Článek Táni Králové Vášně okolo českých polí (EURO 20/2010) mě nepotěšil. Nedávno mi volal jeden soukromý zemědělec z okresu Domažlice a řekl mi, že namísto protestů bychom se měli zaměřit na spoluobčany, kteří rozprodávají půdu. Nikdo o nich nepíše, natož aby je skandalizoval. Sdělil mi, že mnozí přistupují na lukrativní nabídky zahraničních zájemců a rádi se stanou „bílými koňmi“, aniž by se ohlíželi, co to přinese naší vlasti. Informoval mě o nabídce, kterou dostal. Do smrti nebude muset dělat nic on ani jeho děti, protože budou finančně zabezpečení, pokud pomůže jistému Rakušanovi privatizovat akciovou společnost. Odmítl to. Dle mnoha lidí je hlupák. Pro mne je to však čestný člověk.
Článek je poučný díky údajům o podílu cizinců na vlastnictví zemědělských firem i názorům. Je mi z toho smutno. Nesdílím totiž názor, že je jedno, kdo vlastní půdu na českém území. A podíl je a bude výrazně vyšší než uvedené údaje. V mnoha případech dnes cizinci oficiálně v majetkové struktuře nefigurují a vlastníci pozemků většinou nemají k půdě svých předků žádný vztah. Snadno ji prodají, zejména pokud se dostanou do finanční tísně. Nebo mají vysoké požadavky na životní standard a chtějí si život užít bez ohledu na potomky. Můžeme kritizovat podniky, že zaměstnávají víc lidí, než je třeba, jen proto, že mají několik roků před důchodem a na venkově by jinou práci nenašli. Můžeme uvádět, že zemědělství má rezervy. Kdo je však nemá? Jen jednomu se vyhýbáme – pojmu národní zájem a národní hrdost. To většina z nás ze svého života vymazala. Ale ceníme si toho u Francouzů, Němců i u dalších národů. Všichni víme, že „bílí koně“ v těchto zemích „nebydlejí“. Domnívám se, že uvolnit prodej půdy, když zemědělci nemají peníze, je špatně. Není pravdou, že zemědělci nemají o nákup půdy zájem. Průběžně ji nakupují, ale s ohledem na obsah peněženky. Jste mladší než já a možná se dočkáte času, kdy se bude hodnotit rozprodej českého majetku. Jen doufám, že má vnoučata půdu, kterou moji předci získávali po generace, nikdy neprodají. Děti to neudělají.
Jarmila Vlasáková, OAK Pardubice, oakpa@volny.cz
