Bydlí tu jen něco málo přes dva tisíce obyvatel. I tak Šardice patří k jedné z nejdůležitějších vinařských obcí Slovácka. Pěstitelé nedají dopustit na zdejší černozem. V ní dozrávají ty nejnáročnější červené odrůdy. Jenže kvalitní hlína odtud velmi rychle mizí. „Ještě v roce 1973 tady plocha černozemě činila 289 hektarů, před osmi lety už to bylo jen necelých 46 hektarů,“ sumarizuje Jan Vopravil z Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy.
Šardice jsou vzorovým příkladem toho, jak česká krajina přichází o půdu a s ní o vodu. Podle odhadů ministerstva životního prostředí každoročně deště splaví a odnesou 21 milionů kubíků úrodné ornice, což v přepočtu na peníze znamená ztrátu více než čtyř miliard korun.
Jenže tady jde o finance až v poslední řadě. Mnohem zásadnější je fakt, že v souvislosti s úbytkem půdy klesá schopnost polí zadržet vodu. „Černozem dokáže zachytit 3500 kubíků vody na hektar, kterou pak uvolňuje. Pokud se nám změní krajina, nemůžeme se divit, že i menší perioda sucha způsobí katastrofu“ objasňuje Vopravil současnou realitu.
Jak se změní Česko? Teplo jako na Jadranu a pořádné sucho, na citrony ale zapomeňte
A tak zatímco ještě před 120 lety dokázala půda udržet zhruba 11 miliard kubíků vody, dnes už je to teoreticky jen 8.4 miliardy. Skutečnost je kvůli erozi mnohem nižší. Zem prý dnes drží pouze 5,04 miliardy kubíků. Jen pro představu - třeba v roce 2013 činila spotřeba vody v celé republice zhruba 7,1 miliardy kubíků vody.
Pokud proto bude chtít Česko vyřešit potíž se suchem a nedostatkem vody, startovní čára je jasná. Začít se musí se záchranou půdy. Slouží nejen zemědělcům a jejich byznysu, ale především představuje nejdůležitější nástroj, jak si uchovat vodu a díky tomu i mírné klima.
Počasí se podobá krajině
Podle řady odborníků včetně vyjádření, která zazněla na nedávné konferenci Ekologická a uživatelská infrastruktura krajiny, pořádané Akademií věd ČR, je hlavní potíží vztah člověka k půdě. Ten se začal deformovat po roce 1948 násilnou kolektivizací venkova a pokračoval i po roce 1989, kdy se původní majitelé nevrátili ke svým polím a chopili se jich velkopodnikatelé.
„Chybí tady vlastnický vztah k půdě, respektive tedy téměř zaniká,“ reaguje Klára Salzmann, expertka na krajinné plánování z pražského ČVUT. Realita je dnes taková, že celých 80 procent zemědělské půdy v Česku se pronajímá.
„Vrátili jsme do feudálních dob a máme tady obrovské latifundie, na kterých se hospodaří způsobem, z něhož by mému dědkovi bylo zle,“ popisuje v rozhovoru pro týdeník Euro krajinný a lesnický ekolog Josef Fanta.
Přečtěte si rozhovor s Josefem Fantou:
Přestali jsme uvažovat selským rozumem, říká ekolog Josef Fanta
Důsledky jsou pak poměrně jednoduché. K pronajímané půdě se velkopodnikatelé nechovají tak citlivě jako v situaci, kdy by farmařili pouze na vlastních hektarech zděděných po předcích. Hlavní filozofií jsou co nejvyšší výnosy. Pole se využívají na maximální obrátky mnoho let v řadě. Mizející organickou složku tolik důležitou pro růst rostlin a zadržování vody nahrazují jednorázové chemické přípravky.
Vyčerpaná půda připomínající vyždímanou houbu není jediným strašákem. Protože ornice nedokáže vsakovat srážky tak dobře jako dřív, po každém větším dešti přichází lokální povodně. Radost farmářů z padajících kapek snižuje zjištění, že voda v poli stejně nezůstane a s tunami hlíny odteče do řek a pak dál z České republiky.
„Nemáme malé deště, ale velká sucha a velké deště. Počasí se velmi nápadně podobá struktuře krajiny - rozsáhlé makrostruktury, chybí nám mikrostruktura,“ přirovnává Klára Salzmann ráz české krajiny plné lánů k podnebí.
Největší eroze v Evropě
I když se kvůli stále extrémnějšímu suchu omezila česká debata jen na výstavbu několika nových nádrží, propojení krajských vodovodních systémů a lepší hospodaření s dešťovkou, najít skutečně funkční řešení bude mnohem náročnější. „S krajinou něco není v pořádku. Nemáme dokument, který by se krajinou zabýval jako komplexním celkem, přitom krajina jako celek funguješ ví Klára Salzmann.
Hrozbu sucha a extrémně horká období nevyřeší pouze razantní změna v hospodaření s vodou, ale i změny systému českého zemědělství a hlavně ochrana před další erozí. Možnost přivážet tuny černozemě z ciziny, jak to v minulosti dělali Němci, když těžili na Ukrajině, je sci-fl.
Jan Vopravil z Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy upozorňuje například na technologii strip-till, jež se začíná prosazovat při pěstování kukuřice. Jde o pásové zpracování strniště do hloubky 35 centimetrů. „Ztráta půdy, respektive vody z pozemku se tím sníží až o 80 procent,“ počítá Vopravil.
Jak bojovat se suchem? Propojením vodovodů za 22,7 miliardy
Další variantou, jak ochránit pole, jsou třeba i rozházené balíky slámy nebo proutí a fólie. Směrují odtok vody tak, aby sediment včetně kvalitní půdy neodcházel pryč a zemědělci s ním mohli dál pracovat. Variantou je i hluboké podrývání plodin - voda se tak dostane do podzemí a neodteče.
Čeká se však i na to, až resorty zemědělství, životního prostředí a pro místní rozvoj sladí postup. Zatím se zdá, že každé ministerstvo - a samostatně - řeší pouze důsledky. Ostatně co jiného je například propojení vodárenských soustav, které bude stát téměř 23 miliard a jež v době sucha zajistí ohroženým regionům přísun vody z jiných oblastí?
A k rychlé kooperaci vyzvala politiky před několika dny i Akademie věd ČR: „Cena, kterou tato země za neexistenci funkční struktury krajinného plánování platí, je vysoká. Jmenujme 21 milionů kubíků nejúrodnější zeminy splachované z polí každoročně vodní erozí. Je to nejvyšší míra eroze v Evropě. Tuto situaci není možné dále tolerovat, je třeba ji rychle změnit.“
Tah je nyní na nové vládě Andreje Babiše. Ta minulá ale během posledního půlroku příliš věcí nerozjela. Jestli i proto, že jak Babiš, tak ministr zemědělství a spoluvlastník koncernu Úsovsko Jiří Milek potřebují pro chod „svých“ firem z půdy co největší výnosy, nikdo nepotvrdí.
Dále čtěte:
Klaus Čechům namluvil, že klima není problém. Výhody z oteplení nečekejme, říká sociolog Vidomus
České lesy bez smrků a bez miliard
