Šestadvacetiletá Chloé Renaultová se nejdřív poohlížela po práci v rodné Bretani a zkoušela to i jinde ve Francii. Po několika nezdarech, kdy pokaždé prošla dvěma koly výběrového řízení, ale nakonec jí řekli, že nemá dostatek zkušeností, začala zkoušet zahraničí.
O Česku nejdřív vůbec neuvažovala.
Atraktivnější pro ni byla Anglie, Německo, Austrálie či Kanada, ale na francouzském úřadě práce ji pozvali na prezentaci o českém trhu práce. Dozvěděla se základní fakta o státu, kde je nízká nezaměstnanost, dlouhá kulturní tradice a levné náklady na život, takže jí nakonec nevadilo ani to, že si vydělá o něco méně než doma.
Přes portál Czech Emploi, který před půl rokem zřídila francouzská ambasáda v Praze, si vybírala z několika set nabídek určených pro mladé Francouze, kteří mluví anglicky. Poslala jsem životopis asi do dvaceti firem. Dvě se ozvaly, jednou z nich byl Blue Link, kde nynípracuju. Celé to bylo hodně rychlé a pohovory proběhly přes Skype,“ líčí mladá Francouzka, která už v Praze žije dva měsíce.
Blue Link je jedním z mnoha servisních center v Česku, které poskytuje v různých jazycích zákaznickou podporu společnostem po celém světě. „Většinou jsem na telefonu, odpovídám i na hodně emailů. Školení do této pozice bylo fakt těžké, ale teď je to už lepší,“ směje se Chloé.
Evropa končí za Štrasburkem
Právě do zákaznických center společností, jako jsou Blue Link, Accenture, DHL, IMB či Johnson & Johnson, k nám míří pracovat nejvíc mladých Francouzů. Někteří jdou i do inženýrských pozic hlavně v automobilovém průmyslu, do firem jako Valeo, Faurecia, TPCA či Zodiac. A velká poptávka je v Česku i po výzkumných pracovnících (na portálu Czech Emploi jich je zhruba 80).
Asi třítisícová česká komunita Francouzů se tak rychle rozrůstá. Jen za poslední půlrok přibyly podle odhadů personálních agentur nižší stovky lidí. „Ve Francii je problém najít první práci, protože abyste ji našel, musíte prokázat, že máte už nějakou pracovní zkušenost. Takže lidé procházejí různými stážemi, dalšími stážemi a nárazovými brigádami, které jsou špatně placené, a tady v Česku s hledáním práce není naprosto žádný problém,“ říká tvůrce programu Czech Emploi Mathieu Wellhofi, atašé pro vědu a vysoké školy na francouzské ambasádě v Praze.
Wellhofi žil v Česku před dvaceti lety, a když se k nám vrátil, překvapilo ho, jak výrazně stoupla ekonomická úroveň Česka a jak se změnil náš trh práce.
Rozdíly oproti Francii byly markantní.
Zatímco v České republice se míra nezaměstnanosti poslední rok pohybuje kolem tří procent (po odečtení strukturální nezaměstnanosti jsme v podstatě na nule), ve Francii je pořád zhruba devět procent, mezi mladými lidmi pak přes 20 procent, a to jsou nejlepší čísla za posledních deset let. „Další věc je, že mou prací je poslat co nejvíc českých studentů do Francie. A nyní čísla klesají. Zase je to i o nezaměstnanosti. Čeští studenti nepotřebují vyjet do zahraničí, aby si našli práci. Před dvaceti lety chtěli do zahraničí i kvůli vzdělání, protože vzdělávací systém na Západě byl mnohem lepší, což už nyní neplatí. Investice do vzdělání jsou tady teď mnohem vyšší,“ chválí Wellhofi.
