V Česku za 20, v Číně za 40

31. 8. 2015

Učení angličtiny v říši středu je slušný byznys. Čínští rodiče totiž mají často jen jedno dítě a financují jeho vzdělání, aby je zajistilo ve stáří

Hledáme učitele angličtiny. Požadujeme: vysokoškolské vzdělání a minimálně dvouletou pedagogickou praxi. Nabízíme: plat 20 až 26 tisíc korun měsíčně – v závislosti na délce praxe. Tuhle konkrétní nabídku vložila na internet jistá střední škola z jihomoravského kraje, podobných inzerátů byste ale na webu našli spoustu. Stovky tuzemských angličtinářů se tenhle týden vrátí do svých školních tříd a jejich tradiční zářijovou melancholii z konce letních prázdnin a příchodu podzimu ještě prohloubí pohled na výplatní pásku.

Učitel v Česku rozhodně nepatří mezi dobře placené profese. Přitom třeba v takové Číně by si čeští angličtináři mohli vydělat dvakrát tolik.

„Promiň, já asi nejsem dobrý příklad. Mám tady studijní vízum a pracuju, což nemůžu, takže bych se nerada zviditelňovala,“ napsala mi přes sociální síť WeChat dvacetiletá absolventka obchodní akademie, která přijela do Číny učit angličtinu. K tomu připsala nezbytného smajlíka. Když jsem jí slíbil, že v článku neuvedu její jméno, strach ze zákona ji rychle přešel.

Mladí a krásní mají přednost

Do Číny přijela teprve před dvěma měsíci. Práci si dohodla ještě před odjezdem z Česka přes společnost Global TESOL. Nyní žije poblíž města Wen-čou, kde učí angličtinu v soukromé jazykové škole, a to hlavně děti ve věku tři až 11 let, ale někdy i dospělé. Každý týden odučí 20 až 25 hodin, a měsíčně si tak vydělá 40 tisíc korun. Z toho si velkou část ušetří, protože byt jí platí škola, a kdo chce, ten ještě stále dokáže žít v Číně levně. „Miluju to tady,“ říká nadšeně. Jedinou kvalifikaci, kterou mladá Češka pro učení má, je certifikát od firmy, která jí práci zprostředkovala. „Školy tady mají rády mladé lidi. Starší lidé ve škole pro děti moc neuspějí,“ vysvětluje.

Nedaleko zmíněného Wen-čou učil angličtinu také devětadvacetiletý Martin Růžička. Letos už ale do třídy nenastoupí, po necelých dvou letech toho má podle svých slov dost. Za tu dobu si ale stihl ušetřit půl milionu korun.

Pracoval v soukromé školce v malém provinčním městečku Jüe-čching, kde učil angličtinu tří- až pětileté děti z bohatých rodin. Za 25 hodin práce v týdnu měsíčně pobíral 13 tisíc jüanů, tedy asi 49 tisíc korun. Vedle toho mu ještě školka platila byt. „Ale nebylo to nic moc. Holé pokoje, žádná kuchyňská linka. To asi není pro každého,“ vzpomíná učitel. Z Číny odchází kvůli tomu, že tu prý býval často nemocný. Nyní se čerstvě přestěhoval na Filipíny, kde hodlá učit španělštinu.

„Myslím, že je možné si v Číně vydělat peníze. Měl jsem ale asi i trochu štěstí. Možná pomohlo, že mám bakaláře z fakulty vzdělávání. Určitě sehrálo roli i to, že jsem šel do malého města, kde je menší konkurence než třeba v Šanghaji,“ uvažuje Růžička. Vedle práce ve školce někdy ještě po večerech učil v jiné škole, kde za dvě hodiny výuky dostával 500 jüanů, tedy asi 1900 korun.

„Záleží taky asi na tom, jak člověk vypadá.

Přijel sem jeden Polák, bylo mu 45 let, kouřil jednu cigaretu za druhou a vypadal trochu divoce.

Ten u nás ve školce práci nesehnal. Na druhé straně nijak nevadí, když člověk není rodilý mluvčí. U nás pracovala Ukrajinka a Ruska, obě se silným přízvukem. Asi jde hlavně o to, být bílý. Číňané Číňanům nevěří. A každá škola chce ukázat, jak moc je mezinárodní,“ popisuje specifika trhu se vzděláním na Dálném východě rodák z Liberce. Všichni jeho kolegové cizinci ve školce pracovali na takzvaná byznys víza, tedy de facto nelegálně.

Čínské úřady o pololegálních učitelích ze Západu vědí, zasahují proti nim ale jen zřídka, když přijde pokyn shora. Politici jsou si totiž vědomi, že v nejlidnatější zemi je angličtinářů nedostatek. Poptávka po učitelích je tak velká, že člověk ani nemusí být rodilým mluvčím, aby získal dobře placenou práci bez kvalifikace a zkušeností. Daní za slušný příjem je určitá nejistota – kdykoli mohou přijít úředníci v uniformách a okamžitě deportovat učitele z Číny pryč.

