Komentář
Mnohý pozorovatel českého kapitálového trhu by při čtení Lidových novin z předminulého víkendu mohl zapochybovat o duševním zdraví českého premiéra. Miloš Zeman měl na jednání vrcholného grémia ČSSD podle deníku říci, že ministra Jaroslava Baštu, odpovědného za akci čisté ruce, by mohl nahradit současný předseda prezidia Komise pro cenné papíry Jan Müller. Poměry panující na komisi jsou veřejným tajemstvím stejně jako neschopnost předsedy Müllera komunikovat s kolegy v prezidiu. Představa Müllera na ministerské židli je absurdní.
Když byl v prezidiu Komise pro cenné papíry přehlasován, odmítal Müller respektovat rozhodnutí prezidia. Komisařům Tomáši Ježkovi a Ireně Pelikánové do výkazu docházky přepsal služební cesty na neomluvené absence. Svým arogantním chováním vůči zaměstnancům komise způsobil obrovskou fluktuaci pracovníků.
Přes tato všechna „ale se Miloš Zeman zbláznit nemusel. První interpretace premiérových slov, oznamujících potenciální výměnu na postu ministra bez portfeje, podtrhovaly Müllerovo členství v sociální demokracii a možnou náklonnost, kterou Miloš Zeman cítí k tomuto Napoleonkovi. Třeba je vše al e jinak. Dost dobře nemusí jít o pokus nebezpečného Müllera povýšit, ale spíše o promyšlený taktický manévr, jak se ho bezpečně zbavit.
Odvolání komisaře je totiž obtížný problém. Ze zákona je odvolatelný, jen pokud poruší zákon o Komisi pro cenné papíry. Je však třeba, aby byl nejprve vynesen pravomocný soudní rozsudek? Podle některých právních výkladů stačí při odvolávání členů p rezidia na konkrétní porušení jen odkázat s tím, že pokud odvolaný komisař nesouhlasí, může se bránit soudní cestou. Jenže i pokud by vláda přijala tento výklad a navrhla prezidentovi Müllerovo odvolání s tím, že předseda opakovaně po rušuje paragraf, že v čele komise je prezidium jako kolektivní orgán, nebyla by věc vůbec jednoduchá. Nikdo totiž nepochybuje, že Müller by se svému odvolání vehementně bránil a kopal by kolem sebe. To by poškodilo nejen český kapitálový trh v očích zahraničních investorů, ale i domácí pozici vlády a sociální demokracie. Mnohem elegantnější by proto bylo přimět předsedu prezidia, aby sám rezignoval.
A jak lépe přimět k rezignaci někoho chtivého moci než nabídkou ještě vyšší funkce? Odvolat ministra je potom už mnohem snazší. Navíc se nabízí i varianta vůbec adepta do slíbené funkce neinstalovat s odvoláním na nechuť opozičně smluvního partnera.
Je ovšem možné, že Jan Müller na špek neskočí a z postu předsedy prezidia dobrovolně neodejde. Diplomatické pasti na Napoleonky neplatí. Napoleon Bonaparte byl poražen dvakrát, pokaždé až po spojení čtyř jiných vojsk - silou v otevřeném soub oji a při akceptování vlastních ztrát.
