Americkou vládu nyní čeká test upřímnosti
Americký dolar byl déle než čtvrtstoletí, v letech 1944 až 1971, “kryt” zlatem. V praxi to znamenalo, že americká vláda byla zavázána nakupovat a prodávat zlato za předem stanovenou fixní cenu. Vlády jiných zemí se chovaly podobně, přičemž měnové kursy těchto zemí byly vzájemně fixní. Když v roce 1971 rozhodl prezident Nixon o zrušení zlatého standardu, systém fixních měnových kursů se začal rozpadat. V domácích podmínkách byl dolar “úřední” měnou, která byla kryta pouze zákonným závazkem, že bude přijat jako prostředek splácení dluhů. V mezinárodním měřítku pochopitelně žádná “úřední” měna neexistuje a nikdo by nepřijal měnu, za kterou by nebylo možné koupit nějakou hodnotnou komoditu.
Zčernalé zlato.
Vlivem působení ropného kartelu OPEC vzrostly v roce 1973 ceny ropy čtyřnásobně. Za ropu se však stále platilo dolary, což pochopitelně vedlo i k růstu poptávky po této měně. Od té doby byl americký dolar de facto kryt ropou místo zlata. Americká vláda přitom tuto ropu vůbec nemusela vlastnit. Jestliže je možné platit dolary za ropu dodávanou zeměmi OPEC, pak země, které potřebují ropu dovážet (tedy zejména vyspělé státy), budou dolary akceptovat při placení za jimi exportované zboží. A každý, kdo bude od těchto exportérů nakupovat, bude poptávat dolary. Tento řetězec pokračuje dál a dál a v konečném důsledku vede k tomu, že americký dolar se stal preferovanou světovou měnou. Dovozci musí mít zásoby dolarů pro úhradu faktur a centrální banky zase musí držet dolarové devizové rezervy, aby bránily své měny před eventuálními útoky spekulantů. Pokud chtějí rozvojové země získat kapitál, musí si půjčit právě dolary. Pro obsluhu vzniklého dluhu musí vyvážet zboží, za které opět inkasují americkou měnu. V dolarech jsou denominovány přibližně dvě třetiny světových měnových rezerv, ve stejné měně probíhají čtyři pětiny měnových transakcí, polovina exportu a všechny půjčky poskytované Mezinárodním měnovým fondem. Vzhledem k tomu, že všechny tyto faktory vyvolávají poptávku po dolaru - a tím vedou i k jeho zhodnocení - jsou i země OPEC ochotnější přijímat platby v dolarech. A tak se dostáváme opět na začátek našeho pomyslného kruhu. Výsledkem je systém, ve kterém mohou Spojené státy vyvážet dolary, které lze vyrábět prakticky zadarmo, a na oplátku získat skutečné zboží a služby. Tyto dolary navíc nevyvolávají inflaci, protože obíhají mimo americkou ekonomiku. Když už se z nich stanou devizové rezervy, mohou být investovány pouze do amerických aktiv. Tento trvalý příliv zahraničních investic (na kapitálovém účtu platební bilance) povzbuzuje americký akciový trh a trh s nemovitostmi a umožňuje Spojeným státům žít s obrovským deficitem obchodní bilance (na běžném účtu platební bilance), aniž by byl dolar znehodnocen. Americké dovozy nyní převyšují vývozy téměř o polovinu, což představuje pět procent HDP. Zahraniční zadluženost USA se pohybuje okolo 60 procent jejich ročního HDP.
Hrozící kdyby.
Pokud by se OPEC rozhodl, že přestane obchodovat v dolarech ve prospěch nějaké jiné měny, výše uvedený proces by začal fungovat opačně. Spojené státy by již nemohly vyvážet papírové dolary za reálné zboží a služby. Firmy a centrální banky by se zbavily dolarových rezerv, což by vedlo k velkému poklesu hodnoty této měny. Konverze dolarových rezerv by vyvolala prodej aktiv, ve kterých byly tyto dolary investovány, na což by silně zareagoval akciový trh a trh s nemovitostmi. Investoři, kteří koupili americké nemovitosti a akcie s pomocí půjček, by vyhlásili bankrot. Některé americké banky by je pod tíhou špatných úvěrů následovaly. Nově vyvázané dolary by bylo možné utratit pouze za americké zboží a služby, což by vedlo k jejich odlivu ze země (a k následnému snížení životní úrovně). Přebytek dolarů v ekonomice by pak způsobil velkou inflaci. Příliv zahraničních investic by se zastavil, a Spojené státy by tak již nebyly schopné financovat obchodní deficit, ale musely by začít více vyvážet, aby byly schopné zaplatit za vlastní dovozy a také obsloužit svůj vysoký zahraniční dluh. Kromě toho by potřebovaly vytvořit dostatečné rezervy nové globální měny, ať už jí bude cokoliv.
