A ostuda? Pro Zemana určitě. Každý politik, který má nějaké zkušenosti z Evropy, ale musí vědět, že pískání a sem tam nějaké to rajče nebo vejce patří k normálním projevům pouliční demokracie. Jestli něco ukázal včerejší happening v místech, kde před 25 lety došlo k řádění policejních mlátiček, pak to, jak jsme se za to čtvrtstoletí globalizovali.
Svolávání přes facebook, stánky neziskovek, pouliční divadlo, alegorické průvody nebo dvě pódia, kde se střídaly kapely – to klidně mohl být obrázek z pouliční party někde v Madridu, Berlíně nebo třeba Kyjevě. Stejně tak jako ta vejce. Se 17. listopadem to samozřejmě nemělo nic společného. Nebo jinak: pojítkem možná bylo právě to, že takové akce nám připadají natolik běžné, že už si je s naší „sametovou“ revolucí nikdo nespojí.
Fakt, že se na Národní nechodíme bavit a vzpomínat, ale znova i demonstrovat, to jen umocňuje. Koneckonců i v těch protestech už pějeme internacionálu. Školství, jaderná energie, chudoba, Putin, práva homosexuálů – samá globální témata. Řečeno s Václavem Klausem, až nefér nečeská.
Druhý Havel
Jedinou ryze českou stopou včerejších vzpomínkových akcí byl fakt, že zatímco Zemanovi se na Albertově pískalo, ostatní prezidenti sklidili potlesk. Vida, další internacionální rozměr. Světoví tím ale nebudeme.
Maximálně o nás v Evropě napíšou, že nám zoufale chybí nějaký ten druhý Havel. Je to sice politický kýč, ale aspoň mezinárodně srozumitelný. Buďme za něj rádi. Ona slova o vyprázdněné politice se vykládají o dost snadněji než to, že už zase chceme házet do koše politiky, kteří si nevidí do pus(s)y.
Další komentáře: