Zpráva o stavu ostrovní identity v únoru 2006
Dělítko v britské demokracii dnes neleží mezi vůdci jednotlivých stran, nýbrž mezi jimi všemi a veřejností, jejíž inteligence je podceňována a jejíž naděje nejsou brány na vědomí. To jsou slova Tonyho Benna, veterána britské politiky, osmdesátiletého levicového intelektuála aristokratického původu, který po odchodu z parlamentu přenesl politickou debatu do divadel a koncertních sálů jako úspěšné one-man-show. Jestli je vám jeho výrok povědomý, citujme ho dál: „Teorie apatie se politické třídě hodí, protože jí může použít k obhájení toho, aby si vláda mohla dělat, co se jí zachce, protože lidem je to lhostejné.“
Benn by se svojí show určitě uspěl v kterékoli zemi Evropské unie, ale Blairova Británie je obzvlášť křiklavým případem krkolomné rychlosti pádu demokracie do zkorumpované totality, v níž hlavní činností politiků je beztrestně okrádat bezmocného daňového poplatníka. Právě probíhající skandál s firmou QinetiQ ještě nevyplavil na povrch všechny podrobnosti a už se o něm hovoří jako o nejpodvodnější privatizaci všech dob a největší loupeži na daňovém poplatníku v dějinách parlamentní demokracie.
Prodali Bonda.
Takže stručně: QinetiQ je nově pojmenovaný státní výzkumný ústav pro vojenské vynálezy pod ministerstvem obrany. Vlastní okolo čtyř tisíc patentů, od radaru, přes televizní obrazovky a telekomunikační uhlíková vlákna, po všelijaké ty špionské hračičky známé z jamesbondovek. Je financován zcela ze státního rozpočtu a pokládán za jedno z nejbohatších aktiv britského státu. Vědci a vynálezci, kteří pro něj od druhé světové války pracovali, mu předávali všechna práva na své patenty s uspokojením, že je dávají svému státu do veřejného vlastnictví.
Veřejným vlastnictvím byl ústav do roku 2003, kdy jeho třetinu ministerstvo obrany prodalo za 42 miliony liber americké firmě Carlyle, jejímiž podílníky je skupina amerických vojenských odborníků, většinou bývalých poradců americké vlády. Prodej se uskutečnil bez konkurenčního řízení, odmítnuty byly nejméně dvě firmy s lepšími nabídkami a žádné akcie nebyly nabídnuty k veřejné koupi. Navíc ministerstvo za třetinové peníze předalo firmě Carlyle jedenapadesátiprocentní kontrolu rozhodování a řízení firmy.
Letos Carlyle a ministerstvo prodaly polovinu svých akcií na burzách a Carlyle za polovinu svého podílu dostala 351 milionů. Čistý zisk osmiapůlnásobný. Dva její ředitelé s přednostně odkoupenými podíly vydělali dvousetnásobek, přes 20 milionů každý. Pracovníci ústavu nevydělali nic. Stejně tak nic nevydělal ani stát na daních, protože Carlyle svůj podíl koupila prostřednictvím offshore fondu, který nepodléhá britskému zdanění. Od toho si navíc vypůjčila všechny peníze na základě předem podepsané smlouvy s ministerstvem vnitra na odběr vojenského zařízení v hodnotě 5,6 miliard liber (od daňových poplatníků) na 20 let dopředu. Vláda bude dál výzkum subvencovat z peněz daňového poplatníka, ale zisky posbírají akcionáři Carlyle.
Na tuto geniální transakci dozíral ministr pro nákup obranného zařízení lord Drayson, který byl jmenován lordem a ministrem v roce 2004 za peněžní dary labouristické straně. Předtím byl majitelem farmaceutické firmy Powderject, která po 9. září 2001 dostala od Blaira obrovskou státní zakázku na vakcíny proti biologickým zbraním, na níž Drayson vydělal 20 milionů. Z nich půl milionu daroval straně. Zakázkou takto zhodnocenou firmu pak prodal se ziskem 84 milionů, z nichž nemusel platit daň, protože firma byla offshore.
Vše bylo provedeno podle zákona a nikdo nebude trestán. Čeští tuneláři se ještě mají hodně co učit.
Pláč daňového poplatníka.
Podobnou privatizaci provedl Simon Stevens, bývalý poradce Tonyho Blaira a autor zdravotnické reformy, která „řeší“ nedostatek zdravotnického personálu ve státním zdravotnictví poskytováním suplujících soukromých zdravotnických služeb. Jen co Blair tuto reformu zavedl, Stevens odešel do soukromého sektoru jako celoevropský prezident americké firmy United Health se státními zakázkami odhadovanými na miliardy liber. Ty samozřejmě zase zaplatí daňový poplatník. Ani za jeho loňských extra čtrnáct miliard vláda nedokázala postavit zdravotnictví na snesitelnou funkční úroveň.
A vlastně proč by to dělala. Vyplatí se jí daňového poplatníka odrat dvakrát. Nejprve mu sebrat miliardy údajně na zlepšení zdravotnictví. Ty pak záměrně prošustrovat, aby se zdravotnictví nezlepšilo. A pak je zlepšovat ještě nákladnějším soukromým sektorem placeným opět ze státní pokladny, tedy z kapes daňového poplatníka. A jestliže se ani tím nezlepší – s čímž se dá snadno počítat – ať si daňový poplatník platí potřetí a koupí si ještě soukromé pojištění.
Vedle takovýchto privatizací jsou pakatýlkem všechny ty drobné deficity ve státních službách, na které si už daňový poplatník musí vypůjčovat, aby je mohl platit. Roční výdaje na policisty, placené plnou sazbou za dobu, kdy se „hodí marod“, dostoupily pouhých 245 milionů. Dalších 50 milionů se vydalo za pseudopolicisty zvané community support officer, což jsou necvičení občané, kteří místo policistů chodí po ulici v pseudouniformě vyzbrojení notýskem a telefonem a nahánějí strach zločincům.
Kde nic není...
Deficit státního zdravotnictví vzrostl z 650 milionů na miliardu. Počet pracovníků polovládních organizací quangos se za rok přibližně zdvojnásobil a jejich platy se zvýšily o 30 procent a vysoce přesáhly výdělky přiměřeně kvalifikovaných pracovníků v soukromém sektoru. Dvě miliardy občané zaplatili za všude zaváděná parkovací povolení a pokuty. Ze zvýšených televizních poplatků - tvrdě vybíraných inspektory navštěvujícími domácnosti - si BBC zařídila nové centrum za 270 miliard, v němž 60 vydala jen za nábytek typu „ergonomických“ židlí po 350 librách za kus, nejspíš od firmy, kterou vlastní ředitelův kamarád.
A tak není divu, že spotřebitelský dluh Britů, kterým už nezbývá po zdanění pomalu ani na nákup potravin, přesáhl výši hrubého národního důchodu a udělal z nich nejzadluženější národ světa.
Ale možná to má všechno nějaký dobrý strategický důvod. Dle nejnovější vládní analýzy je dnes sedmina Británie „nebílá“. Té imigrací přibývá 3,8 procenta ročně, zatímco „bílé“ Británie emigrací ubývá 0,2 procenta ročně, zatím. Rovněž „nebílých“ je polovina loňských novorozeňat. Z těch je 80 procent muslimů. Tímto tempem by v Británii mělo být většinovým hlasováním schváleno právo šaría okolo roku 2030. A protože tomu vláda nemůže zabránit, neboť jí to nedovolí evropská konvence o lidských právech, snaží se alespoň docílit toho, že až muslimové převezmou vládu, najdou Británii vytunelovanou.