Nestandardní kousky předvedly Praha i Brusel
Proč jste vy Češi tak skeptičtí? To je jedna z nejčastějších otázek, kterou lze zaslechnout od zahraničních pozorovatelů z Bruselu či ostatních členských zemí Evropské unie. Mírnou českou euroskepsi proslavil zvláště prezident Václav Klaus. Ale nedostatek entuziasmu pro evropské projekty mnozí vidí i ve výsledku letošních červnových voleb do Evropského parlamentu. Nadpoloviční většinu poslaneckých eurokřesel získaly v českých zemích strany, které se staví kriticky k evropské ústavě - občanští demokraté na pravici a komunisté na levici.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let by to byla bombastická událost: vstup země do Evropské unie. První máj roku 2004, skutečné datum vstupu, byl pro mnohé Čechy úplně obyčejnou sobotou. Žádné radikální změny nepřišly ani v následujících týdnech. Peněženky lidí zůstaly zhruba stejně těžké jako předtím. Pro leckoho to ovšem byla spíše dobrá zpráva: žádný cenový šok se nekonal, byť úroveň inflace je letos v Česku z řady důvodů přece jen o něco vyšší než loni.
Není člen jako člen.
Někteří nekritičtí nadšenci možná zjistili, že Evropská unie je spíše takovou říší divů než rájem na zemi. Všichni už dávno před vstupem věděli, že navzdory evropské zásadě volného pohybu osob budou ještě několik let platit omezení pro zaměstnávání Čechů ve většině starých členských zemí Evropské unie. Objevily se i další příznaky ne zcela rovnoprávného postavení starých a nových, velkých a malých členů.
Brusel poukazuje na nadměrný rozpočtový deficit v Česku. Vzkaz je jasný: pokud se nedají veřejné finance do pořádku, Češi budou muset zapomenout na zavádění společné měny euro. Velkým zemím - Francii a Německu, které jsou členy eurozóny od jejího počátku, však porušování rozpočtového pravidla (schodek maximálně do tří procent hrubého domácího produktu) prochází. Řekové podváděli už v době, kdy se na euro připravovali. Členy měnové unie se vůbec neměli stát.
Nebo další příklad z letošního roku: V Evropské unii funguje princip solidarity. Chudší regiony dostávají peníze na to, aby srovnaly krok s bohatšími. Některé nové členské země se o dohánění vyspělejších států navíc pokoušejí tím, že lákají investory nižšími daněmi. Podobnou cestou chce jít v budoucnu česká ODS. Německý kancléř Gerhard Schröder a po něm i francouzský ministr financí Nicolas Sarkozy však pohrozili, že by nováčci mohli kvůli daňovému dumpingu o peníze z evropských rozvojových fondů přijít.
Uvedené příklady jsou jen malou částí všech souvislostí českého členství v unii. Zřejmě ale částečně vysvětlují onu českou skepsi.
Česká šaráda.
Vlastní přehlídku divů ovšem v roce vstupu do Evropské unie představili také samotní Češi. Své kandidáty na českého komisaře měnili jako na běžícím pásu. Bývalá vláda Vladimíra Špidly nominovala na post člena Evropské komise, výkonného orgánu unie, bývalého ministra životního prostředí Miloše Kužvarta. Zatímco se v tisku množily historky o Kužvartových nedostatečných jazykových a odborných předpokladech, řada vládních sociálních demokratů tuto volbu rozhodně hájila. Sám Kužvart však rezignoval ještě předtím, než mohl své schopnosti prokázat.
V časové tísni padla volba na v Bruselu ostříleného odborníka Pavla Teličku, někdejšího hlavního českého vyjednavače. Toho prosazoval sám tehdejší předseda Evropské komise Romano Prodi. Telička se stal komisařem na půl roku. Už v létě se ale definitivně ukázalo, že na české politické scéně velkou podporu nemá.
Vládní sociální demokraté získali v červnových volbách do Evropského parlamentu pouhá dvě křesla. Když bylo nutné po pádu Špidlovy vlády najít pro odstupujícího premiéra vhodné místo, musel se Telička poroučet. Ještě v březnu tehdejší premiér Špidla prohlašoval: „Vláda Teličku nominovala do roku 2009.“ Aby byla ironie osudu dokonalá, Vladimíra Špidlu vyslala v červenci na post do Bruselu jeho vlastní končící vláda, která tak musela zrušit své předchozí rozhodnutí.
