Bruselští ostříži jsou stále ve střehu
Veřejná podpora, kterou v minulosti poskytl český stát zdejším bankám, je tak závažným problémem, že o něm budou v prosinci jednat premiér Vladimír Špidla s předsedou Evropské komise Romanem Prodim. Pokud si někdo dělal naděje, že se na oněch několik set miliard státní pomoci v euforii před vstupem Česka do Evropské unie tak trochu zapomene, měl špatný odhad.
Pomoc pro čtyři velké banky – ČSOB, Komerční banku, Českou spořitelnu a GE Capital, která převzala zkrachovalou Agrobanku – se stává citlivým politickým tématem. Pokud by totiž Brusel nařídil sankce, které by některou z nich výrazně poškodily, byla by ohrožena stabilita zdejšího bankovního sektoru a úspěšné vkročení Čechů do unie. To si zřejmě v Bruselu uvědomují.
Na druhé straně je však možné v Evropské komisi pozorovat i jiný trend. Celou záležitostí pomoci českým bankám – velkým i malým - od roku 1994 se nyní zabývají experti Generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž (DG Competition). Jejich úkolem je posoudit, zda je vše v souladu s pravidly unie. Jakékoliv politické ohledy jdou v jejich případě stranou.
Garance v centru pozornosti.
Co vlastně bruselským ostřížům může vadit? Rozhodně nehrozí, že by banky musely vracet všech zhruba 500 miliard korun (přesné číslo není známé), které stát do stabilizace bankovního sektoru investoval. Ne vše z onoho balíku je klasickou státní pomocí. Jsou zde také „staré věci“, které už v podstatě nikoho nezajímají. Nejtvrdším oříškem je ta veřejná podpora, která bude mít účinek ještě po vstupu Česka do Evropské unie, a u níž je tedy možné mluvit o tom, že bude mít nějaké dopady na evropský vnitřní trh. V praxi jde především o různé garance, které stát poskytl novým majitelům bank při privatizaci (či převodu bývalé IPB na ČSOB) pro případ, že by se objevila špatná aktiva z minulosti.
Největším jednotlivým balíkem je záruka České národní banky pro ČSOB ve výši 160 miliard korun, pokud tato banka prohraje některé soudní spory kvůli chybám bývalého vedení IPB. Ve skutečnosti se ovšem zdaleka neočekává, že by státní pomoc byla tak vysoká – ona částka je stanoveným maximem. U ostatních tří velkých bank se garance pohybují v řádu desítek miliard korun.
Ačkoliv se mluví o možnosti, že by banky mohly část poskytnuté podpory vracet, podle dostupných informací je to velmi nepravděpodobné. Označil-li by Brusel některou část z celkové státní pomoci za nepřiměřenou, spíše by se uvažovalo o kompenzačních opatřeních – kupříkladu uzavření části pobočkové sítě.
Scénář postupného rušení.
Mozkový trust kolem britského týdeníku Economist – The Economist Intelligence Unit – však nedávno ve své analýze uvedl, že se nabízí ještě jiná možnost. Evropská komise by mohla požadovat scénář, podle něhož by se poskytnuté garance musely postupně odbourávat podle přesně stanoveného časového harmonogramu (takzvaný phasing-out). Tento model je v unii dobře znám, protože ho Brusel uplatnil v případě německých zemských bank a spořitelen. Tyto instituce totiž tradičně získávaly garance německých spolkových zemí. Komisař Mario Monti se nakonec s Němci dohodl na kompromisním řešení, podle něhož bude možné garance poskytovat nejpozději do roku 2005 s tím, že jejich platnost bude omezena rokem 2015.
Možnost, že se uvažování Evropské komise bude ubírat tímto směrem, předpokládá také advokát Martin Bahleda z kanceláře Becker & Poliakoff. „K navracení finančních prostředků zřejmě nedojde, to by znamenalo katastrofu,“ uvádí. V úvahu tedy u nelegální pomoci přicházejí kompenzační opatření, mezi něž patří předání části pobočkové sítě nebo právě scénář „phasing-out“.
Zdá se, že takové východisko ze situace by nakonec nemuselo být zcela proti srsti ani české straně. V případě postupného odbourávání garancí by třeba ve zmíněné kauze IPB/ČSOB hodně záleželo na analýze toho, s jakými soudními spory bude nutné do budoucna ještě počítat.
V právní houšti.
Česko má každopádně jistou výhodu v tom, že veškerá státní pomoc je zatím posuzována v rámci takzvané interim procedury. Ta předpokládá, že Praha předloží Bruselu dokumentaci o veškeré veřejné podpoře, a pokud Evropská komise nevznese námitky, vstoupí Česko do unie s „čistým štítem“. A prosazení jakýchkoliv kompenzačních opatření v době do českého vstupu by vůbec nebylo jednoduchou záležitostí.
