Vášnivá obhajoba principu svobody

Krizi nezavinil kapitalismus, ale rovnostářství socialistů, tvrdí Horst Poller.

Již bezmála tři roky je slovní spojení „ekonomická krize“ skloňováno ve všech pádech. Za tu dobu vyšlo bezpočet analýz vysvětlujících kořeny a důsledky toho, co začalo krachem několika renomovaných amerických investičních bank, pokračovalo v řadě států rozsáhlými programy proti ekonomickému útlumu a vyústilo do záchranného mechanismu na pomoc Řecku. V odpovědi na otázku, jak zabránit opakování globální ekonomické krize, přichází německý publicista a bývalý politik Horst Poller s možná poněkud překvapivou tezí. Ve své nejnovější knize Mehr Freiheit statt mehr Sozialismus (Více svobody namísto více socialismu) předkládá čtenářům velmi vášnivou a ve své argumentaci značně přesvědčivou obhajobu konzervativně-liberálních přístupů v politice i hospodářství, které se nejenom že nevyčerpaly, ale jedině ony mohou podle jeho soudu krizi překonat, případně předejít jejímu opakování v budoucnu. Podle Horsta Pollera je mylné se domnívat, že za všechny dosavadní velké ekonomické krize mohl kapitalismus jako takový, případně, že jejich původcem byly tržní principy. Autor naopak soudí, že kořeny krizí tkví právě v tom, že vlády na celém světě se postupně snažily měnit zákonitosti fungování trhů, přicházely s regulacemi a nahrazovaly principy svobody líbivou socialistickou politikou v podobě uspokojování partikulárních zájmů nejrůznějších společenských skupin.

Tři stateční

Na úvod se Poller věnuje třem osobnostem světové politiky, jež považuje za nejvýraznější hlasatele idejí svobody v politice i v ekonomice: německému ministru hospodářství a pozdějšímu kancléři Ludwigu Erhardovi, konzervativní britské premiérce Margaret Thatcherové a americkému prezidentovi Ronaldu Reaganovi. Všechny tři osobnosti spojovalo, že do vrcholné politiky vstoupily v době, kdy se jejich země nacházely ve složité situaci. Německo bylo demoralizované po totální kapitulaci na konci druhé světové války, jeho hospodářství v troskách a obyvatelé měli nejasné životní perspektivy. Velká Británie sedmdesátých let žila nad své poměry. Úsporná opatření tehdejších vlád vedla k rozsáhlým stávkám ve všech sektorech, což jenom dál prohlubovalo paralýzu země. V podobném rozpoložení jako Británie se nacházely i Spojené státy v době končícího mandátu demokratického prezidenta Jimmyho Cartera. Přetrvávala nejen poraženecká nálada z doby vietnamské války, ale stále agresivnější chování Sovětského svazu na mezinárodní scéně (intervence do Afghánistánu) jako by tlačilo USA dál do defenzivy. Erhard, Thatcherová a Reagan byli odpůrci zasahování státu do chodu hospodářství. Stejně tak odmítali, aby stát přebíral nové úlohy, jež mu původně nepříslušely, a potřebné prostředky na jejich financování získával přerozdělováním daňových výnosů získaných vyšším zdaněním bohatých a úspěšných jedinců. Změny, jež prosadili, měly natolik hluboký dopad a pozitivní efekt, že z nich podle Pollera mohli čerpat i jejich nástupci, a to přesto, že pocházeli z tábora politické konkurence.

Svoboda versus rovnost

Kořeny socialismu sahají podle Pollera k Platonovi, jehož ideální stát byl státem komunistickým, případně k Thomasi Morovi (Utopia). Předchůdcem socialismu je pro něj Jean-Jacques Rousseau s jeho koncepcí „volonté générale“. Nejrozsáhlejší prostor věnuje Poller pojednání o Marxovi a o Johnu Maynardu Keynesovi, jehož nazývá doslova „patronem a korunním svědkem všech intervencionistů“, zároveň však také upozorňuje na fakt, že Keynesovy názory byly nezřídka špatně a falešně interpretovány. Pojednání o konzervativních filozofech začíná Poller u Edmunda Burka. Zařazuje sem ovšem i Immanuela Kanta s jeho důrazem na rozum uplatňovaným každým jednotlivcem, Maxe Webera („Etika protestantismu a duch demokratického kapitalismu“), José Ortegu y Gasseta nebo Karla R. Poppera s jeho odporem proti uzavřené kolektivistické společnosti. Po expozé do dějin politické filozofie přichází Poller se shrnutím hlavního rozdílu mezi konzervativně-liberálním a socialistickým pojetím politiky. Konzervativci a liberálové chtějí vytvořit podmínky, aby si lidé mohli sami a svobodně zařídit svůj život a uplatnit tak vlastní kreativitu, která může být jediným zdrojem blahobytu. Socialisté, vedení principem rovnosti, naproti tomu chtějí přerozdělovat hodnoty, jež vytvořili jiní; namísto kreativity vedou jednotlivce k tomu, aby vznášeli nároky. Právě v tomto ohledu je možné považovat Pollerovy teze jako „slovo do vlastních řad“. Dokládá to, když informuje o dlouhodobém projektu renomovaného německého Institutu Allensbach. Ten od poloviny 70. let zjišťuje v pravidelných reprezentativních výzkumech, zda Němci preferují spíš „svobodu“ nebo „rovnost“. V dobách, kdy mohl výzkum probíhat pouze v západním Německu, vždy převažovala výrazně nadpoloviční podpora pro svobodu. Po sjednocení země však vlivem odlišného postoje východních Němců a změn v západoněmecké společnosti klesl podíl stoupenců svobody až na 43 procent.

Apel na CDU

Podle Pollera nemohly tyto posuny v preferencích německých občanů zůstat bez vlivu na společenskou atmosféru. Vztaženo na současnou vnitropolitickou situaci v Německu proto Poller varuje před tím, aby se křesťanští demokraté (CDU) kancléřky Angely Merkelové vzdávali svých tradičních pozic a posouvali se dál do středu v očekávání, že se tak stanou přijatelnějšími pro středové voliče, případně pro ty, kteří se před každými volbami znovu rozhodují, komu dají hlas. Není také jistě náhodou, že Pollerova práce přichází ke čtenářům v době, kdy pod vlivem sdělovacích prostředků začíná u německé veřejnosti převažovat dojem, že současné vládní spojenectví německých křesťanských demokratů a liberálů se vyčerpalo a začíná se otevřeně hovořit o nových koaličních konstelacích, například vládní spolupráci CDU a Zelených. Pro českého čtenáře může být kniha Více svobody namísto více socialismu zajímavá zejména tím, že poodhaluje významnou debatu, která v pravé části německého politického spektra probíhá v různé intenzitě už několik desetiletí. Více než kdy předtím ale získala na aktuálnosti v poslední době, kdy CDU a bavorská CSU neuspěly u voličů ve spolkových zemích, které desítky let patřily k jejich tradičním baštám.