Dohánění Evropské unie je zatím v nedohlednu
Před volbami obvykle přichází období, kdy politici slibují zázraky na počkání. Jedním z podobných trumfů se pochlubila koalice lidovců a Unie svobody–DEU. Do svého programu si dala ambiciózní cíl: dosáhnout dnešního průměru životní úrovně Evropské unie do roku 2010.
Sami zástupci koalice zřejmě zapochybovali, zda je to reálné. Šéf lidovců Cyril Svoboda koncem března v rozhovoru pro Radiožurnál prohlásil, že konečná verze programu koalice nebude uvedenou formulaci obsahovat. Nahradí ji jiná, a to teze, že Česko v roce 2010 dostane mezi patnáct nejvyspělejších států Evropské unie. Jenže text programu koalice se nezměnil. Představitel Unie svobody Karel Kühnl týdeníku EURO řekl, že uvedené cíle nadále platí. Cyril Svoboda nám jeho slova víceméně potvrdil s tím, že jde o kompromis mezi oběma koaličními stranami, který on pokládá za dost smělý. Šéf lidovců považuje za klíčové, že půjde o cíl, a nikoliv závazek, neboť vývoj české ekonomiky závisí i na tom, jaké budou vnější podmínky.
Analytici versus Kühnl.
Zatímco média citovala výpočty analytiků tvrdící, že při současném hospodářském růstu bychom se dostali na nynější životní úroveň Evropské unie až za třicet let, Karel Kühnl je přesvědčen, že stanovený cíl lze do roku 2010 splnit i bez nějakého radikálního zvyšování tempa růstu.
Zakopaný pes je pravděpodobně v samotném výpočtu: Kühnl měří životní úroveň výší hrubého domácího produktu na hlavu podle parity kupní síly. Matematicky je však velmi složité vyjádřit růst této veličiny. „Nevím o žádné teoretické práci, která by takový růst definovala,“ říká Michael Dymáček, šéf brněnské poradenské firmy BIP, který se dlouhodobě věnuje problematice konvergence chudých a bohatých ekonomik – a to i na půdě Ekonomické komise OSN pro Evropu.
Dnešní tempo nestačí.
Týdeník EURO požádal právě Michaela Dymáčka o analýzu české schopnosti dohánět vyspělé západoevropské státy. Na rozdíl od programu koalice, který se zaměřuje na vyrovnávání „životní úrovně“, Dymáček vychází ze srovnání na základě čistě ekonomických kritérií. Za základ bere výši HDP na hlavu v běžných cenách a dolarovém vyjádření. I když nepopírá, že takový údaj nemusí být nejvhodnější pro momentální srovnání sociální situace obyvatel, může toho hodně napovědět o reálných možnostech jednotlivých ekonomik, a tedy také o perspektivách zvyšování životní úrovně.
Zatímco typická bohatá ekonomika dosahuje výše HDP na hlavu kolem 30 tisíc dolarů, reformní ekonomiky střední Evropy se pohybují na úrovni pěti tisíc. Pokud by bohaté země rostly ročním tempem 4,5 procenta, musely by reformní státy dosáhnout tempa až třináct procent ročně, aby je za 22 let dohnaly (viz graf). Dymáček přitom ve svých výpočtech dospívá k zajímavému úkazu: i kdyby reformní státy dosahovaly o něco vyššího růstu než bohaté, absolutní propast mezi nimi se bude ještě prohlubovat. Pokud by v uvedeném případě reformní země rostly pouze o osm procent ročně, ještě 35 let by se jejich zaostávání v absolutní číslech zvyšovalo a na bohaté země by se dotáhly až po 52 letech!
Pomůže koruna?
Na první pohled se může zdát, že česká ekonomika má přece jenom určitou výhodu. Vzestup HDP v dolarovém vyjádření totiž může být ovlivněn také růstem cen a zpevňováním koruny. Ekonomové počítají s oběma trendy, neboť Česko se otevírá světu a vstoupí do Evropské unie. Michal Dymáček však varuje před příliš optimistickými závěry.
„Analytici mají své časové řady a většinou nepředpoví zlomové okamžiky,“ tvrdí Dymáček. Soudí, že problém spočívá v tom, že zítřek posuzují dnešní optikou. V této souvislosti připomíná situaci z roku 1996, kdy se kurs koruny také dostal na vysokou úroveň, ale v dalším roce se zřítil jako domeček z karet. I kdyby však koruna v příštích letech nadále pokračovala ve svém „vítězném tažení“, rozhodujícím předpokladem pro dohánění vyspělých zemí zůstane reálný růst HDP, vyjádřený ve stálých cenách. Jeho tempo by muselo být podstatně vyšší, než je tomu dnes - pokud bychom chtěli do dvaceti let srovnat s unií krok. Právě to Dymáček považuje za základní metu: „Naším cílem by mělo být dosáhnout do té doby výše HDP na hlavu mezi pětadvaceti a třiceti tisíci dolarů.“
Nejsme bývalá NDR.
Michal Dymáček již jednou na stránkách týdeníku EURO naznačil, že za jedinou šanci považuje obrovské investice nejen do dopravní infrastruktury, ale také do masivních rozvojových projektů, které povedou k rychlému růstu v příslušné lokalitě (EURO 8/2002). Objem investic musí být řádově na takové úrovni jako na území bývalé NDR po sjednocení Německa.
Zatímco však východní Němci měli bohatého strýčka, Češi se žádné podobné pomoci nedočkají. Nemohou spoléhat na státní kasu, a dokonce ani případné peníze z kohezního a strukturálních fondů Evropské unie nestačí. Zbývá poslední možnost – nalákat na ony rozvojové projekty soukromé investory. Ať už je Dymáčkova víra, že se to časem podaří, oprávněná či nikoliv, dohánění Evropské unie je zatím v nedohlednu.