Pavel Streblov, který se na ministerstvu financí věnuje právě záležitostem veřejné podpory jako poradce náměstka Zdeňka Hrubého, celou situaci vysvětluje takto: „Je třeba si uvědomit, že v rámci interim procedury se v žádném případě nejedná o vyšetřování nějakého provinění, neboť zde nejde o standardní proces povolování veřejné podpory, ale o speciálně navrženou proceduru pro deset nových členských států pro prozatímní období, to jest období mezi podpisem Přístupové smlouvy v dubnu 2003 a vstupem do EU v květnu 2004. Z právního hlediska je to jiná situace a jakákoliv kompenzační či jiná opatření nejsou v rámci interim procedury přímo vymahatelná.“
Úkolem Pavla Streblova pochopitelně je především hájit český postoj, takže jeho slova nelze brát jako záruku, že Brusel s požadavkem na kompenzační opatření nepřijde. Přístupová smlouva na druhé straně dává Evropské komisi do rukou nový nástroj, neboť Brusel nyní může retroaktivně zkoumat případy již poskytnuté pomoci. Ale z právního hlediska je situace tak složitá, že u komise lze očekávat ochotu najít relativně přijatelné řešení i pro českou stranu. „Jakýkoliv soudní spor by byl hodně komplikovaný,“ říká advokát Bahleda.
Rozpory v komisi.
Zatím se zdá, že ani v samotné Evropské komisi nepanuje jednotný názor. Pozorovatelé mluví o sporech mezi Generálním ředitelstvím pro hospodářskou soutěž (DG Competition) a Generálním ředitelstvím pro rozšíření (DG Enlargement). Zatímco odborníci na státní pomoc chtějí (a musejí) vše posuzovat striktně podle příslušných pravidel Evropské unie, experti na rozšíření poukazují na širší kontext. „DG Enlargement se brání tomu, aby zde vznikly komplikace, které by se mohly projevit v českém hospodářství hned po vstupu země do EU,“ uvádí advokát Martin Nedelka z kanceláře Gleiss Lutz. Komisař Günter Verheugen dal podle něj jasně najevo, že nepodepíše žádné rozhodnutí proti českým bankám, které by je mohlo „zaříznout“.
Nedelka však podotýká, že podřízení komisaře pro hospodářskou soutěž Maria Montiho zase nemohou nikomu slevovat a musejí měřit všem stejným metrem. Právní analytici z kanceláře Gleiss Lutz očekávají, že vzhledem k rozdílným postojům v komisi se nakonec do celé záležitosti vloží politika. Další pozorovatelé v této souvislosti připomínají, že garantem interim procedury je DG Enlargement, a tudíž alespoň zatím (do doby členství v unii) nehrozí, že by Česko bylo vydáno napospas Montiho lidem.
Zdroj z Evropské komise týdeníku EURO řekl, že spory mezi jednotlivými ředitelstvími by se neměly přeceňovat. I v každé vládě je normální, že různé resorty přicházejí s rozdílnými představami. Podobný názor zastává i Pavel Streblov: „Je logické, že existuje dialog mezi oběma ředitelstvími, která se společně snaží najít nejlepší cestu.“
Transformace, O. K.
Klíčovou otázkou zůstává, zda Brusel zohlední, že český stát poskytoval státní pomoc v době transformace. Streblov v této souvislosti připomíná, že „zohlednění kontextu české transformace při posuzování veřejných podpor nám bylo zdůrazňováno“ již v době, kdy se připravovala ona interim procedura.
„Je třeba si uvědomit fakt, že veřejná podpora českému bankovnímu sektoru byla poskytnuta právě v rámci transformace ekonomiky a systematické krize bankovního sektoru, to jest ne ve zcela rozvinuté tržní ekonomice, a že banky nesly náklady celého transformačního procesu,“ tvrdí Streblov. Dodává, že český bankovní sektor se po restrukturalizaci a privatizaci skutečně stal životaschopným a konkurenceschopným.
Malí na smetišti.
Zatímco pozornost je logicky soustředěna na čtyři velké banky, které tvoří základ českého bankovního sektoru, Praha musí do Bruselu předložit i informace o záchraně malých bank. Stát v devadesátých letech přišel se dvěma konsolidačními programy pro malé banky, jež však přesto ve většině případů zkrachovaly. Pouze Podnikatelská banka se transformovala do dnešní J&T Banky a někdejší Zemská banka do eBanky. Veškeré zprávy z Bruselu naznačují, že celý balík pomoci malým bankám ve výši zhruba 50 miliard by už do budoucna neměl vyvolávat žádné problémy, neboť jde právě o onen „starý případ“. Brusel sice zkoumá i tuto záležitost, ale – slovy Pavla Streblova – se v případě již neexistujících malých bank jedná spíše o akademické cvičení.
Specifickým případem je První městská banka, kterou prostřednictvím veřejných peněz v roce 2001 očišťovalo město Praha předtím, než ji prodalo finanční skupině PPF. Část pozorovatelů zastává názor, že i tento případ by měl být předložen Bruselu v rámci interim procedury, aby ani tato veřejná pomoc nebyla zpochybněna po vstupu Česka do unie. Tím spíše, že v případě malé banky nelze prosazovat argument, podle něhož by její případný postih měl negativní důsledky pro český bankovní systém.
