VÁLKY O POTRUBÍ

29. 8. 2008

Oběť ruského útoku na Gruzii: energetická diplomacie USA

Nenadálá válka na Kavkaze přiměla Gruzii k poslušnosti, znovu potvrdila, že Rusko je dominantní silou v regionu, a zasadila ránu prestiži USA. V této části světa se však diplomacie a válka týkají ropy a plynu ve stejné míře jako nadvlády a tragických ztrát lidských životů. Vítězství v Gruzii teď dává Rusku výhodu v boji o přístup k 35 miliardám barelů ropy a bilionům metrů krychlových plynu. Pravděpodobní poražení: USA a ty západní ropné společnosti, které hodně sázely na Kaspik jako jeden z mála regionů, kde zatím mohly působit poměrně svobodně. Jádrem boje je rozsáhlá síť existujících a plánovaných potrubních tras na přepravu ropy z Kaspického moře na světový trh ze zemí, které bývaly součástí sovětského impéria. Američtí političtí činitelé ve spolupráci s konsorciem vedeným společností BP už pomohli vybudovat ropovod a plynovod přes Gruzii na turecké pobřeží. Na rýsovacím prkně je připravena další potrubní trasa na přepravu zemního plynu přes Gruzii z východního pobřeží Kaspického moře do Rakouska, které nabídne náhradní dodávky západní Evropě, kde je v současnosti třetina dodávek energie závislá na Rusku. Avšak po úderech, jež Gruzie dostala, je „jakákoli šance na nové neruské potrubí ze střední Asie a do Evropy prakticky mrtvá,“ tvrdí Chris Ruppel, energetický analytik makléřské firmy Execution z Greenwiche v Connecticutu. Riziko budování potrubí přes země nechráněné před hněvem Ruska je prostě příliš vysoké. Rusko-gruzínská válka patrně zasadila ránu patnácti rokům americké ekonomické diplomacie. Když se v polovině devadesátých let vedoucí činitelé Clintonovy administrativy dívali na mapu nedávno rozpadlého Sovětského svazu, pochopili mimořádný fakt týkající se jeho jižní hranice: nové nezávislé země měly hojnost ropy a zemního plynu, ale musely je k zákazníkům přepravovat přes Rusko. Bez vlastních potrubních linek by kaspické státy nikdy plně nerozvinuly svou energetiku nebo by nebyly politicky nezávislé na Rusku. Neexistence potrubních linek rovněž omezovala exportní potenciál takových společností jako Chevron, která vlastní polovinu Tengizu, obrovského ropného pole v Kazachstánu. Společnosti BP a Chevron po počátečním zdráhání podpořily americkou strategii výstavby potrubních tras.