V přímém srovnání Špidly s Teličkou se odstupující premiér mohl opřít o pověst člověka s jasnou vizí a politickou minulostí. Bývalý šéf vlády však paradoxně zamířil do Evropské komise poté, co se po prohraných volbách do Evropského parlamentu a během následných událostí ukázalo, že podobně jako Telička nemá skutečnou politickou oporu, a to ani ve vlastní straně.
Bitva o eurozatykač.
Vítězi voleb do Evropského parlamentu o sobě dávali vědět na české politické scéně, když se rozhodovalo o různých evropských projektech. ODS vyzvala k odmítnutí evropské ústavy a nesouhlasila s českou účastí v mírové operaci Evropské unie v Bosně. Postavila se také proti evropskému zatykači, na jehož základě si země Evropské unie budou navzájem vydávat podezřelé ze spáchání závažných trestných činů. Česko by muselo vydávat i své vlastní občany.
Občanské demokraty podpořil také prezident Václav Klaus, který příslušnou zákonnou normu o eurozatykači vetoval. Prezidentovi vadilo především to, že do ciziny může být vydán pouhý podezřelý. Vláda naopak zdůrazňovala potřebu koordinovaného boje proti mezinárodnímu zločinu v době, kdy hranice mezi státy unie postupně mizí. Poslanci vládní koalice nakonec s pomocí čtyř komunistů Klausovo veto přehlasovali. Skupina poslanců ODS se však rozhodla obrátit se stížností k Ústavnímu soudu, protože evropský zatykač údajně porušuje Listinu základních práv a svobod. Právní názory se ovšem značně liší.
Spor o eurozatykač poukázal na širší souvislosti evropské debaty v Česku. Představitelé ODS často ze zásady odmítají další přenášení pravomocí na evropskou úroveň, i když je jasné, že třeba v oblasti boje proti organizovanému zločinu či terorismu je mezinárodní spolupráce nezbytná. Na druhé straně vláda nedokáže přijít s přesvědčivou argumentací, proč podporuje ten či onen evropský projekt.
ČSOB vstoupila 14. července.
První máj bylo možné brát jako úplně normální den také proto, že příprava na vstup do Evropské unie trvala řadu let. Před více než deseti lety začala postupná liberalizace obchodu, odbourávání cel. V posledních zhruba pěti letech před vstupem pak Česko intenzivně - a někdy až překotně - přizpůsobovalo své zákony pravidlům unie.
Samotný den formálního vstupu do unie byl přesto pro část české ekonomiky a politiky mimořádně důležitým datem. Do května totiž bylo nutné stihnout vše to, co se nepodařilo během předchozích let. Česká vláda velmi usilovala o to, aby Brusel do té doby posvětil státní pomoc bankovnímu sektoru poskytnutou v minulosti, a to v řádu stovek miliard korun. Hrozba, že tuto veřejnou podporu po vstupu do unie někdo zpochybní, byla velká. Spekulovalo se o různých černých scénářích, že české banky budou muset část peněz vracet, nebo nabídnout jiné kompenzace, třeba ve formě uzavření části poboček.
Nakonec se Brusel s Prahou musely dohodnout na odkladu, nejasnosti byly zvláště kolem pomoci, kterou stát poskytl ČSOB v době převzetí bývalé IPB. Pro bankéře z ČSOB se tak vlastně datem vstupu do unie stal až 14. červenec, kdy Evropská komise označila veškerou státní podporu IPB/ČSOB za záležitost minulosti. Tento verdikt ovšem napadl bývalý vlastník IPB - Nomura.
Jediným nedořešeným případem tak zůstávala kauza bývalé Agrobanky, jejíž zdravou část koupila GE Capital Bank. Praha pak na podzim musela upřesnit záruky, které Česká národní banka novému vlastníkovi poskytla.
Odborníci zdůrazňují, že vstup do unie se stal především příležitostí a nyní je na samotných Češích, zda ji využijí a skutečně zlepší právně-podnikatelské prostředí, fungování státní správy či práci soudů. Česko má také možnost čerpat značné částky z fondů unie (strukturálních, kohezního a některých menších). V letech 2004 až 2006 by to mohlo být osmdesát miliard korun, později ještě více. Záleží však na tom, zda se vytvoří transparentní mechanismy pro rozdělování těchto prostředků a podaří se předkládat smysluplné projekty.
Rok 2004 v tomto ohledu přinesl i špatné zprávy. Česko nevyužilo možnosti zahájit celý proces čerpání už od ledna. Brusel v létě rozhodl o přerušení toku peněz z předvstupního fondu Phare na několik měsíců. Audit společnosti PricewaterhouseCoopers pak ukázal, že u většiny fondů nejsou české instituce dostatečně připravené.