Na začátku loňského roku ho proto napadlo udělat něco, co by Francouze nalákalo, aby přišli pracovat do Česka. Vznikl tak unikátní pracovní program Czech Emploi - internetový portál podporovaný francouzskými úřady práce, kde hlavně čerství absolventi mohou najít informace o Česku a vybírat ze stovek pracovních míst. Unikátní je především v tom, že obrací zavedený tok pracovní síly, kdy lidé z východních států Evropy chodí za prací na Západ. V rámci tohoto programu naopak přicházejí pracovníci ze západní ekonomiky, která je dlouhodobě v útlumu, na dynamický trh práce v Česku.
Od svého spuštění o prázdninách minulého roku zaznamenal Czech Emploi ve Francii značný ohlas. Podle Wellhofia vidělo reportáže na hlavních francouzských zpravodajských kanálech nebo o programu četlo v novinách zhruba 20 milionů diváků a čtenářů. Samotnou webovou stránku potom navštívilo 18 tisíc unikátních uživatelů. Francouzi, kteří žádají o práci v Česku, mohou využít evropské peníze na pokrytí letenky na pohovor. Na přestěhování z Francie do Česka jim program Eures přispěje 750 eury. Zájemci pak mohou využít dalších 1200 eur na jazykové kurzy češtiny.
Wellhofi doufá, že program může přispět k prolomení neinformovanosti, která panuje v obou zemích. Pro většinu Francouzů totiž končí hranice Evropy Štrasburkem, v lepším případě Německem a za ním je jen divoký Východ bez pravidel, kam není radno vyrážet. Na druhé straně ani Češi si nemyslí, že mohou být atraktivní pro zaměstnance ze západní Evropy, protože naše mzdy jsou nižší.
Země v úpadku
Ze synova odchodu „kamsi na Východ“ měla strach i matka Omera Martineta z Bordeaux. Čerstvý absolvent financí Martinet po vysoké škole marně sháněl práci ve Francii; jen na samotné pozvání k pohovoru musel čekat i dva měsíce.
V Česku práci dostal za dva týdny.
„Nechtěl jsem čekat, takže jsem začal hledat vzahraničí. Pak jsem narazil na stránku Czech Emploi,“říká čerstvý absolvent, který od půlky ledna pracuje na pražském Chodově jako finanční analytik firmy Accenture. Omer, se kterým si dáváme pivo vjedné z pražských restaurací, je nadšený. Není divu, v Praze získal práci, na kterou by doma musel mít asi tři roky praxe.
Rychle si zvykl i na nižší mzdu, která se v obdobných pozicích pohybuje kolem 35 tisíc korun. Tvrdí, že díky nižším nákladům dokáže v Praze ušetřit víc, než kdyby ve Francii vydělával dva tisíce eur. Bydlení si Omer našel přes sociální síť Facebook a sdílí byt s českým párem v Praze 5.
Praha pro něho přitom není záležitost na pár měsíců. Plánuje, že u nás udělá kariéru. „Chtěl bych zůstat tři nebo čtyři roky. Pak se rozhodnu, jestli si tady najdu lepší práci u jiné firmy, nebo zůstanu v Accenture, ale přesunu se do jiné země,“ říká mladík, který se kromě svého nového domova živě zajímá i o aktuální dění ve Francii a patří k podporovatelům tzv. žlutých vest.
Spontánní hnutí, které vzniklo v listopadu loňského roku, je velkou historickou událostí i pro dalšího nováčka v Praze, pětadvacetiletého Floriana Van Cama.
Protesty mladých podle něj mají jediný cíl - zlepšit život lidí ve Francii. „Ano, souhlasím s nimi. Podporuji fakt, že musíme bojovat za zachování naší životní úrovně. Ztrácíme svou identitu, jsme v úpadku.
Normální lidé, kteří pracují, platí daně, pojištění, se cítí opuštění, zanedbaní, necháni na pospas,“ vykládá zapáleně Van Cam, který v Praze začal loni v srpnu pracovat pro mezinárodní zásilkovou firmu DHL.
Van Cam mluví o omezování sociálních služeb, státních podpor a výhod, avšak postupně se ukazuje, že má spíše na mysli obecné rozčarování ze ztráty politického a ekonomického významu své země.
