Ve čtvrti Žoliborz na severu Varšavy stojí skromný rodinný domek obrostlý břečťanem. Po večerech se v jeho oknech mihotá světlo z televizní obrazovky, na níž běží americké rodeo. V boxu se vyhoupneš na býka a vypustí vás do ohrady. Máš-li štěstí, udržíš se na něm předepsaných osm vteřin a jsi hrdina.
Pán domu se zálibou v rodeu je smutný muž. Letos mu bylo sedmdesát a neslouží mu kolena. Nikdy se neoženil; u televize mu společnost dělají kočky Fiona a Carus, k nimž se občas přidá sousedův Feliks. Za hranicemi byl naposledy jako malý chlapec, když jel navštívit bratrance do ukrajinské Oděsy. Nikdy se nenaučil žádný cizí jazyk, řídit auto ani pracovat s počítačem. První bankovní konto si založil v šedesáti letech.
Jednou za měsíc chodí na vzpomínkový smuteční obřad věnovaný bratrovi, jehož pohřbil před devíti lety. Nemocné staré matce nechtěl o bratrově smrti říkat a raději jí nechal na vlastní náklady tisknout falešné noviny, v nichž se psalo, že bratr je s manželkou na cestě kolem světa a z různých důvodů se zrovna nemůže vrátit.
Esej: Návrat středoevropských démonů
Když se matka o bratrově smrti nakonec dozvěděla, přitížilo se jí. Pán domu přestal pít alkohol ve víře, že Bůh ji odměnou za to nechá žít déle. Zadlužil se po uši, aby jí zajistil co nejlepší péči. Stará paní vydržela jen několik měsíců. Od té doby nevyšel na veřejnost jinak než v černém. Jaroslawu Kaczynskému zbyl ze života pocit hluboké křivdy - a odhodlání ji stůj co stůj napravit.
Zabili jste mi bratra!
„Vy jste ho zničili! Vy jste ho zavraždili!“ křičel Kaczynski, šéf tehdy opoziční strany Právo a spravedlnost, v Sejmu, tamním parlamentu. „Je to vaše vina! Vaše a bulvárních novin!“ osočil ministra zahraničí Radka Sikorského. To bylo v roce 2010, krátce po leteckém neštěstí, při němž u ruského Smolenska zahynul jeho bratr, prezident Lech Kaczynski, s manželkou a stovkou polských politických, podnikatelských a kulturních prominentů.
Sikorského vina měla spočívat v tom, že stejně jako ostatní členové liberální vlády Donalda Tuska „podlehl tlaku populistických novinářů“ a odmítal koupit nová letadla. Vyšetřování však žádnou závadu na letadle nenašlo a záznamy z černé skříňky havarovaného stroje naopak ukázaly, že prezident pospíchal a šéf jeho štábu v pilotní kabině (kde mimochodem neměl co dělat) na piloty naléhal, aby se pokusili potmě a v husté mlze přistát na pruhu vykáceného lesa, jejž má ve Smolensku ruská armáda namísto letiště. „Zmiešcisz síq šmiaio,“ zvládneš to v pohodě, byla jeho poslední slova, než se tupolev zachytil o vrcholky stromů, převrátil se a roztříštil o zem.
Nobelista Kydland: Máme dva druhy vlád, které se od sebe vůbec neliší
Co to udělalo s Kaczynského argumentací? Ještě přitvrdil. Začal mluvit o spiknutí, a když v roce 2015 vyhrál s PiS parlamentní volby, nechal zahájit několik paralelně vedených vyšetřování havárie. Výsledek je pro jeho způsob vlády typický: nikdo sice nenašel nic, co by teorii o zločinném spiknutí jakkoli podporovalo, ale on přesto trvá na svém.
Ozvěny tragického příběhu s letadlem už obsahují všechny ingredience Kaczynského proměny. Z konzervativního a kontroverzního, ale pořád civilizovaného politika se postupně stal potenciální hrozbou pro demokracii, jež v některých ohledech snese srovnání s Donaldem Trumpem nebo s všemocným maďarským bossem Viktorem Orbánem.
Čtyřikrát sine qua non
Těch nezbytných ingrediencí je několik. Zaprvé, je to osobní přesvědčivost. Poláci dobře věděli o nebývale úzkém vztahu bratrů Kaczynských a nikoho ani nenapadlo pochybovat o tom, že Jaroslawovy emoce po Lechově smrti jsou opravdové.
Kdysi důvěryhodný nástroj přímé demokracie se proměnil v bič na příčetné politiky, kteří nadřazují rozum emocím. Čtěte více v eseji: O umění referenda
Zadruhé, na jedné emocionální vlně s Kaczynským tehdy byly tisíce lidí, většinou vlivných, kteří u Smolenska také ztratili blízké. Řekneme-li, že nad tragédií truchlilo celé Polsko, bude to jen minimální nadsázka. Tady pomohla náhoda. Nicméně schopnost vybírat si témata, která Poláci považují za důležitá, Kaczynskému slouží velmi dobře i ve vládě.
