Hrozivý útok na civilisty v Madridu probudil starý kontinent do zlověstného rána. Ať už vraždil kdokoli, jisté je jedno: jde o válku, nikoli jen o kriminální čin. Evropa na to přišla se zpožděním dvou a půl roku za Amerikou. Snad si alespoň teď všichni Evropané uvědomí, jak klíčové je stát v tomto boji na obranu civilizace jednotně bok po boku.
V reakcích na 11. březen vidíme vskutku obrovský rozdíl ve srovnání s 11. zářím. Tehdy řada médií a intelektuálů spekulovala o tom, zda si to třeba Američané svým způsobem nezasloužili, ať už arogancí, podporou Izraele či prostě tím, že staví příliš vysoké domy. Především však podle většinového evropského mínění šlo v USA o hrozný zločin, nikoli akt války, jak od počátku věc prezentovala americká vláda i sdělovací prostředky. Jakmile „zločinci“ dorazili za humna, najednou všem došlo, jak se věci mají doopravdy. Máme co do činění s fanatickým nepřítelem, který nezabíjí pro dosažení konkrétního politického cíle, neútočí prostě jen proti vládě či režimu, ale vede globální tažení proti svobodě a demokracii coby základním hodnotám civilizace. Zda ve Španělsku zabíjela baskická ETA , islamistická Al-Kaida nebo obě společně, zatím nevíme, ale to podstatné máme přímo před očima. Terorizmus se změnil z lokálního na globální a spolu s tím se změnily i jeho metody. Neútočí na jasně definované terče, je stejně brutální jako neadresný. Jediné, čeho chce dosáhnout, je co nejvyšší počet obětí, rozsévání chaosu a strachu. Nikdo si před ním nemůže být jist, protože zabíjí amerického byznysmena stejně jako turistu na Bali, šíity v Iráku nebo školačku v Madridu. S takto definovaným nepřítelem nelze vyjednávat, i kdyby k tomu někdo měl třeba chuť. Není totiž nic, čím by jeho žízeň po krvi bylo možné uspokojit, snad kromě totální a bezpodmínečné kapitulace civilizovaného světa. Kdo je vlastně oním protivníkem? Zvykli jsme si hovořit o islamistech. Může jím ale být kdokoli, kdo přijme za svou myšlenku, že měřítkem úspěchu je toliko míra způsobeného utrpení. Třeba i ryze evropská ETA . Z postupného chápání hrůzy, která visí nad našimi domovy, se rodí společná evropská identita, na hony vzdálená „evropské identitě“ masových protestů proti postupu USA v Iráku, jak ji vzývají levicoví filozofové. Dnes se tedy na starém kontinentu nedemonstruje proti demokratickému spojenci, ale proti válečným zločincům z Madridu a potažmo také z New Yorku. Mohl by se konečně zlomit neblahý trend evropského veřejného mínění, které vidí ve Spojených státech a Izraeli větší hrozbu pro světový mír, než v Al-Kaidě. Zabíjení dorazilo na naše prahy a my vidíme, co jsme měli vidět dávno: Je to válka, Evropa nemůže stát mimo a kompromis není možný. Už kvůli těm mrtvým doufejme, že toto hořce nabyté poznání se nepodaří zase rozmělnit chytrákům, pro něž je zlo abstraktní a relativní pojem.