Evropa vrací úder.
Jedenáct evropských zemí v roce 1999 přistoupilo ke společné zúčtovací měně euru. Řecko se přidalo o rok později a 1. ledna 2002 byly „staré“ měny úplně staženy z oběhu. Tímto krokem byla završena největší měnová reforma v historii. Eurozóna již nyní vykazuje větší podíl na světovém obchodu než USA. Dováží například více ropy než Američané a je hlavním obchodním partnerem pro země Blízkého východu. Úrokové sazby na euro jsou vyšší než na dolar, ale eurozóna přitom nemá vysoké zahraniční zadlužení nebo obchodní deficit. Výše uvedené faktory vedou k rostoucí důvěře v euro. Nejspíše právě proto přistoupila Čína k částečné konverzi svých měnových rezerv z dolarů na euro, Korejská lidově demokratická republika začala dolar úplně bojkotovat a v zahraničním obchodě nyní používá výhradě euro.
Silné euro navíc podporuje rozšíření Evropské unie a vyvíjí tlak na Dánsko, Švédsko a Velkou Británii, aby přistoupily ke společné měně. Na sklonku roku 2002 bylo s platností od května 2004 přijato do Evropské unie dalších deset zemí. Tím vznikne společný trh o síle 450 milionů spotřebitelů, který bude cílovým územím pro více než polovinu ropné produkce zemí OPEC.
Shrnuto a podtrženo, jediným argumentem pro preferenci dolaru před eurem je právě možnost nákupu ropy za americkou měnu.
Tento argument se však netýká členských zemí OPEC, z jejichž pohledu by naopak mělo smysl převést do poloviny roku 2004 své rezervy do společné měny. Kdyby poté začal OPEC uvádět ceny ropy v evropské měně, vzrostla by poptávka po ní, což by následně vedlo k velkému zhodnocení měnových rezerv euro. Tyto úvahy se však v amerických médiích neobjevují.
Zlotřilé státy.
První členskou zemí OPEC, která přestala být k dolaru loajální, byl Írán, který o prodeji ropy za euro mluví již od roku 1999. Americký prezident George W. Bush v lednu 2002 jmenoval Írán jako jeden ze států osy zla i přesto, že tato země má demokratické tendence. Spojené státy by ovšem měly tyto tendence ocenit a podpořit, alespoň pokud se hodlají držet hodnot, které prosazují. Írán se však nenechal odradit a během roku 2002 převedl většinu svých měnových rezerv na euro. Návrh na prodej ropy za společnou evropskou měnu nyní zvažuje íránská centrální banka a parlament. Nechme se překvapit, zda si Američané najdou záminku pro svržení mladé íránské demokracie a nahradí ji diktaturou, která bude - shodou okolností - dávat přednost dolaru před eurem.
Dalším provinilcem byla Venezuela. V roce 2000 svolal venezuelský prezident Hugo Chávez konferenci o budoucnosti fosilních paliv a obnovitelných energetických zdrojů. Výsledky diskusí v září roku 2000 prezentoval na summitu zemí OPEC. Jeho doporučením bylo vytvořit moderní elektronický barterový systém, který by členským zemím umožnil přímou směnu ropy za potřebné zboží a služby, aniž by při obchodu musela být použita jakákoliv měna. Tento systém by představoval největší výhody pro chudší země OPEC, které nedisponují velkými měnovými rezervami. Chávez udělal třináct takovýchto obchodů. Při jednom z nich zaplatila Kuba za ropu tak, že zajišťovala zdravotní služby ve venezuelských vesnicích. V dubnu 2002 se Chávez stal obětí puče.
Bushova administrativa tento vývoj přivítala stejně jako novináři v řadě amerických novin. Převrat však trval jen dva dny a objevily se důkazy, že za ním byla americká vláda.
Třetím a nejvýraznějším odpůrcem všemocného dolaru byl právě Irák. Saddám v říjnu roku 2000 oznámil, že irácká ropa bude počínaje 6. listopadem prodávána za eura a ne za dolary. Krátce poté Saddám převedl celý desetimiliardový rezervní fond programu „ropa za potraviny“ z dolarů do eur. Americká média o těchto událostech neinformovala.
Prezident George W. Bush nás ujišťuje, že irácká ropa patří iráckému lidu. Každé aktivum oceněné v dolarech je však alespoň zčásti americké, protože přispívá k udržení poptávky po dolarech, což Americe umožňuje vyvážet více dolarů a nazpět dostávat více zboží a služeb. Americká upřímnost teď projde zajímavým testem: bude nová irácká vláda i nadále obchodovat ropu za eura?