Přitom za tento úpadek z velké části může právě odkládání reforem, k nimž žluté vesty cítí takový odpor.
Viník této situace je údajně zřejmý -nekontrolovaná imigrace z Blízkého východu a Afriky. Van Cam říká, že Francie je zaplavena imigranty, kteří se neintegrují. „Mohou sice mluvit francouzsky, ale všechno ostatní je naprosto jiné,“ říká a jako příklad dává městečko nedaleko Lyonu, kde vyrůstal. „Město se dvaceti tisíci obyvateli vypadalo před dvaceti lety jako Praha, nyní vypadá jako zk***ené Maroko. Proto jsem odešel,“ prohlašuje apo odmlce dodá, „prosím neberte si sem lidi z Afriky. Zkazí vaši zemi.“
K odchodu z vlasti ho však vedlo víc důvodů. Po vystudování našel dobrou práci v prodejním oddělení IT firmy, která však byla extrémně stresující. Současně měl problémy se svými bratry a stále žil u rodičů, od nichž chtěl odejít. Když přijel navštívit do Prahy kamaráda, který žije s Češkou, otevřely se mu oči. Začal hledat informace na internetu, líbila se mu rostoucí ekonomická situace, nízká nezaměstnanost, vysoká úroveň bezplatného zdravotnictví, poloha uprostřed Evropy. Při rozhodování, kdy ve hře bylo ještě Maďarsko, Polsko a Švédsko, padla volba na Prahu.
Tavicí kotel
Sám přitom o Česku nevěděl prakticky nic. „Východní Evropa mě zajímala, protože my Francouzi nemáme vůbec páru o tom, co se děje za hranicemi Německa.
Zjednodušený pohled je: podívejte, jsou to extremisti, pravicoví, vezměte si Polsko, Madársko, i v Česku se to skrytě děje,“ říká svůj názor. V té době, o prázdninách loňského roku, program Czech Emploi teprve začínal. Jelikož si Van Cam našel práci velmi rychle, nestihl ho využít a požádat o peníze na přestěhování.
Prahu si za půlrok oblíbil a stejně jako jeho mladí kolegové plánuje, že zůstane minimálně dva roky, aby malý středoevropský stát víc poznal a procestoval. Ani jemu zatím moc nevadí, že si místo dvou tisíc eur doma vydělá v Praze skoro o polovinu méně. V DHL poskytuje na telefonu IT podporu pobočkám v Karibiku, Austrálii a na dalších místech po světě. „Mám pocit, že dělám něco užitečného. V prodejním oddělení jsem takový pocit neměl a necítil jsem se na to nosit každý den oblek,“ směje se.
Vypadá to, že kromě přílivu pracovní síly z východních zemí, jako jsou Ukrajina, Moldavsko či Gruzie, si bude muset Česko zvykat i na proud ekonomických migrantů ze Západu. Vlastně je to možná jen návrat k normálu. V minulosti se v české kotlině vždycky evropské národy mísily a žily vedle sebe, v dobrém i ve zlém. #
Galský kohout a český lev
(vybraná data o obou zemích)
Francie česko
Počet obyvatel (v milionech, 2017) 67,1 10,6
HDP na obyvatele (prosinec 2017, v paritě kupní síly, v USD)38 606 32 606
Nezaměstnanost (prosinec 2018, leden 2019) 8,8 3,3
Nezaměstnanost mladých (leden 2019) 20,1 6,1
Poměr státního dluhu k HDP (prosinec 2017, v %) 97 34,6
Index korupce (prosinec 2018, v bodech) 72 59
ZDROJ: TRADING ECONOMICS, ČSÚ
Ve Francii je problém najít první práci, protože abyste ji našel, musíte prokázat, že máte už nejakou pracovní zkušenost. Před dvaceti lety chtěli Češi do zahraničí i kvůli vzdělání, protože vzdělávací systém na Západě byl mnohem lepší, což už nyní neplatí. Investice do vzdělání jsou tady teď mnohem vyšší.
O autorovi| Jiří Zatloukal, zatloukal@mf.cz
