Pozadí skandálu se skrytou kamerou
Není právě obvyklé, aby v hlavním městě nějaké země svolaly na jeden den tři politické strany každá svůj mítink. Někdy se to však stává. Ve Varšavě byla taková shromáždění svolána na sobotu 7. října. Měla to být reakce na momentální politickou situaci, krizi, jak říkají někteří.
Návrat do minulosti.
Abychom pochopili spory a zmatky, v nichž se zmítá polská politická scéna, musíme se vrátit nejméně rok do minulosti, k loňským podzimním parlamentním a prezidentským volbám. V obojích trochu nečekaně nezvítězili kandidáti strany Občanská platforma (OP), která byla podle médií jasným favoritem. Předseda OP Donald Tusk se nestal polským prezidentem a Jan Mária Rokita, jehož média už předem titulovala „premiér z Krakova“, se nestal premiérem.
Vyhráli kandidáti strany Právo a spravedlnost (PiS), a tak vládu sestavoval Kazimierz Marcinkiewicz z PiS a prezidentem byl zvolen Lech Kaczyński, jehož dvojče, Jarosław Kaczyński, byl předsedou strany. Voliči pokývali hlavami a usoudili, že obě pravicové strany nepochybně sestaví koalici - hlavní výsledek voleb přece byla porážka postkomunistického Svazu demokratické levice (SDL), který byl takřka smeten z politické scény, získal ve 460členné sněmovně 55 křesel. Scénu ovládly postsolidaritní a populistické strany, PiS, OP, rolnická Sebeobrana a katolická Liga polských rodin (LPR).
Zde se musíme vrátit ještě dál do minulosti. Čára dělící polskou „levici“ a „pravici“ se po pádu komunismu netáhla podél míry přerozdělování státních financí, byla to hranice politická. Hegemonem levice byl SDL, odvozující se z někdejší polské státostrany Polské sjednocené dělnické strany (PSDS), která se po pádu komunismu rychle zrušila a většina jejích členů založila moderní levicovou stranu, která převzala finance své předchůdkyně.
Od devadesátých let se u moci střídaly tato polská levice a pravice. Slabostí polské pravice byla její roztříštěnost, která způsobila, že po jedno volební období třetina polských voličů neměla ve sněmovně zástupce, poněvadž se rozdrobeným stranám, pocházejícím ideově a často i personálně z někdejšího hnutí Solidarity, nepodařilo překročit volební práh. Loňské volby tedy přinesly zcela jasný výsledek: postkomunistické seskupení je poraženo. Nebylo divu, vláda SDL se korupčními skandály natolik zdiskreditovala, že odpor proti ní byl takřka všeobecný.
Boj místo spolupráce.
Očekávaná povolební vládní koalice PiS a OP vyžadovala kompromisy. Obě strany by musely slevit z programových cílů, neboť zatímco OP je ekonomicky liberální a proevropská, patří strana bratří Kaczyńských spíše k euroskeptikům a je pro větší státní přerozdělování. V řadě bodů se programově blíží k oběma populistickým stranám. Jsou to starost o chudé (v Polsku je vysoká nezaměstnanost, z níž plyne pochopitelná nespokojenost), obavy z přílišného liberalismu EU, zosobněného potraty a sňatky homosexuálů, a silný důraz na polské katolické a historické tradice.
Vzniku koalice PiS a OP však nezabránil programový nesoulad, nýbrž mocenské spory - jednání zkrachovala na tom, že PiS nebyla ochotna přepustit OP některé funkce, které OP požadovala. Politici PiS trvali na tom, že aby mohli očistit polský veřejný život, musejí jejich zástupci ovládat také ministerstvo vnitra a tajné služby, neboť je třeba důsledně rozbít spolčení starých struktur, spjatých s někdejší StB, a vypudit z veřejného života a co možná postihnout jeho příslušníky, kteří se nehorázně obohatili na privatizaci a vnesli do polského veřejného života korupci.
Koalice tedy nevznikla a PiS po několika měsících menšinového vládnutí na jaře vytvořila vládu s populistickými stranami. Už předtím se však mezi oběma velkými stranami rozpoutala neustálá mediální válka. Představitelé OP nesčetněkrát opakovali, že bratřím Kaczyńským jde jen o moc, o ovládnutí Polska a celý jejich projekt IV. republiky je jen zastírací manévr, který má z Polska učinit tmářskou zemi, vzdalující se moderní Evropě. Politici PiS naopak tvrdí, že všechny útoky, které se proti nim vedou, jsou z pozadí motivovány a řízeny starými strukturami, které se obávají o své postavení, finance, vliv - a svobodu.
