním půjčováním peněz za nějaký úrok. A dávat si pozor, aby se jim ty peníze vrátily. Nakonec byla většina úvěru na privatizaci pro banky ztrátová.
K tomu přispěl i fakt, že vláda počátkem devadesátých let rozhodla, že si ponechá po jistou dobu kontrolní balík akcií ve všech rozhodujících bankách. Standardní mechanismy pro poskytování úvěrů a řízení rizik v jednotlivých bankách byly potom přijímány příliš pozdě, rozhodně později, než kdyby tyto banky byly privatizovány. To souvisí s nastoupeným konceptem ekonomické reformy, o které naprosto objektivně rozhodla vláda. S tím se nedá nic dělat.
EURO: Bankovní dohled nezjistil, že banky se dostávají do role, ve které by neměly být?
RACOCHA: Bankovní dohled má někdy od roku 1992 sadu svých obezřetnostních pravidel, na základě kterých je schopen identifikovat, když banka například půjčí více než deset procent svého kapitálu jednomu klientovi. Je–li ale úvěr návratný, nebo zda jde o příliš riskantní investici do odvětví, které nemá perspektivu, to ČNB tenkrát nevěděla nebo neuměla vyhodnotit jinak nebo lépe než banky samotné.
EURO: Myslíte si, že dnes by už bankovní dohled zaregistroval, kdyby se některé banky přehnaně angažovaly v nějakém rizikovém odvětví, třeba v technologiích? RACOCHA: Snažíme se orientovat bankovní dohled trochu jiným směrem. Zdůrazňujeme odpovědnost představenstev a dozorčích rad, protože to není bankovní dohled, kdo řídí banky. Není to bankovní dohled, kdo kontroluje představenstvo a management. Od toho je ze zákona dozorčí rada. My spíše říkáme, že představenstvo musí mít systémy pro odhalování přílišných koncentrací v jednot–livých odvětvích. Musí přijmout určité limity. Neříkáme, jaký by ten limit měl být, ale říkáme, že by měl odpovídat obezřetnému podnikání a že by mělo být povinností představenstva se tím zabývat.Bankovní dohled není odpovědný za hospodaření bank, neřídí je a neumí to lépe než ti bankéři, kteří v nich sedí.
EURO: To je pravda, ale faktem je, že odpovědnost statutárních orgánů bank funguje od počátku devadesátých let. Jejich představenstva jsou odpovědna osobním majetkem, a přesto ještě ani jeden bankéř nepřišel o svou vilu či auto.
RACOCHA: To je asi otázka pro jiné orgány, než je bankovní dohled. Ve všech případech, kdy jsme odnímali licenci, jsme následně podali trestní oznámení a o jejich vyřízení asi víte. Mnoho z nich bylo odloženo, řada se ještě šetří. Mám dojem, že došlo k jednomu odsouzení v první instanci. Druhá věc je, že teď máme mnohem lepší představenstva, než jsme měli před několika lety.
EURO: Bankovní dohled banky nejen kontroluje, ale také je reguluje. Vydává různá opatření. Myslíte si, že opatření, tak jak byla ve své době přijata, byla dostatečná? Nebyla někdy sama o sobě důvodem, proč se jednotlivé banky dostaly do potíží? Jako příklad může sloužit ona známá záležitost s opatřením na úvěry zaručené nemovitostí.
RACOCHA: Určitě není správné si myslet, že opatření ČNB, které pouze praví: máte–li ztrátu, tak to o sobě řekněte, by mohlo přivést banky do potíží. Do potíží ji přivede špatná obchodní politika nebo špatné vnitřní systémy, nějaké chyby nebo podvod. Určitě ne požadavek na zveřejňování údajů. Vydávaná opatření nebyla od samého počátku vůbec špatná. Byla na velmi slušné úrovni blížící se evropským standardům a rozhodně to bylo to nejlepší, čeho jsme byli schopni.
Problém bych neviděl tolik v psané regulatorice, ale spíše v tom, jak se dodržování pravidel vymáhalo, jak na to byly banky zařízené. Je možné položit i otázku, zda krachům bank nepomohly i tehdy existující účetní předpisy.
K tomu citovanému opatření z roku 1998: bývá často dezinterpretováno. Ve své podstatě neříká nic jiného, než že pokud banka má úvěr, který není splácen déle než jeden rok, a tento úvěr je zajištěn nemovitostí, má banka prodat nemovitost a splatit si půjčené prostředky z výnosu prodeje. Nemůže–li tuto nemovitost prodat, tak ať si dá stranou dostatek prostředků, ať si vytvoří opravné položky na tento úvěr.
