I Saddám ví, že se jeho armáda nemůže rovnat americké, že může prohrát
Byla zima, třeskutá. Podobná snad mohla panovat při dobývání Zimního paláce, jestli nějaké bylo. Stál jsem na ulici a pozoroval, jak se nejrůznější lidé sešli pod společnou vlajkou. Mohutný kolega za mnou zvedl do výšky transparent s nápisem, který se podle všech regulí evropských lidských práv dotýkal cti inkriminované osoby. Tou nebyl nikdo jiný než prezident Spojených států amerických. Stál jsem tam v tom chladném zimním dni, věděl jsem, že všichni někde stojí, a vzpomněl jsem si na jeden chladný letní den.
Bylo to možná nejstudenější léto století. Z tlampače vyřvávala oficiální píseň desátého setkání světové mládeže, kolem dokola davy mladých z celého světa a my jsme na berlínském letišti čekali na Angelu Davisovou (vím, že to jméno už vám nic neříká, ale to už se po tolika letech stává). Stačí, když řeknu, že tenkrát bylo čekání na právě propuštěnou bojovnici za mír nejerotičtějším zážitkem světové mládeže. Čekali jsme. A ona přiletěla, byla tam a my jsme měli pocit důležitosti. Už je to třicet let. Tenkrát jsme protestovali proti tomu, že Amerika vede nespravedlivou válku proti jisté daleké, nám neznámé zemi jménem Vietnam. Dnes protestujeme proti tomu, že Amerika chystá tažení proti poněkud blíže položené, ale rovněž neznámé zemi zvané Irák. Lze mezi obě události položit rovnítko? Politicky nikoli, z našeho pohledu však ano. Jakže? Může snad existovat dvojí hledisko? Ano, musí existovat!
Satanáš je znám.
Ze svého hlediska mají Spojené státy pravdu. Taková holt pravda je, mívá mnoho podob a v tom je blízká opravdu zdařilé divadelní inscenaci. Ve výborném dramatu má totiž každá z postav kus vlastní pravdy, kterou na scéně reprezentuje. Koneckonců, jejím úkolem není souhlasit s nositeli opačných zájmů, nýbrž prosadit zájem vlastní. Amerika, nahlíženo její optikou, dokonce může být v právu. Stalo se něco, co nelze prominout, co si říká o odvetu. Víme všichni, že už od té doby uteklo půldruhého roku. Amerika tehdy v prvním šoku vyhlásila válku terorismu. To bylo správné, v tom ji podporuje každá živá duše. Kdo by se také otevřeně hlásil k podpoře terorismu? Nikdo. Je v zájmu každého – i těch, kdo se mohou sebevědomě považovat za terč – aby terorismus neexistoval. Až potud je všechno v pořádku. Tehdy byl cíl jediný: Usáma bin Ládin, satanáš. Ve skutečnosti je to bohatý obchodník, islámský fanatik a organizátor. Občas nás skoro napadne, že už ani neexistuje, ale v té chvíli dá o sobě znovu vědět. Jednou vzkázal, že jeho přáním je pouze to, aby Amerika nahlížela na všechny národy světa jako na rovnocenné. Copak ona tak nečiní? Ovšem že ne, je to však něco tak zřejmého, že Usámův vzkaz byl vyhodnocen stejně jako sprostá výhrůžka, skončil ve škatulce s nápisem „satan“. Možná bychom měli jádro věci hledat právě v tomto vzkazu. Nebuďme však naivní, to by si Usáma mohl spíš přát, aby slunce svítilo i v noci, což by se mu určitě splnilo dřív.
Turecká nuda.
