Mayová vsadila na to, že EU nebude ochotna ani schopna nasadit opravdu tvrdé ekonomické penále
S mým upřímným přáním, aby se odchod Velké Británie z Evropské unie svojí velkomyslností co nejvíce podobal česko-slovenskému rozpuštění a vypuštění společného státu po mnoha desetiletích jeho existence, to nejspíš dopadne jako se všemi zbožnými přáními. Když jedna strana tvrdí, že bude trvat na čtyřech svobodách (EU), vypadá to na první pohled úplně stejně jako někdejší trvání české strany na minimálních atributech pokračování federace. Když britská premiérka Theresa Mayová až do minulého úterý setrvale opakovala, že brexit je brexit, a skoro nic dalšího, vypadalo to stejně neurčitě a zmateně, jako se kdysi Čechům jevila slovenská pozice.
Teď už ne. Mayová zřetelně řekla, že esenci výsledku referenda 52 : 48 o brexitu, který byl především hlasováním o volném pohybu pracovních sil mezi Británií a Unií, bude respektovat. Téhle vyjednávací taktice se říká hardball, ale něco mi napovídá, že podstata sdělení, tedy že suverenita při rozhodování o tom, kdo bude či nebude na britský trh práce připuštěn, bude v principu dodržena. Je to civilizovaná země, takže ti občané EU, kteří tam dnes pracují, budou jistě moci zůstat (ostatně jsou netto přispěvateli do státní kasy) a reciproční zacházení s Brity v EU je pak samozřejmé, ale nově příchozí budou procházet nějakou selekcí a systémem kvót. Kdo bude v Kentu sbírat jahody, je dobrá otázka.
Britové jdou do rizika
Jinak řečeno, Mayová se rozhodla vsadit na to, že EU jako protistrana nebude ochotna ani schopna nasadit opravdu tvrdé ekonomické penále ve vzájemném obchodu zbožím, službami a v pohybu kapitálu. To je možné, a dokonce bych si to velmi přál, v českém i evropském zájmu.
Britská premiérka se rozhodla podstoupit tohle riziko nejen navzdory londýnské City, ale v podstatě proti vůli celé ohromné, vysoce kosmopolitní a produktivní aglomerace Velkého Londýna, jakož i výzkumných a inovačních center kolem velkých univerzit, tedy nejkonkurenceschopnější části Anglie, která výrazně většinově hlasovala pro setrvání vUnii.
Zjevně převládlo přesvědčení, že Londýn byl finančním centrem posledních pár set let a svoji komparativní výhodu ve finančních a profesionálních službách si udrží i poté, co Británie z Unie odejde, a že totéž platí i pro univerzitní města. Jejich globální konkurenční výhody jsou dost možná tak pevně zakotvené, že budou prosperovat i nadále. I to bych si přál a skoro bych tomu věřil.
Global Britain Lie
Jediné, čemu nerozumím, je benefit pro tu méně konkurenceschopnou většinu Anglie, která hlasovala pro brexit. Továrnou světa Británie už nikdy nebude, ani kdyby dostala nulová cla v obchodu nejen s EU, ale i celým zbytkem světa okamžitě, nejlépe včera. Koneckonců jediná evropská země, která si zachovala integritu zpracovatelského průmyslu, jeho výrobní hloubku a konkurenční pozici, není Británie, ale Německo.
Británii předstihli Němci před první světovou válkou, zopakovali to mezi válkami, pak po prohrané druhé světové válce a nakonec i po sjednocení Evropy. „Global Britain“ jako výrobní základna pro vývoz je naprostá pitomost aje kontraproduktivním nesmyslem tím domácí obyvatelstvo blbnout -odtud prosperita nepřijde. Služby a obchod jsou v Londýně a okolí, ale to už bych se opakoval.
„People have spoken, the bastards“ prohlásil před jednapadesáti lety po prohraných volbách do kalifornského Senátu demokratický kandidát Dick Tuck, aby tak dokonale vystihl názor každého, kdo se uchází o mandát voličů a prohraje. Tak jenom aby to neplatilo i pro vítěze. Nejen v Británii.
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
