Všední dům ve všední ulici na pomezí Vinohrad a Žižkova. Kdo by tušil, že za stejně všedním vstupem lze najít jednu z nejdiskutovanějších restaurací poslední doby. „Znamenité…“, říkají jedni, „..zvláštní…“, rezervovaně hodnotí druzí a opět jiní tvrdí ve vytržení téměř exaltickém „… nemáte šanci, když se neobjednáte měsíce předem!“.
Je jen málo podniků, kdy by bylo nutno objednávat místo s takovým předstihem, proto jsem, nepřesvědčen varujícími hlasy, zkusil navštívit tuto restauraci „naprudko“, bez předchozí rezervace. Náhoda tomu chtěla, že jsem cestou tam narazil na jednoho ze svých mimopražských přátel, rozhodl jsem ihned o jeho večerním programu a stáhl ho s sebou do gurmetského dobrodružství v taverně Olympos.
Ukázalo se, že pravda o nutném objednání je jen poloviční. Hned za dveřmi vystoupil zpoza dlouhého baru číšník a uvedl nás do přední místnosti s tím, že zimní zahrada je vskutku obsazená. Taverna byla naproti tomu téměř prázdná. Usazeni u stolu, typického pro podobné podniky ve Středomoří, na židle s vyplétaným sedákem, jali jsme se studovat jednak nabídku v jídelním lístku, jednak vzezření interiéru. Modrý nábytek, modré stěny, pro nabuzení představy přístavní krčmy v malé vesničce kdesi na řeckém pobřeží opatřené sítěmi a výjevy z rybářského života, kamenné obložení vstupního portálu, trochu příliš honosné a jednoduché prostření papírovým ubrusem, to vše působilo dojmem nikoliv nepříjemným. Ku škodě byla snad jen příliš vysoká intenzita osvětlení – jako by lodní lucerny pálily do světlé prostory stovkami luxů a ubíraly mnoho z chtěné atmosféry ospalého podvečera, jaká tak často v podobných restaurantech panuje. Vysoký jas nás po celou dobu držel v jakémsi napětí.
Ne bez zvědavosti hledáme mezi exotickými a mnohdy zcela neznámými názvy pokrmů ty naše. Výběr dopadl následovně: pečené pikantní papričky, sardinky a chalva na závěr – to pro mne – a řecký salát s telecí kotletou a plněnou bramborou na roštu, tak hodlal povečeřet kamarád. K tomu džbánek růžové Retsiny.
Zpočátku vše fungovalo až neřecky dobře, vrchní nás objednal a ve chvilce před nás postavil talíře s předkrmy. Papričky voněly tak, že jsem, nevyčkav, až se kolega chopí „zbraní“, okamžitě na jednu zaútočil vidličkou. Donesl jsem sousto do úst a čekal, co nastane. Velice zajímavě se ostřejší důraz zeleniny nechal opanovat jemným, hladivým olejem a výsledkem byla vzácně sladěná, neobvyklá a rafinovaná chuť. Odnaproti se ozývalo jen chroupání zeleniny, to partner likvidoval svůj salát s razancí hladového králíka.
Neobvyklé věci se začaly dít po předkrmu. Číšník stáhl nádobí – po době tak dlouhé, až jsem si myslel, že bude debarasovat „po řecku“, tedy až úplně nakonec sbalí všechno na stole do papírového ubrusu. Přiznám se, že by mne tento do detailu dotažený styl, na egejských ostrovech zhusta používaný, potěšil. Leč nestalo se. Patrně na nás zapomněl. Po úklidu stolu zmizel na další notnou dobu, kterou my jsme využili k zvídavé prohlídce ostatních prostor Olympu. Útulný salonek s pár místy a hlavně zimní zahrada, vyvedená ve dřevě a zvoucí poklidnou domáckou atmosférou, to jsou trumfy této restaurace. Nedivil jsem se, že oba prostory byly zaplněné. Z pochopitelných důvodů jsme pominuli zahradu letní, v sezoně prý hojně navštěvovanou. Na mysli nám vytanulo rčení, že „…těžko je v prosinci v zahradním hostinci “, vrátili jsme se ke svému stolu. Tam se mezitím nic neudálo. Vrchní byl stále v nedohlednu – později jsme zvěděli, že kdesi ve vedlejším skladu přejímá zboží, což je jen málo pochopitelné. Objevil se zde ale kdosi, kdo telefonoval řečí, která mohla být řečtinou a intenzitou hlasu, jež byla řecká zcela jistě. Při této činnosti rázoval lokálem sem a tam, nedbaje udivených hostí.
Po další chvíli jsme byli obdařeni hlavními chody naší večeře. Sardinky, ještě se kroutící po lázni ve vřícím oleji, byly naskládány jako dřevo „do metru“ a navíc na podivném plechovém tácu, zjevně pro ně malém. Lehce dozdobené snítkou petržele a měsíčky citronu chutnaly lépe, než vypadaly. Jen jsem jim hned na začátky pozutínal hlavičky – vyčítavý prázdný pohled vypoulených, žárem mléčně zbarvených očí nedělá dobře mému zažívání. Ale, jak již řečeno, co do přípravy nebylo výhrad. Kolega nesdílel moji spokojenost – telecí bylo notně „přes“. Zgumovatělé a jako žvýkačka se táhnoucí mu zřejmě neposkytlo očekávané. Pochvaloval si jen dobře prý připravenou bramboru. Pod tímto dojmem se rozhodl nepokoušet osud a upustil od dezertu. Já jsem ještě pojedl objednanou chalvu, dobrou a vydatnou. Nemohu nezmínit – krom pravidelně mizejícího číšníka – ještě neuvěřitelnou nádobu, v níž nám servírovali víno. Oranžový rendlík z eloxovaného hliníku, v minulém režimu tolik populárního materiálu, nebylo lze nazvat jinak než šeredným. Přitom Řekové jsou tak báječní keramici.
1125 korun stál večer, který za jiné konstelace mohl být příjemným. Takto však vyvolal jen rozpaky a otázku, čím že je podnik tak populární.
Taverna Olympos
Kubelíkova 9, 130 00 Praha 3
Tel.: +420 / 222 72 22 39
e-mail: taverna@tavernaolympos.cz
www.tavernaolympos.cz
Otevírací doba: pondělí – sobota 11.30 – 24.00, neděle 11.30 – 23.00
Počet míst: restaurace 40, zimní zahrada 60, salonek 12, letní zahrada 150
Druh kuchyně: řecká
Přijímané platební karty: obvyklé včetně elektronických
Jídelní lístek: angličtina, řečtina
Jazyková vybavenost personálu: angličtina, řečtina
Země původu nabízených vín: Řecko
Hodnocení restaurace:
Atmosféra, pohodlí, estetika 7 bodů z 10
Prostírání 8 bodů z 10
Úroveň jídelního a nápojového lístku 8 bodů z 10
Chování personálu 7 bodů z 10
Kvalita jídla a nápojů 17 bodů z 20
Celkem: 47 bodů ze 60
Všechny údaje uvedené v následující pasáži jsou přesným opisem jídelního a nápojového lístku. Případné chyby dokládají péči, jaká je věnována jejich úpravě.
Výběr z jídelního lístku:
Smažený lilek Kč 70,-
Salát Humus Kč 70,-
Chobotnice na roštu Kč 500,-
Kleftiko Kč 250,-
Suvlaki telecí Kč 220,-
Galaktoboureko Kč 70,-
Výběr z vinného lístku:
Retsina Kč 230,-
Palivou Oinopiima Kč 480,-
Tsantalis Rapsani Reserve Kč 600,-