V zájmu své velké pravdy Amerika svrhla talibanský režim v Afghánistánu. Byl to takový lehký trénink. Afghánistán neměl, čím by vedl válku, a o Afgháncích vyšlo najevo, že mají plné zuby svých plnovousů, chtěli by si dát hamburger a byli by rádi, kdyby u nich doma také konečně byla televize a v ní běžel Big Brother. V islámských zemích je to nuda k ukousání, protože ženy se tam nesmějí odhalovat. Viděl jsem to v Turecku: jen seděli a rozprávěli turecky, jenže koho to zajímá, když turecky neumí. S tím tedy byla velká Amerika rychle hotova. Tam někde ve vysokých horách, kde kouzelníci z pohádek kouzlí z panen čarodějnice nebo naopak, ale vytrvalo pár povstalců, pachatel navíc nebyl dopaden. Usáma se totiž ve schovávání vyzná, má k tomu dostatečnou moc a fanatické spolubojovníky. Pachatele je třeba dopadnout, a to se nepodařilo. Bohužel, k velké lítosti Ameriky, má onen čin jednoho konkrétního viníka. V letadlech tehdy neseděl arabský svět, tolik sedadel tam nemají a ani pilotní kabiny nejsou tak velké, avšak seděli v nich tehdy ještě živí lidé. Zadavatelem taktéž nebyli všichni Arabové. Jsem si jistý, že můj kamarád Mohamed, který zrovna v Maroku staví fotbalové mužstvo, mezi nimi nebyl. Jemu totiž stačí, když prodá svého hráče Francouzům do druhé ligy - jeho svět je zpola arabský a zpola evropský.
Kolektivní moudrost.
Předpokládejme, že svět jednomyslně označil za pachatele Usámu bin Ládina. V tom okamžiku by měl policajt vyrazit k Ládinovým domů, nechat si předložit občanku, pak ho sebrat, strčit za katr a zavolat mu právníka. Noviny mají titulní stranu zajištěnou a proces se dá do pohybu. Jak se ale ukázalo, Usámu není snadné chytit. Na druhou stranu by měl být dopaden, protože právě on je pachatelem. Za konkrétním činem může být pouze konkrétní viník. Nemůže jím být lid. Světové dějiny sice znají pokrokové tradice, kdy se někteří rozhodli, že určité národy jsou odpovědné za jisté věci, ale pokud vím, svět si těchto tradic příliš neváží. Největší rakouský Němec se ani od svých pozdních příznivců nedočkal přílišné chvály za šoa, třebaže mimořádně logicky argumentoval, že židé mohou za hospodářskou krizi. Tuto kolektivní moudrost dnes právem řadíme k nejhnusnějším činům v historii lidstva, těžko mezi velké politické pravdy. Teď se však připravuje cosi podobného, s menším fanatismem a méně ďábelsky, ale na základě obdobné ideologie.
Skvělá nálepka.
Protože se Americe nepodařilo polapit Usámu, rozhodla se, že existují země podporující terorismus. Tomuto vzorci výborně odpovídá Irák. Irák je skvělý nepřítel. Být Američanem, sám bych si takového přál mít. Vojensky obtížně udržitelný pouštní terén, všude je vidět, nepříliš statečná velká armáda, lid umořený desetiletým embargem, velké zásoby surovin. Na kursech nepřátelologie takového protivníka modelují počítačové programy. Není divu, že čas od času téhle zemi pořádně nařežeme. Kdysi dávno si u šlechtických dvorů držívali kromě šaška taky nějakého mamlase s velkým ciferníkem, který posloužil jako terč každému, kdo si potřeboval praštit. To byl jeho džob – nechat si za nepatrnou gáži tu a tam jednu vrazit. Irák jakožto země podporující terorismus plní pro Ameriku právě tuhle úlohu. Jak skvělá nálepka a jak snadno k ní lze přijít! Nedávno velký muž označil jako zemi podporující terorismus Belgii. Nádhera. Patrně netuší, kde Belgie leží. Belgický král jako islámský fundamentalista! Moudrost Made in USA.
Důkazy, nedůkazy.