Velmi často se argumentuje tím, že zastavené nemovitosti nemají hodnotu nula. To my také netvrdíme. Jenom říkáme: nejste–li schopni se zahojit déle než jeden rok z toho zajištění, tak asi není tak dobré, jak se domníváte. Samozřejmě že pokud ho prodáte bůhvíkdy, časová hodnota peněz také hraje nějakou roli. Pokud za pět let realizuji dvacet procent původní nominální sumy, tak je to téměř nic.
Je zajímavé, že realizací zajištění se u stále ještě splácí pouze jedno procento klasifikovaných úvěrů ročně.
EURO: Jednou z největších výtek vůči dohledu je jeho kvalifikovanost a včasnost zásahů. Tyto pochybnosti vyvrcholily v souvislosti s IPB. I parlamentní komise nachází spoustu vad. Setkali jsme se i s výhradami k dohlídce, kdy bývalé vedení IPB napadlo jednotlivé nálezy. Dokládá to tím, že kontroloři nejsou schopni posoudit zajištění konkrétního aktiva. Tam, kde požadovali stoprocentní oprávky, bylo ještě před uvaleném nucené správy vše zaplaceno.
RACOCHA: Nesmím se vyjadřovat ke konkrétním případům. Je otázkou, zda třeba u tohoto vašeho příkladu nebyl splacen úvěr třeba tím, že někdo poskytl jiný úvěr, o něco větší. Současné poznatky
o hodnotě aktiv svěčí spíše ve prospěch názoru našich kontrolorů. Kvalita lidí, pracujících v bankovním dohledu je velmi dobrá. Je pravda, že toto hodnocení slyšíme i od kontrolovaných bank rozhodně více, než tomu bylo před několika málo lety.
Bohužel jsme ve své činnosti dost omezováni i zákonem o státní kontrole, který například stanoví, v kolika kolech se má vyřizovat protokol z kontroly, a zároveň předepisuje, co má obsahovat. Zákon nám tak neumožňuje rozlišovat přesně mezi nejvýznamnějším a méně významným porušením regulačních pravidel. Někdy četba našeho protokolu vypadá tak, že jsme na bance nenašli nit suchou, nicméně zákon o státní kontrole nám předepisuje, že máme uvést veškeré porušení různých předpisů bez ohledu na jejich významnost.
Navíc vzhledem k dlouhým peripetiím při vypořádávání protokolu z kontroly se pro nás stává její výsledek vlastně irelevantní, protože zjistit za rok a půl, co bylo před rokem a půl, když situace se mění ze dne na den, je opravdu nedůležité.
Konkrétně v kauze IPB byl rozsah námitek banky několikanásobně větší než rozsah protokolu. Zpracovat deset tisíc stran příloh nějaký čas trvá.
Před rokem v IPB se pro nás stal klíčovým výrok auditora, který konstatoval nesolventnost, a ten výrok byl hned platný. Nemuseli jsme čekat, až banka bude nucena zavřít, protože nemá dostatek likvidních prostředků.
EURO: Vaše situace je teď výrazně usnadněná, protože máte ve hře jedinou Union banku. Všechno ostatní jsou zahraniční banky.
RACOCHA: Je tady ještě První městská, eBanka a také takové, jako je například Plzeňská banka. Ta nedělá už dlouho nic, protože téměř nic dělat nesmí. Čeká, až jednoho dne rozhodne soud o CS fondech. Zda byla porušena povinnost depozitáře, nebo ne. Pokud byla, tak sbalí krám a všechny peníze předají podílníkům CS fondů. Pokud ne, tak Agrobanka v likvidaci – která je vlastníkem Plzeňské banky ještě z dob Motoinvestu – rozhodne, zda rozvine podnikání přes Plzeňskou. Jinak jsou to opravdu všechno pobočky nebo dcery zahraničních bank.
Bankovní sektor je rozhodně přehlednější a zdravější než před několika lety. Také doufám, že budeme mít jednodušší a standardnější práci. To znamená, že se budeme moci věnovat regulaci a konkurenceschopnosti bankovního sektoru více než hašení nějakých požárů a zkoumání podvodných operací.
EURO: Ale v pobočkách zahraničních bank také pracují lidé z místního bankovního sektoru. Jsou o tolik kvalitnější?
RACOCHA: Ten problém není ani tolik v kvalitě jednotlivců, ale v kvalitě systémů, které jsou používány v bankách. Jestliže existuje dobrý vnitřní kontrolní systém v instituci, tak to samozřejmě neznamená, že jednotlivec neudělá chybu, ale přijde se na ni včas. Rozdíl není v tom, že by někdo, kdo pracuje pro banku X, byl třikrát lepší než ten, co pracuje pro banku Y. Třikrát lepší může být systém.