Novinka: televizní reportéři postupující s armádou
Válka v přímém přenosu. Toto historické slovní spojení přivedl na svět první konflikt v Perském zálivu v roce 1991. Jeho symbolem se stal televizní reportér Peter Arnett, který směl zůstat v bombardovaném Bagdádu. A následky? Přinejmenším dva: televizní stanice CNN přestala ekonomicky skomírat, a někteří lidé si od té doby myslí, že moderní, technologická válka je nejen sledovatelná, ale i sdělitelná.
Embeddied journalists.
Jisté mediální prvenství si pochopitelně přivlastňuje i válka v Perském zálivu číslo 2. Převratnost letošního způsobu zpravodajství spočívá v částečném popření situace z roku 1991. Také v roce 2003 sledujeme válku „live“. Ale ani CNN, ani žádná jiná televizní stanice nemá na informace z Bagdádu monopol. Ještě důležitější změnou je však systém takzvaných přidělených novinářů. Televizní reportéři postupují téměř s každou významnější jednotkou pěšáků. Kamery se staly součástí bitevního pole.
Původcem této (další) historické změny nepochybně není čistá dobrá vůle amerických nebo britských generálů. Jde-li o média, vojáci by neučinili nic, co by mohlo hatit jejich strategii. Spíš naopak; proto se dá s určitostí tvrdit, že novináři putující s jednotkami byli součástí vojenské a politické strategie spojenců. Předpokládaný rychlý postup napříč Irákem, s jásotem vítajícím osvoboditele, měly zprostředkovat světu nezávislé televizní kamery, přičemž nezávislost se v tomto případě měřila i národní příslušností: francouzští či němečtí reportéři se s anglo-americkými jednotkami na frontu nedostali.
Přímé přenosy z „nadšení nad invazí“ se ale nikdy nekonaly. Naopak to byli právě reportéři u jednotek, kteří pomohli po několika dnech operací odhalit skutečnost (či vytvořit dojem?), že vojáci jsou pomalým postupem zaskočeni. Pojem „embeddied journalists“ se stal nevyhnutelným zdrojem kritických diskusí. A to nejen mezi politiky a novináři, ale i mezi novináři samotnými.
V centru dění, ale omezeni.
První, kdo si v Británii veřejně stěžovali na dopad práce reportérů od jednotek, byli ministr zahraničí Jack Straw a šéf Blairova komunikačního odboru z Downing Street 10, Alistair Campbell. „Tito reportéři vidí pouze malý úsek bojiště a nejsou schopni zahlédnout širší obraz, takže politikům dá hodně práce doplnit správnou perspektivu,“ řekl Campbell. Navíc prý reportéři posílají své zprávy z bojiště příliš brzy, ještě předtím, než se ukáže skutečný význam některých událostí.
V čase, kdy zazněla tato slova (mimochodem – nikoli pro britský, ale pro australský rozhlas, protože domácím médiím Alistair Campbell rozhovory zásadně neposkytuje), uvnitř velkých mediálních domů se již několik dní o nevýhodách reportáží od jednotek diskutovalo. Zkušeným editorům se zjevily takřka okamžitě: Reportéři nesměli a nesmějí hovořit o místě, kde se nacházejí, nesmějí sdělovat cokoli o vojenských plánech, a takřka všechno, co mohou sdělit svým divákům, dozvídají se od velitele nebo tiskového mluvčího. Ve skutečnosti toto vše znamená, že onu širší perspektivu divákům nesmějí nabídnout, ve skutečnosti toto vše znamená, že jsou neobvykle závislí. A navíc: jejich práci ovlivňuje i pochopitelný citový závazek. Vojáci z jednotky jim denně zachraňují život.
Realita televizní války.
Navzdory těmto omezením a navzdory vnitřní diskusi v médiích se především v prvních dnech konfliktu staly obrazy, které o válce vyslali do světa „embeddied journalists“, klíčovou součástí televizního zpravodajství. Takto vypadá válka, dozvěděli se diváci zpravodajských stanic vysílajících 24 hodin denně. Míra relativizace podobných výseků skutečnosti se lišila televizi od televize - a určovala stupeň editorské poctivosti.
Tato poctivost byla ovšem tvrdě zkoušena skutečností, že čtyřiadvacetihodinové zpravodajství potřebuje čtyřiadvacetihodinovou akci. V proměně války ve filmové divadlo ve Velké Británii vyniká stanice Sky News. Od televizní grafiky, která se barevností podobá přenosům z olympijských her, přes design studia, připomínající spíše soutěže mezi potenciálními milionáři, až po hledání akce za každou cenu.
Za krystalické symboly umělých událostí lze považovat přímé přenosy z anglického vojenského letiště Fairford, odkud startovaly obří bombardéry B52. V prvních dnech, kdy ještě zůstávaly na základně, mohli televizní diváci sledovat „live“, jak letouny stále ještě sedí. Minuty…, hodiny…, sedí…
Lze si představit nudnější přímý přenos?
A tak je tady střih. Pro změnu: „live“ noční oblohy nad Bagdádem. Jenže i tady je klid. Co teď? Zopakujeme si hlavní zprávy dne, říká hlasatel, a vrací do hry záběry od jednotek: kolona jede, kolona stojí, na kolonu odkudsi kdosi střílí. Sice se to pozná pouze na základě zvuku, protože je hluboká noc, ale aspoň něco se děje. Něco: válka.
Válka, o níž ani ty letošní, historické televizní přenosy nedokážou podat celkový obraz. Válka, o níž televizní divák, usazený na kanapi, po několika dnech neví, zda jde o (uvěřitelnou) skutečnost, anebo o (neuvěřitelný) film. A to vše navzdory nesmírné odvaze reportérů, navzdory smrtelně nebezpečnému nasazení kameramanů. Ale ruku na srdce: kdo v realitu televizní války věří? Málokdo. Je to hrůzné i nadějné zároveň.