Terorismus prý podporuje každý stát, který není ochoten sklonit se před pádnými důkazy. Ony důkazy – a od této chvíle nechť všichni evropští intelektuálové dobře poslouchají – jak se zdá, neexistují. Proč by také měly? Nemějme Irák za hloupější, než je. Dokonce i Saddám ví, že jeho armáda se nemůže rovnat americké, že může prohrát. A ukažte mi blázna, který rád prohrává! Irák už jednou dostal pořádně na frak, podruhé o to nestojí. To, co se nenašlo, pravděpodobně neexistuje, na což má Amerika neobyčejně právnickou odpověď: protože to schovali. Je tu i další, podobná: ať Irák dokáže, že nic neschoval. V té chvíli však každý evropský občan, který si na sobě zakládá, musí zdvihnout ruku a říci: Promiň, milá Ameriko, ale tak to není. Ráčíš být nespravedlivá. Neexistuje takové právo, kde by nebylo třeba dokazovat tvrzení (možná v Sovětském svazu, ten ale už zanikl). Fakta! Amerika tvrdí, že Irák má zbraně hromadného ničení. Ano, možná je má, možná ne. Ale to, že je nemá, platí přesně do chvíle, než budou nalezeny, nikoli naopak. To je minimum. Maximum je, že uznáme, že takové zbraně má mnoho zemí. Paradoxně by to neznamenalo bezprostřední nebezpečí, ani kdyby se ukázalo, že je opravdu mají. Zatím se však nenašly, a to musí být k vzteku. Amerika počítá a vynakládá prostředky. Válka je drahý koníček, i když ještě pořád velký byznys pro toho, kdo ho dělá. Amerika se rozhodla, má spojence a ti pitomí komisaři se tam pachtí, výsledek nikde! Není náhoda, že pan Powell předložil kvalitní a pro přívržence snadno stravitelné důkazy právě o tom, že zbraně byly ukryty. Pod pouštní duny. Do lesů, které tam nemají, do džungle, jež tam také není.
Čekání na operaci.
V každé New NATO - zemi usilující o vstup do Evropské unie, která dbá na svou dobrou pověst, se pokládá za přežitek, je-li ministr obrany voják. Dobrý ministr obrany je ten, který nerozumí ničemu. (Moje vlast je v tomto ohledu v regionu na špici, neboť se nám podařilo postavit do čela armády nepřekonatelného panáka.) A jaký příklad dává v tomto ohledu ona mohutná, demokratická Amerika, do níž proniknout je snadné asi jako pro velblouda projít uchem jehly? Dává příklad tím, že v čele diplomacie, jež je záležitostí mírumilovnou, stojí bojem zocelený generál. Zajímavé je, že tuto skutečnost novopečení východní demokraté, kteří si demokracii berou do úst stejně často jako čerstvé pečivo, reklamují jen zřídkakdy. Powell si počíná přesně tak, jak lze od zkušeného a úspěšného vojáka očekávat. Očekává úder a nenávidí nepřítele.
Úder, který bude jako lékařský zákrok. Nepotrvá dlouho. Člověk, když čeká na operaci, stráví nejvíc času přípravami. Dostane termín, pak přijde nástup do nemocnice, klystýr a slzavé rozloučení. V porovnání s tím je vlastní zákrok jen chvilka. Pak nastává čas pochybné rekonvalescence, ale v polovině může přijít případná komplikace a pacient zemře, čímž může dát pozůstalým příležitost dědit.
Dědicové už se šikují. Do Iráku se navrátí vypuzené naftové impérium, což je důležité, přestože moudrý analytik z Financial Times vypočítal, že Ameriku přijde válka přinejmenším na tolik peněz, kolik představují zisky z irácké ropy. Myslím, že by byli spokojeni, i kdyby jim vyšlo nulové saldo, koneckonců peníze se vrátí, zájmy se prosadí.
Co je ale v této věci úkolem nás jako čerstvých a zaskočených spojenců Ameriky zde ve střední Evropě?
I Moskva měla své agenty.
