Bude EU hájit zájmy členských států v mezinárodních investičních sporech a kdo ponese finanční odpovědnost?
Na základě Lisabonské smlouvy uzavřené v roce 2009 se výrazně posílila pravomoc Evropské unie v oblasti ochrany zahraničních investic. Očekává se, že v budoucnosti bude mezinárodní dohody o ochraně investic uzavírat samotná EU, a nikoli jednotlivé členské státy, a bude tedy i odpovědná případnému žalobci ve sporu. To znamená, že ponese náklady spojené s arbitráží, které zahrnují náklady řízení a částku, která je případně přiznána investorovi (tzv. škoda).
Jelikož příčinou škody může být konání, respektive zacházení, EU nebo členského státu, bylo nutno stanovit pravidla pro rozdělení finanční odpovědnosti za náklady sporu.
Za tímto účelem předložila Evropská komise návrh nařízení č. 2012/0163, kterým se stanoví rámec řešení finanční odpovědnosti v souvislosti se soudy pro urovnání sporů mezi investorem a státem zřízenými mezinárodními dohodami, v nichž je Evropská unie smluvní stranou.
Návrh nařízení se dle autorů snaží vycházet ze zásad nejlepšího řešení sporu při současném dodržení zásad jednoty vnějšího zastupování a zásad úzké spolupráce. Co tedy návrh nařízení konkrétně obsahuje?
Za kým jde odpovědnost Kritéria pro rozdělení finanční odpovědnosti se řídí tím, kdo poskytl zacházení, které je předmětem sporu. To znamená, že pokud zacházení poskytla EU, respektive její instituce, orgány nebo agentury, nese finanční odpovědnost ona. Pokud zacházení poskytl členský stát, nese finanční odpovědnost on. Výjimkou jsou situace, kdy zacházení poskytl členský stát z toho důvodu, že to od něj vyžaduje právo EU. V tomto případě by finanční odpovědnost měla nést Evropská unie.
EU jako žalovaný Obdobně u samotného vedení sporu bude žalovaným EU, poskytla-li zacházení ona. Poskytlli zacházení členský stát a umožňuje-li to dohoda o ochraně investic, bude jako žalovaný vystupovat dotčený členský stát. EU má ovšem právo vystupovat jako žalovaný, nastaneli jedna či více z následujících okolností:
• EU pravděpodobně ponese část finanční odpovědnosti,
• spor se též týká jednání, které poskytly instituce, orgány nebo agentury EU,
• je pravděpodobné, že budou podány další podobné žaloby a Evropská komise může zajistit jednotnou obhajobu,
• spor vyvolává otázky, které dosud nejsou řešeny a které se mohou vyskytnout v jiných sporech týkajících se EU či členských států.
Návrh nařízení neřeší, co nastane, budeli se rozhodnutí EU o tom, kdo bude žalovaným, lišit od názoru rozhodců.
Podle návrhu nařízení může dále Evropská komise kdykoli požádat členský stát, aby zaujal určité stanovisko při své obhajobě, pokud je daná otázka pro EU významná. Jinými slovy Evropská komise může do určité míry diktovat znění obhajoby, i když není žalovaným.
Navíc Evropská komise může vyžadovat, aby členský stát požádal o anulování rozhodčího nálezu či aby podal opravný prostředek nebo žádost o přezkum právní otázky obsažené v rozhodčím nálezu, domnívá-li se, že je to ve prospěch jednotnosti nebo správnosti výkladu dohody o ochraně investic.
Dohoda o vyrovnání Žalovaný a žalobce mohou kdykoli v průběhu rozhodčího řízení uzavřít dohodu o vyrovnání, která v podstatě znamená ukončení řízení a mimosoudní narovnání mezi stranami sporu. Zde opět může Evropská komise přimět členský stát, aby uzavřel dohodu o vyrovnání, vyžaduje-li to převažující zájem EU, a to přesto, že je žalovaným dotčený členský stát. Vyplacení přiznaných částek Evropská komise uhradí částku dle rozhodčího nálezu či dle znění dohody o vyrovnání ve stanovených lhůtách a teprve následně bude řešit, zdali by část této úhrady měl pokrýt dotčený členský stát. V tomto duchu zahájí s členským státem konzultace. Nedohodnouli se, Evropská komise má právo přijmout rozhodnutí, kterým nařídí členskému státu úhradu zaplacené částky, a to včetně úroků, přičemž toto rozhodnutí bude podléhat soudnímu přezkumu.
Evropská komise má dále právo požadovat po dotčeném členském státu, aby poskytl do rozpočtu EU příspěvky pokrývající náklady vyplývající z rozhodčího řízení, pokud se domnívá, že za vyplacení přiznané částky ve sporu, tj. škod, odpovídá členský stát.
Nejlepší řešení?
V práci právních a ekonomických poradců by uvedené nařízení zřejmě příliš věcí nezměnilo, kromě formalizace a požadavku užší komunikace při řešení sporu s Evropskou komisí.
Je zjevné, že návrh nařízení o rozdělení finanční odpovědnost v mezinárodních investičních sporech dotýkajících se EU vychází ze zásady jednotnosti vnějšího zastupování EU a zásad úzké spolupráce, jelikož Evropská komise má do určité míry právo diktovat členskému státu, jak ve sporu postupovat. Jednotlivé strany mají povinnost úžeji komunikovat. To, zda-li návrh nařízení vychází i ze zásad nejlepšího řešení sporu, však není zřejmé. l
O autorovi| Jana Jandová • manažerka v oddělení oceňování se zaměřením na spornou agendu, Deloitte