Soukromé jazykové školy platí svým vyučujícím tak dobře jednoduše proto, že si to mohou dovolit – od rodičů si účtují za jednoho žáka a hodinu výuky třeba 150 jüanů, často ale i více. Když je ve třídě pět žáků a učitel dostane za hodinu 150, škole zůstane 600 jüanů.

Čínští rodiče jsou ochotní za jazykovou výbavu svých ratolestí platit závratné částky proto, že své dítě pojímají často jako investici.

Když se naučí anglicky, má větší šanci dostat se na školu do zahraničí. Lidé se zkušeností z ciziny mají v Číně několikanásobně vyšší platy.

Dalším významným důvodem pro jazykový dril od útlého věku je tzv. gaokao, obávaný test, který rozhodne o tom, jestli se student dostane na vysokou školu. Angličtina je jeho součástí. Kvůli mnohaleté politice jednoho dítěte mají Číňané často jen jednoho potomka, a tak si dávají záležet, aby to někam dotáhl.

Zdraví je víc než jüany

„Podle mě se dají vydělat hodně slušné peníze.

Hlavně když je člověk sám, může snadno pracovat ve více centrech najednou, a ještě si najít soukromé doučování. Čínští rodiče jsou dychtiví, aby jejich děti měly to nejlepší vzdělání, a to znamená cizince na výuku angličtiny. Také náklady na život nejsou tak vysoké jako třeba u nás, i když i v Číně se poslední dobou hodně zdražilo. Celkově bych řekla, že to je výhodné,“ říká Hana Suchá, která v Číně učila angličtinu dohromady čtyři roky. Za tu dobu vyzkoušela mnoho škol, jak v Pekingu, tak v Sia-menu a Čchüan-čou, tedy městech na jihu země. Vždy pracovala v soukromých školách, protože státní instituce neberou lidi bez pracovního povolení.

„Nepotřebuješ žádnou zvláštní kvalifikaci, hlavně musíš umět anglicky. Já sama mám certifikáty TOEFL a TEFL. To mi zaručilo lepší práci a vyšší plat. Další výhodou je bakalářský titul,“ shrnuje své zkušenosti Češka, která si měsíčně vydělávala zhruba 11 tisíc jüanů (41 tisíc korun – pozn. red.). A potvrzuje, že pro získání práce je důležitý evropský vzhled.

Odejít ze země se rozhodla poté, co se jí narodilo dítě. „Přestože je tahle práce v Číně dobře zaplacená a zároveň není časově náročná, cizinec se tam setká s jinými problémy, které se po delší době stanou nesnesitelnými. Já osobně jsem z Číny odešla hlavně kvůli synovi, protože vychovávat dítě v Číně je hodně omezující a dost často zdraví nebezpečné. Tím narážím hlavně na znečištění vzduchu, kdy po většinu dní v roce je jen dýchání zdraví škodlivé. U malých dětí způsobuje astma, alergie a tak dále,“ vysvětluje Suchá, proč z Číny nakonec odjela do USA.

Jazykovka ve 3+1

Skeptičtější pohled na celou věc nabízí Alex Zeryk, který žije ve městě Kchun-ming na hornatém jihozápadě Číny. I on sice učí v jazykové škole a dostává 150 jüanů za odučenou hodinu angličtiny, tedy asi 560 korun. Jenže problém je v tom, že mu škola dává hodin příliš málo a sehnat práci jinde prý není lehké. Dohromady si nyní vydělá asi tři tisíce jüanů, což prý stačí sotva na přežití. Škola mu navíc neplatí ubytování. Naštěstí má však čínskou přítelkyni, se kterou se dělí o nájem. „Nároky na učitele tady neuvěřitelně rychle rostou,“ říká mi přes Skype Alex.

Sedmatřicetiletý Čech žil předtím deset let v Irsku, kde se naučil výborně anglicky. Nemá však vysokou školu ani jazykové certifikáty.

Plat přes deset tisíc jüanů podle něj učením vydělat jde, člověk ale musí být rodilý mluvčí.

„Jsou tu batůžkáři, kteří vezmou takovou práci na dva tři měsíce a pak jedou dál. Hlavně Američany to sem láká. Doma v Americe někde hážou hamburgery za čtyři dolary za hodinu a tady jim nabídnou třeba 25 dolarů za hodinu,“ popisuje místní realitu Zeryk, který už v Číně žije dva roky.

Dobře placenou, snadnou práci, kterou popsali citovaní Češi, zatím shání marně. Zato nemá nouzi o historky z čínského divokého kapitalismu: „Pronajme se velký byt v paneláku a udělá se z toho jazykovka. To je tady běžná praxe. Je to velký byznys. Hodně lidí si založí školu bez jakýchkoli zkušeností. Byl jsem v jazykové škole, která měla ve svém názvu hrubku.“

Důvodem, proč se Zeryk nevzdává a v Číně bojuje dál, je jeho touha naučit se čínsky, a zvýšit tak svou cenu na mezinárodním trhu práce.

„Kdybych teď odjel, bylo by to jako vystoupit z vlaku a vrátit se pěšky zpět na předchozí zastávku. Jednou jsem do něj nastoupil, a tak v něm pojedu dál,“ uzavírá.