Proti korupci.
Dát některé straně za pravdu je obtížné. Snaha očistit polský veřejný život od korupce je velkorysý projekt a vláda za tím účelem mimo jiné zřídila Protikorupční úřad - jenže tam, kde je velká míra státního přerozdělování, je přirozeně větší prostor pro korupci než tam, kde vládne liberální prostředí. V tomto ohledu jsou představitelům PiS překážkou jejich vlastní programové zásady, jakkoli usilují o úžasnou věc.
Je také třeba podotknout, že z hlediska volební aritmetiky je OP v polském politickém životě poněkud osamocená. Voliči Pis, Sebeobrany a LPR mají podobný pohled na svět a mohou se přelévat od jedné ze stran ke druhé (PiS už „vyluxoval“ značnou část voličů ligy), kdežto liberální zásady OP nemohou být podkladem pro žádnou koalici, s výjimkou spojení s postkomunistickým SDL. Ta by však byla příliš slabá a pro voliče patrně nevěrohodná, vždyť OP stejně jako PiS kandidovala pod antikomunistickými hesly.
A právě korupce - přesněji „politická korupce“ - se stala roznětkou dnešní krize, kvůli které jak OP a Liga polských rodin, tak PiS svolaly na sobotu své stoupence do varšavských ulic.
Zda jde skutečně o politickou korupci, je sporné. Před dvěma týdny se rozpadla vládní koalice, PiS a LPR daly sbohem populistickému Andreji Lepperovi a jeho Sebeobraně, načež skrytá kamera zachytila rozhovor předsedy úřadu vlády Adama Lipińského s poslankyní Sebeobrany Renatou Begerovou. Begerová nabídla, že s pěti dalšími poslanci Sebeobrany pomůže vládní koalici udržet ve sněmovně většinu, a Lipiński projevil ochotu ji za to odměnit funkcí.
Rozhovor odvysílala televize a vzbudil samozřejmě bouři nevole. Politici a stoupenci OP okamžitě prohlásili, že rozhovor je důkazem záměrů bratří Kaczyńských - nejde jim o blaho polských občanů, ale o vlastní moc. Nutno ovšem připomenout, že bezprostředně po vyloučení Leppera a jeho strany z koalice, tedy ještě před skandálem, prohlásil předseda OP Donald Tusk, že jeho strana se Sebeobranou spolupracovat může, a Rokita uvedl, že OP uvažuje o výzvách k demonstracím a občanské neposlušnosti. Skandál s poslankyní Begerovou tedy přišel jako na zavolanou - bez něj by se těžko dalo pochopit, proč OP vyzývá k demonstracím, když tolik kritizovala přijetí Leppera do vlády.
Na druhé straně i konzervativnější novináři, kteří jsou PiS nakloněni, píšou, že „se není čím chlubit“. Jak chce PiS vymýtit korupci a politické kšefty, když se k nim sama uchyluje? Politici PiS namítají, že mluvit o korupci je nesmyslné, protože nabízení funkcí je běžná politická praxe. Nepochybně mají pravdu, je to obvyklé nejen v postkomunistických zemích, i když v těch je více vidět. Jenže polská média nejsou bratřím Kaczyńským nakloněna, a tak je PiS polapena do vlastní pasti. Protože má vyšší požadavky na veřejnou morálku, je jí zapovězeno používat zbraní, o kterých je známo, že jich používá kdekdo.
Bezvýchodná situace?
Na závěr možná malou ilustraci. Primátor šestisettisícové Vratislavi se těší asi sedmdesátiprocentní podpoře obyvatel města. Vzhledem k tomu, že v Polsku se starostové volí přímo, musel nyní před komunálními volbami sestavovat vlastní kandidátku. A hlásili se mu na ni takřka všichni radní, z primátorova týmu se na radnici dostane víc kandidátů než z kandidátek politických stran. Ve Vratislavi vládne koalice PiS a OP. Strany, které na celostátní scéně svádějí líté boje, ve Vratislavi spolupracují, do města se valí investice a Vratislav vzkvétá.