Sociální program, jenž dává každé rodině se dvěma a více dětmi (a za některých okolností i s dítětem jediným) 500 zlotých měsíčně, je nejčastěji citovaným důvodem obliby PiS.
Zatřetí, úzké vazby tradiční rodiny, v tomto případě neštěstím tragicky zpřetrhané, jsou středobodem Kaczynského politiky na společenské a kulturní frontě. Žal nad ztrátou sourozence je legitimní u každého člověka i v očích jeho kritiků.
Takto draze získaná legitimita zase Kaczynskému umožňuje hájit tradiční rodinu s vehemencí, se kterou by leckterý jiný politik pohořel. Vejde se sem například i tažení proti „propagandě nestandardního sexuálního chování“.
Přečtěte si: Jak stvořit ďábla aneb Proč se Soros stal Orbánovým otloukánkem
Začtvrté, je-li Kaczynského názor v rozporu s fakty, tím hůře pro fakta. Jeho přesvědčení o temných silách, jež ve snaze poškodit polskou pravici zašly až k naplánování super rafinovaně fingovaného neštěstí, může být nepředstírané. Jindy je ve hře cynismus. Stejně tak PiS - a říkáme-li PiS, rozumíme tím Kaczynski, bez jehož výslovného souhlasu ona partaj neudělá nic - fakty pohrdá, kdykoli se jí to hodí do krámu (zanedlouho se k tomu dostaneme blíž).
K myšlenkové výbavě PiS od těch dob mnoho nepřibylo. Lze argumentovat, že cynismus ve výkonu státní moci získal prominentnější roli, než jakou hrál v opozici, na úkor svatého přesvědčení o nápravě křivd skutečných i domnělých.
Všechny ingredience však byly nepochybně pohromadě již tehdy, v roce 2010. Značnému množství Poláků to tak vyhovuje. V letošních parlamentních volbách hlasovalo pro PiS 44 procent voličů, což je více, než získal kterýkoli subjekt od pádu komunistické partaje v roce 1989.
„Jaroslawe, zachraň nás,“ zněl obvyklý slogan na Kaczynského předvolebních mítincích.
Úspěšný přerod - ale unfair?
Před čím tedy přesně má Poláky zachránit? Jaké jsou to křivdy, jež napravuje? Pozorovateli zvenčí to může připadat až komické. Transformace, již Polsko zažilo ve třiceti letech od pádu komunistické moci, je srovnatelná s ekonomickým zázrakem budování poválečného Německa (zejména když uvážíme, že Němci se vzpamatovávali z pouhých dvanácti let Hitlerova panování, kdežto Poláci měli za sebou rovné půlstoletí, během něhož vládli buď nacisté, nebo komunisté).
V srpnu roku 1989 psal americký velvyslanec ve Varšavě John R. Davis kabelogram o tom, že Polsko má první nekomunistickou vládu od druhé světové války: „Mám tu čest podat zprávu, že pan Tadeusz Mazowiecki, přední představitel hnutí Solidarita, byl dnes hlasováním Sejmu potvrzen ve funkci polského ministerského předsedy a pověřen sestavením vlády. Domnívám se, že tento vývoj svou podstatou naplňuje politické úkoly, jimiž jsem byl pověřen, a očekávám další instrukce. Davis,“ citoval diplomata v textu o úspěchu polské postkomunistické proměny server Politico.
Z Washingtonu dorazila odpověď šéfdiplomata Lawrence Eagleburgera: „1. Ministerstvo bere s uspokojením na vědomí splnění úkolů zadaných vám stávajícími instrukcemi. 2. Váš následující úkol je zajistit v Polsku hospodářskou prosperitu, jež bude zahrnovat stabilní růst, plnou zaměstnanost, nízkou inflaci, vysokou produktivitu a v každé garáži po mercedesu (nebo stejně hodnotném vozu). 3. Přejeme Vám další úspěchy. Eagleburger.“
Triumf hinduistického hlídače: indický premiér Módí vybičoval emoce náboženskou rétorikou
Ačkoli ministr psal svůj kabelogram lehkým tónem a napůl v žertu, velvyslanec Davis by si dnes mohl úkol odškrtnout jako víceméně splněný. Polsko nezažilo ekonomickou recesi od roku 1992; jako jediná civilizovaná země světa se jí vyhnulo i bezprostředně po vypuknutí finanční krize z let 2007 a 2008. Během sedmadvaceti let nepřetržitého růstu jeho ekonomika vzrostla na trojnásobek. Jestliže v roce 1989 „vyrobil“ průměrný Polák deset dolarů za hodinu, což tvořilo plus minus čtvrtinu průměru německého, dnes je to při 39 dolarech zhruba polovina.
To neznamená, že kapitalistický rozmach Polska byl nebo je bezproblémový. Celá průmyslová odvětví zmizela, zemědělci často balancují na hraně chudoby a bohatství má sklon ocitat se ve stále stejných rukou. Jako všude jinde v postkomunistickém světě je i zde korupce větším hráčem než ve většině západoevropských zemí.