Především neskrývejme smutek. Jsme totiž smutní, proto ta spousta demonstrantů. Když jsme zrušili slátaninu slyšící na jméno Varšavská smlouva, domnívali jsme se, že odteď budeme moci brázdit širé moře bezbřehé svobody, a když se nám člun převrátí, alespoň si za to budeme moct sami. Potom jsme se domnívali, že jsme se sice dostali z jednoho spojenectví do druhého, ale že Amerika je jiná. Že je moudrá a spravedlivá, nesobecká a velkorysá, mírumilovná a milující. Je těžké přiznat si, že tomu tak není. Protože ten, kdo říká, že tomu tak není, záhy se ocitne ve vzduchoprázdnu. Kdysi, když někdo nesnášel socialismus, získal venku malé stípko, tam mu otevřeli náruč a stal se z něho dobrý Američan. Nezapomínejme však, že to bylo také naopak, i Moskva měla své agenty, Deanem Reedem počínaje a Lee Oswaldem konče – abych jmenoval jen dva nejznámější. Teď existuje na jedné straně Amerika, na druhé straně nic. Lze se uchýlit do Severní Koreje, ale vlastně ani tam ne, hranice jsou uzavřené. Ten, kdo se dnes opováží říkat, že Amerika nemá pravdu, zůstane sám. A sám člověk nic nezmůže, to tady víme už dávno. Je těžké přiznat si, že ze zájmové sféry jedné chudé a sobecké velmoci jsme se dostali do zájmové sféry jiné – bohaté a egoistické.
Hráč z Texasu.
Co máme dělat? Vezměme rozum do hrsti. Rozum je občas schopen poručit kolektivnímu šílenství „stop“! Nejdeme do ulic proto, že bychom skutečně věřili, že tím dokážeme zastavit proti teroru zahájený ještě větší teror. Nikdo ať si nepředstavuje, že George Bush, ten člověk průměrných schopností, je zvědav na názory chytřejších. On hraje svou hru se strašidelným výrazem ve tváři, zmámený nadšením neustále jej obklopující veřejnosti. Bush je jako policajt, kterému se musí vykat, zatímco on tyká celému světu a každého má za hlupáka.
Naším úkolem je dát najevo, že mu nevěříme. Nemyslíme si, že terorismu lze zabránit kobercovým bombardováním Iráku. Máme zato, že tomu bude naopak. I jiskřivý Bushův intelekt stačí na to, aby chápal, že každé násilí plodí jen další násilí a že fanatismus se nejsnáze rodí z utrpení. Jestliže fanatikové, kteří si v boji za své zájmy dosud nebrali servítky, uvidí, že je to jedno, jen vystupňují svůj boj. Samozřejmě si pak Amerika najde nový cíl, protože pro osamělého giganta je celý svět kořist.
Četník míru.
Můžeme konstatovat, ať už je to jakkoli tristní, že světovému míru neprospívá, má-li svého četníka. Velmoc, která ztratí zábrany, není dobrým strážcem, pouze dobrým nepřítelem. Třebaže nikdo nezpochybňuje, že v mnoha ohledech je pro nás všechny vzorem, co za osm generací dokázala Amerika doslova vydupat ze země, není náhoda, že její popularita ve světě klesá. Bylo by dobré mít rád Ameriku, ale ona dnes dělá věci, které nejsou zrovna pomilováníhodné.
Musíme protestovat, protože tato válka není spravedlivá. Na teror nelze odpovídat terorem, dva tisíce lidí nelze vzkřísit ani dvěma sty tisíci. Důvodem našeho protestu nesmí být, že nemáme nic lepšího na práci, nýbrž to, že jsme rozumní, uvažující lidé. Jen placení slouhové si dnes mohou myslet, že věci jsou v pořádku. Jiný úkol má intelektuál, jiný vláda. Vládu zavazuje smlouva, ale my, kteří myslíme hlavou, jsme vázáni výhradně imperativem zdravého rozumu. Tomu, co Amerika tvrdí, lze jen těžko věřit, není to pravda. Ten, kdo proti tomu protestuje, není pacifista, ale racionálně uvažující člověk. Evropský občan. Prahu, Berlín i Budapešť vážou k civilizovanému světu odedávna mnohá pouta. Měli bychom čestně dostát duchovním tradicím našich zemí. Nevěřme tomu, co pro ženy v domácnosti, hltající telenovely, vymysleli jejich manželé. Nemysleme si, že máme něco společného s něčím, s čím nic společného nemáme. Deklarujme jasně, že nás nikdo neohrožuje. Respektive někdo určitě: onen první muž jediné světové velmoci, který nás s nuceným, strašlivým úsměvem a řečí těla známou z castingu hollywoodských filmových studií denně masíruje svými vzkazy.
