Kdo na vysoké škole zažil povinnou zkoušku z dějin mezinárodního dělnického hnutí, mohl si na olomouckém sjezdu Strany zelených o předminulém víkendu připadat jako v oživlé učebnici. K vidění byly planoucí oči svatých bojovníků, nekonečné diskuse i ostouzení, pískot i frenetický potlesk, kojící i štrikující matky v sále, deklasování heretiků, pamflety kolující po kuloárech i dopis delegátům od v pozadí stojícího guru revoluce. Vítězství staronového předsedy Jana Beránka by možná ani nestálo za řeč, kdyby dosud mimoparlamentní Zelení neměli reálnou šanci uspět v krajských a za dva roky i ve sněmovních volbách. A kdyby neexistovala snaha předat štafetový kolík pravdy a lásky od umírající Unie svobody právě jim - viz návštěva poslankyně Táni Fischerové (US-DEU) v Olomouci. Jenže ekoprogram neznamená nic, nabízejí-li jej polodemokraté. Co je dnes spíš jen kočkováním excentrických soudruhů, může zítra ve Strakovce vyústit v existenční kádrování a procesy.
Beránkovu půlnoční volbu 101 hlasy proti 92 nutno v první řadě brát jako úspěch radikála Jakuba Patočky, který - bez jakýchkoli funkcí - stranu pomocí suity věrných de facto ovládá. Je nemyslitelné, že by třeba na sjezdu sociálních demokratů Vladimír Špidla přednášel nominační projev před volbou předsedy a Stanislav Gross mu posuňky z hlediště ukazoval, kdy má použít který argument. Většině zelených ale takové metody nevadí. Řečnící Beránek visel očima na Patočkovi, sedícím mezi delegáty na kraji sálu, kde viděl i byl viděn. Stačilo jeho zřetelné znamení rukou a Beránek nabídl plénu kšeft: když mě zvolíte šéfem, a nikoli tandem Petr Štěpánek (za předsedu) a Martin Bursík (za prvního místopředsedu), zaručuji Štěpánkovi křeslo prvního místopředsedy. Hlavně pryč se schopným ekologickým exministrem Bursíkem. Nakonec loutkovodič odměnil loutku vztyčeným palcem za brilantní výkon a otočiv se ke „svým“ pokračoval v roli roztleskávače.
Proč vlastně faktický lídr Patočka zůstává šedou eminencí? Někdejší bojovný vůdce Hnutí Duha a dnešní šéfredaktor Literárních novin se rychle naučil chodit v politické taktice a v intrikách. V umění peskovat s úsměvem protivníky dokonce dohnal Václava Klause. Patočka pochopil, že sektář v čele seriózně se tvářící strany voliče spíše zastraší než přiláká. To se potvrdilo, když se na jaře nechal nainstalovat do čela eurokandidátky a neuspěl. Navíc i Che Guevarra, Gándhí nebo Jörg Haider dokázali tahat za nitky pouhým svým charismatem, takže intenzivní práce s asketickou vizáží se vyplácí.
Nutno přiznat, že beránkovsko-patočkovskému týmu se povedlo za půldruhého roku z hospodářsky i ideově rozvrácené straničky udělat živý, fungující organismus. Tomu odpovídá i vyšší, už skoro pětiprocentní volební přízeň. Jenže trnitou cestu od aktivizace k demokratické kultivaci si příznivci zelené politiky budou muset ještě projít.
Naděje Zelených je v částečném olomouckém úspěchu partajní opozice. Do sedmičlenného předsednictva se dostali nejenom Štěpánek s Bursíkem, ale Beránkovou pravou rukou, první místopředsedkyní, bude Patočkova oponentka, jihočeská šéfmatka Dana Kuchtová. Vedle rozhněvaného diumvirátu Beránek - Patočka sice Štěpánek i Bursík působí jako nadívaní buržoazní mladíci (novopečenému zelenému Bursíkovi lze vyčítat i politický turismus), Štěpánkův program však nabídl perspektivní a hlavně celospolečenská témata, která kdyby Strana zelených uchopila, neměla by čas kousat si vlastní ocas. Při řešení problémů menšin, tabuizovaných témat umírání či sociálních ústavů nebo korupce se dá vytvořit nezbytný koaliční potenciál. Je téměř jisté, že oba pragmatičtí političtí profesionálové by partaj rychle a bez čistek vyvedli z krize, jenomže sjezd dal přednost hře na ekopartyzány.
Jak je to u zelených s demokracií, ještě uvidíme. Už minulí místopředsedové Dalibor Stráský a Ondřej Liška tlak ve vedení nevydrželi a rezignovali. Nyní za téměř patového poměru sil mezi oběma znesvářenými tábory by měli patočkovci, čili příznivci takzvaného brněnského jádra, tím spíš skoncovat s nevybíravým válcováním oponentů (mezi nimi jsou matadoři Petr Uhl, Ivan Dejmal, Jan Jařab) pomocí vylučování, napomínání, zpochybňování členství. Smírná ruka by měla být nabídnuta vyloučenému Milanu Horáčkovi, jedinému českému zelenému europoslanci, byť za německé Zelené. Pak se možná Beránkovo vedení dostane i z mezinárodní izolace - do Olomouce totiž ze stejně zaměřených stran v sousedních zemí nepřijela ani noha.
To všechno však vyžaduje velkorysost, a té se fanatickým bojovníkům na život a na smrt většinou nedostává.
