Masivní volební úspěch populistického strany „Praví Finové“ v parlamentních volbách znovu připoutává k této skandinávské zemi pozornost, a tak nezaškodí trochu oprášit základní statistické údaje. To, že Finové dokázali velmi úspěšně ozdravit veřejné finance poté, co se zadlužili v recesi po ztrátě východních trhů počátkem 90.let, je známá věc. To, že stejně úspěšně dokázali změnit profil své ekonomiky a podstatně zvýšit její inovační potenciál, je také známý fakt.
Jedna věc je však v česko-finském porovnání opravdu překvapující. Nehledě na všechny představy o opaku je v Česku menší příjmová nerovnost a také podíl lidí ohrožených chudobou je u nás nižší než ve skandinávském sociálním státě. To sice může a mělo by být důvodem české hrdosti mnohem spíše než jiné národní statistiky. Nicméně udržet mimořádně sociální charakter českého státu má jeden základní předpoklad: rychlý vzestup produktivity, který by kompenzoval dopady stárnutí obyvatelstva.
Pro naši budoucí produktivitu, která je v přepočtu na jednoho ekonomicky aktivního v Česku o zoufalých 36 procentních bodů níže než ve Finsku ve vztahu k průměru unijní sedmadvacítky, jsou však k dispozici v podstatě jen varovná data. Jazyková vybavenost středoškoláků v Česku je ve srovnání s jejich finskými protějšky žalostná: Finové se učí více cizích jazyků, angličtina je samozřejmostí, švédština je normou a k tomu ještě jeden další. Jazykové dovednosti jsou ovšem jen nutnou, nikoli postačující podmínkou, k níž je třeba doplnit ještě přímou vědecko-technologickou vazbu. Skoro čtvrtina finských vysokoškoláků absolvovala technické obory nebo přírodní vědy a země s polovičním počtem obyvatel má absolutně více pracovníků ve vědě a výzkumu než Česko. Pak už stačí jen porovnávat jejich produkci v podobě patentových žádostí u Evropského patentového úřadu v přepočtu na milion obyvatel, aby bylo zřejmé, jak velký odstup nás od Finska dělí. Bude co dohánět. (Více o Finsku na straně 58.)