To nepůsobí fér, což je problém. V eseji nazvané Jak zmanipulovaný kapitalismus škodí liberální demokracii, píše komentátor Financial Times Martin Wolf, že zmíněný režim má oproti režimům autoritářským jednu podstatnou nevýhodu: sám se kdykoli může v režim autoritářský proměnit, a to zcela legálním způsobem. Pokud bude většina lidí považovat liberální demokracii za unfair, je to dokonce logicky předpokládatelný vývoj.
Kaczynski je toho nejlepším dokladem. Ačkoli polská demokracie pod jeho vedením dosud nedosáhla míry rozkladu viditelné v Maďarsku (provázanost byznysu s politikou je nižší, v zemi existují nezávislá média, justice je vykastrovaná jen napůl), je to právě pocit liberálnědemokratické neférovosti, z níž jeho postoj čerpá legitimitu. Proti protivníkovi, jenž nehraje fér, je mravně odůvodnitelné použít jakoukoli zbraň.
Internetový ďábel
A zbraně má PiS lepší než liberální konkurence. Kaczynski sám nejenže nepoužívá počítač, ale sotva sleduje klasické sdělovací prostředky. O světě se nejvíce dozvídá od lidí, které k sobě pouští. Jeho strana také táhne především starší voliče. Má však nečekaný zásah i mezi těmi mladšími - to proto, že disponuje výkonným internetovým aparátem, jenž ani nepředstírá, že by se o jakoukoli férovost snažil.
Mozkem tohoto aparátu je jistý Pawel Szefernaker, dvaatřicetiletý vysoký úředník ministerstva vnitra. Web PiS dostal na starost, když mu ještě nebylo osmadvacet. Od té doby z něho vybudoval dezinformační mašinu, za kterou by se nestyděli ani Rusové. V červenci, těsně předtím než opoziční Občanská koalice zveřejnila svůj volební program, spustil stránku forumprogramoweko.pl, jež budila dojem, že je stránkou koalice. Namísto toho byla plná odkazů na všechny možné trapasy, přehmaty a neúspěchy, jež koalici kdy potkaly.
Jindy bylo třeba zdiskreditovat soudce Nejvyššího soudu, jehož chtěl Kaczynski odvolat. Szefernaker najal externího trolla s názvem Emilia, aby o soudci šířil lži. Když to prasklo, umožnilo mu to tvrdit, že s Emilií neměl nic společného. Ta filozofie stále platí: když se domníváte, že váš soupeř nehraje fér, můžete si dovolit cokoli.
Velká listopadová Corbynova revoluce: labouristé chtějí rozdávat podle socialistického vzoru
Žádný internetový hoax nejspíš nikoho nepřiměje volit PiS, ale nahlodat důvěru v celou politiku - to jest vytvořit představu, že nic než pevná ruka nefunguje -může snadno. Zachraň nás, Jaroslawe!
Jako Trump či Chávez
Komu to připomíná styl vlády Donalda Trumpa, má zcela jistě pravdu - ovšem v době, kdy myšlenkový aparát PiS vznikal, ještě nikdo netušil, že obrat „styl vlády Donalda Trumpa“ kdy spatří světlo světa. „Znějí přesně jako chavistas,“ řekl o rétorice PiS venezuelský spisovatel Moisés Naím americké historičce Anne Applebaumové, jež má o Polsko zájem profesionální i osobní: má polské občanství, jež získala sňatkem se zmiňovaným exministrem Sikorským.
Letos to popsala v obsáhlém textu pro The Atlantic. „Na rozdíl od marxismu nereprezentuje leninský stát jedné strany žádnou filozofii. Je to čistě mechanismus k udržení moci,“ napsala. Takový systém podle ní funguje, protože jasně určuje, kdo bude vládnoucí elitou - podle klíče, který je z toho či onoho důvodu nadřazen meritokratickému uvažování. Může tak učinit, protože meritokracie „není fér“. Kaczynského proto ne náhodou přitáhly národovectví a katolický konzervatismus.
„Princip konkurence, jakkoli podporuje schopné lidi a vytváří možnost stoupat na společenském žebříčku, neodpovídá na hlubší otázky o národní identitě ani neuspokojuje lidskou touhu náležet k mravnému společenství,“ píše Applebaumová. „Autoritářský stát toto nabízí. Zemi povedou ti nejlepší lidé, tedy ti, kteří si to zaslouží svou loajalitou. Je možné, že přitom bude třeba demokracii zohýbat, podnikání zkorumpovat a justici zničit. Ale pokud si myslíte, že jste jedni z těch, kteří si postup zaslouží - pak se do toho nejspíš pustíte,“ dodává. Čtěme to jako varování.
Dále čtěte:
Z Prahy do Varšavy. Morawiecki by chtěl Česko a Polsko více propojit dálnicemi
Nedostatek lidí brzdí polskou ekonomiku. Vraťte se domů, volá Varšava pracovníky v zahraničí
