sloupekBýt pod penzí, to kdysi něco znamenalo. Dnes se z vysněné mety pro vybrané stává noční můra všech. Není divu, průběžný důchodový systém byl před více než dvěma stoletími koncipován pro úplně jiné podmínky, než musí zvládat dnes. Je to jasné jak facka.
sloupek
Být pod penzí, to kdysi něco znamenalo. Dnes se z vysněné mety pro vybrané stává noční můra všech. Není divu, průběžný důchodový systém byl před více než dvěma stoletími koncipován pro úplně jiné podmínky, než musí zvládat dnes. Je to jasné jak facka. Německý kancléř Bismarck zavedl penze, aby zabezpečil na stáří státní zaměstnance. Byl to benefit pro špatně placené, málo početné a krátce žijící pracovníky. Tyto tři faktory snižovaly nároky na systém, který nebyl zamýšlen coby zdroj obecného blahobytu, ale jako vyrovnání handicapu určité skupiny. Dnes se oproti tomu od penzijního systému čeká, že zajistí slušnou životní úroveň pro rostoucí masu lidí, kteří si důchodu užívají čtyřikrát déle než jejich předkové. Myslet si, že to se stařečkem průběžným systémem může jít takhle dál, je stejně prozíravé jako zapřahat kamion za potah s valachy. Penze v dnešní podobě mají smysl jen jako sociální dávka, kterou de facto byly i v době Bismarckově. Není přeci rozdíl mezi tím, jestli stát zajišťuje existenční minimum někomu, kdo nemůže najít práci, nebo člověku, který už pracovat nemůže. Že důchodce si zaslouží něco navíc? Jistě. Ale může se o to postarat sám. Stačí, když mu vláda přestane strhávat na takzvané penzijní pojištění daň ve výši třetiny mzdy. Je jedno, zda se každý rozhodne spořit na důchod sám, skrze zaměstnavatele, přispěje mu obec nebo zkombinuje všechny možnosti. Jenom musí stát vytvořit pro všechny formy připojištění rovné podmínky a nechat lidem a firmám v kapse dost peněz. Každý zodpovědný člověk se pak bude moci do penze těšit, a ne s obavou čekat, jakou almužnu mu stát přidělí. Není hroznější představy, než je ta, že mé spokojené stáří závisí na politické vůli.
