Vždycky potěší, když se někdo mocný dostane do průšvihu. Zejména pokud je to vidět. Když Dominique Strauss-Kahn spáchal svůj sexuální přečin – ať už to bylo jakkoli, „druhá strana“ briskně svolala média, aby se pokochala mocným mužem v poutech.
Foto: Česká televize
Výsledek? V poutech byla Francie i MMF, nejen DSK. Všichni to viděli. Teď to bude jinak. Právník DSK i investigativní žurnalista Edward Jay Epstein tvrdí, že nové indicie ukazují na spiknutí rozvědek proti socialistickému favoritovi francouzských prezidentských voleb – v režii politického rivala, prezidenta Sarkozyho.
V Česku řešíme jiný problém. Šéf pražské městské policie Kotrouš, spjatý s ODS, sice putoval do vazby za údajný úplatek, ale den po změně koalice na radnici. Náhoda?
Důležitější ale je, že Večerníček bude na Dvojce. Past? To je možné. Spiknutí? Uvidíme. Přesně tak reagoval na nový vývoj své kauzy i DSK. Večerníček je přece jen průvodcem našich životů přes 40 let a k dětství máme všichni osobní vztah. Část veřejnosti bere přesun na Dvojku jako „zradu“ – dokonce i ti, kteří se na něj nedívají. Ale co kdyby příště někoho napadlo, že odstěhuje Žižku ze Žižkova, že ano?
Večerníček prý na Dvojku nepatří, protože to je umělecký a „menšinový“ program. Panáček v papírové čepici není umění? Dívám se na ČT2 na Heydricha a Vlasteneckou válku. Oba dokumenty by měly zajímat všechny. Každý jsme někdy menšinou. Z mnoha menšin se skládá většina.
Vědci zkoumající publikum by jásali. Jsem divák, který kvůli těm dvěma pořadům odkládá schůzky. Také jsem se dozvěděla, že Dvojku prý všichni nechytnou. Aha? Digitální multiplex nerozlišuje. Dvojku „nechytali všichni“ za mého dětství, kdy u babičky na Vysočině byli vlci a černobílý první program. Důkaz, jak fungují stereotypy.
Večerníček na Dvojku patří. Proč ne? Uvidíme ho všichni. I v mechu a kapradí.