HNĚV MOSKVY

Pro každou potrubní linku na Západ byla klíčovou tranzitní zemí Gruzie. John Wolf, bývalý americký velvyslanec a současný šéf Eisenhowerova grantového programu ve Filadelfii, se účastnil nejintenzivnější fáze vyjednávání a přímého osobního tlaku, jehož výsledkem bylo vytvoření takzvaného energetického koridoru Východ-Západ. Wolf si vzpomíná na diskuse s čelnými představiteli Ázerbájdžánu, Gruzie a Turecka o výstavbě potrubí, z něhož se stal 1600 kilometrů dlouhý ropovod Baku-Ceyhan, první nezávislé kaspické dílo na vývoz ropy. Čelní představitelé věděli, že riskují hněv Ruska, ale podle Wolfa došli k závěru, že se toto riziko vyplatí. V současnosti tímto ropovodem běžně proteče milion barelů za den. Pro Gruzii nejsou tak důležité poplatky, které vybírá za průchod potrubí – asi 60 milionů dolarů ročně, ale přítomnost ropovodu signalizující stabilitu Gruzie a podporující proud zahraničních investic. Ukázalo se však, že tato stabilita je iluzorní. Analytici tvrdí, že Rusové přesto nenaruší ropovod Baku-Ceyhan přímo. Strategie Moskvy je zaměřená na to, aby se nevyděsili Evropané, které by pak bylo možné přesvědčit k podpoře výstavby dalších neruských energovodů. Vzhledem k tomu, že se nepotvrdily žádné útoky na potrubní linky procházející Gruzií, žádný evropský představitel nevyzval k přehodnocení energetické politiky. Navíc je možné, že Rusové nemusejí zavřít potrubí Baku-Ceyhan, aby získali v energetických válkách převahu. „Není pochyb, že to, co se děje, zvýšilo investiční riziko v regionu,“ říká Nick Butler, bývalý vedoucí pracovník BP, který řídí Cambridgeské centrum pro energetická studia na Rozhodčí obchodní škole při Cambridgeské univerzitě. Už 12. srpna zavřela společnost BP vedlejší ropovod, který končí v gruzínském černomořském přístavu Supsa, s tím, že by mohlo existovat nebezpečí útoku. Společnosti Chevron a ExxonMobil také plánovaly přepravu dalších sta tisíců barelů denně po trase napříč Gruzií. To se teď může změnit. „Chcete vložit víc vajec do jihokavkazského koše?“ ptá se Edward C. Chow, bývalý člen vedení Chevronu a v současnosti starší vědecký pracovník Centra pro strategická a mezinárodní studia ve Washingtonu. „A pokud ano, je třeba uzavřít s Rusy nějaké dohody, aby je chránili?“
A jak je to s plány Bílého domu na plynovod pro přepravu zemního plynu do Evropy? Úspěch navrhovaného plynovodu závisí na Turkmenistánu, který má čtvrté největší zásoby zemního plynu na zeměkouli, odhadem tři biliony krychlových metrů. Turkmeni jsou opatrní: za bývalého prezidenta Saparmurata Nijazova odmítli vzdorovat Rusům a podpořit výstavbu ropovodu Baku-Ceyhan. „(Nijazov) o tom přemýšlel, ale pravděpodobně usoudil, že nechce budit mrtvoly,“ domnívá se bývalý americký diplomat Wolf. Útok na Gruzii zřejmě způsobí, že Turkmeni budou v souvislosti s novým plynovodem ještě opatrnější. Místo toho se možná nakonec dohodnou s Rusy, kteří vehementně prosazují své vlastní nové plynovody ve snaze ovládnout energii v regionu. „Kolem okraje Ruska,“ tvrdí analytik Ruppel, „se spouští nová železná opona“.

SOUVISLOSTI
Starouš to tušil V polovině osmdesátých let se vedoucí představitelé Evropy v čele s Německem orientovali na zvýšení energetických dovozů z Ruska, aby snížili závislost evropského kontinentu na Středním východě náchylném ke střetům. Přesto, jak tvrdí Marshall I. Goldman, zkušený odborník na Rusko a autor knihy Petrostate: Putin, Power and the New Russia (Petrostát: Putin, moc a nové Rusko), plány na vybudování plynovodu spojujícího ruská pole zemního plynu se západoevropskými zeměmi narazily na tvrdý odpor jediného Ronalda Reagana. Vzpomeňte si na blokádu Berlína, varoval Reagan, který okamžitě pochopil geopolitická rizika, jež by plynovod způsobil. Aby svůj názor prosadil, Reagan zakázal společnosti General Electric vývoz jejích nejmodernějších kompresorů a čerpadel, aby nemohly být použity v projektu. Rovněž vykonával nátlak na tehdejší britskou premiérku Margaret Thatcherovou, aby vyhlásila podobný zákaz pro britské firmy. Tehdy však mezi nimi nastala nezvyklá neshoda, protože Thatcherová to odmítla.

/popisek v pravém dolním rohu foto na s. 15/
Gruzínští vojáci po ruském bombardování

/popisek v pravém horním rohu foto na s. 16 nahoře/
Ropovod Baku-Ceyhan byl prvním nezávislým kaspickým ropovodem

/text mapky na s. 16; jména na mapce přeložena zleva doprava a shora dolů/
ÚHYBNÝ MANÉVR KOLEM RUSKA
Aby znemožnily ruské přiškrcování energetických dodávek, Spojené státy podpořily výstavbu ropovodu přes Gruzii a Turecko (červeně). Washington rovněž podporuje navrhovaný plynovod (černě), kterým by proudil zemní plyn až do Rakouska.

RAKOUSKO UKRAJINA
VÍDEŇ MAĎARSKO RUSKO
RUMUNSKO
ČERNÉ MOŘE KASPICKÉ MOŘE
GRUZIE TBILISI
BULHARSKO SUPSA
ANKARA BAKU
ÁZERBÁJDŽÁN
TURECKO NAVRHOVANÝ PLYNOVOD ROPOVOD BAKU-CEYHAN
CEYHAN
STŘEDOZEMNÍ MOŘE SÝRIE IRÁK ÍRÁN