Nemáme nepřítele.
Nám není jedno, kdo je on, ale je tu něco důležitějšího: kdo jsme my? Čím budeme, vstoupíme-li tam nebo onam? Máme snadnou pozici, protože ve světě nemáme nepřítele. Obyvatelé Prahy a Budapešti nikomu za poslední desetiletí neublížili a ani nám nikdo ublížit nechce. Nepředstavujme si, že jsme ohroženi stejnou hrozbou jako jediný rasistický stát na světě. (Rasista není pouze ten, kdo se domnívá, že ti druzí jsou méně než on, ale i ten, kdo si myslí, že je jiný než kdokoli druhý – oba významy jsou platné.)
Neexistuje spravedlivá válka. Marně to tvrdí kdokoli, byť by to byl sebemocnější mluvčí jakési lobbistické skupiny, není to pravda. Ani tato válka není spravedlivá. Jde tu o osamělého spojence, o naftu, o pomstu, ale určitě ne o křesťanství. Křesťanství totiž svou podstatou protiřečí válce. Kdo vede válku, není křesťan. Neexistuje křižácká válka, jen obchod se Svatou zemí. Ten, kdo ví, kdo byl Ježíš, nezahájí válku proti civilnímu obyvatelstvu. (Ani proti nikomu jinému, buďme však koncesivní.) Můžeme proto současný konflikt označit za souboj kultur, nikoli za válku křesťanů. A je-li to křesťanstvo, které válčí, pak vytvořme jiné. Není náhoda, že papež Jan Pavel II., nejdůvěryhodnější člověk v tomto prostoru, dělá osobně všechno pro to, aby zabránil krveprolití. On ví, že takový křesťan, který je schopen vypustit raketu, má co do činění nanejvýš se zpovědnicí, nikoli však s Ježíšem. Existuje jiný Bůh, trestající, a jeho sluhové touží bojovat proti fanatikům Alláhovým.
Bezejmenní.
Saddám si nezaslouží moc. Tamní lidé si však zasluhují život, protože jej nemilují, pouze trpí. Kdo je proti válce, není s Husajnem, ale s těmi bezejmennými. My, kteří jsme vyšli do ulic a vyjdeme znovu, jakmile to bude zapotřebí, stojíme za bezejmenným člověkem, ať náleží ke kterémukoli národu. Uctili jsme památku obětí World Trade Center, jak se sluší a patří, ale oběti v Iráku mají stejnou hodnotu. A ten, kdo tvrdí něco jiného, ať už nikdy nemluví o rasismu – sám se rasistou stal.
Jsme evropští intelektuálové, lid tisíciletých otroků, géniů a mučedníků. Jsme potomci mistra Jana Husa a Jana Palacha, Lajose Kossutha a Imreho Nagye. Nejsme horda, kterou lze oklamat, pro niž musí být všechno dobré jen proto, že to někdo naším jménem slíbil. Naši politici jsou v těžké situaci, bojí se svých spojenců. Dospěli jsme až sem, je to malér, ale tak to je. My však nemějme strach! Ani američtí intelektuálové Miller či Spielberg nesmýšlejí jinak. Terorismus zůstane vždycky nakonec sám, ať už přebývá v jeskyních Tora-Bora, nebo v Texasu. Nechť je to pro nás velké ponaučení. My, kdo přemýšlíme, máme mnoho práce. Musíme žádat rozumný postoj po těch, kteří nás pokládají za hloupější, zbabělejší a méně charakterní, než jsme. Začíná válka, která – budeme-li chtít – bude mít vítěze jen krátce. Evropo, měj se na pozoru! Považují nás za hlupáky. Teď bychom se měli přimknout jeden k druhému. Ať už kdokoli podepíše naším jménem cokoli, my musíme zůstat rozumnými Evropany. To momentálně znamená mír.
