Než se stal student práv advokátem, hodně se nadřel. Jenže stálo to za to. Advokáti patřili k elitám první republiky
Být advokátem za první republiky mělo své kouzlo. Šlo – a připusťme, že existovaly výjimky – o stálé a lukrativní povolání, které zajišťovalo vysokou prestiž a příslušnost ke společenské elitě.
Lidé sice tenkrát advokáty zrovna nemilovali (o tom později), ale vážili si jejich schopností.
Také proto se z jejich řad tak často rekrutovali šéfové průmyslových podniků, nejrůznějších spolků či významní politikové. Ostatně hned v první československé „Kramářově“ vládě zasedalo pět advokátů (Alois Rašín, František Soukup, Adolf Stránský…) a z celkem 104 prvorepublikových ministrů jich plných 17 mělo advokátní praxi.
Melodie psacích strojů
Už někdy na přelomu století vstoupila do českých a moravských advokátních kanceláří moderní doba. Advokáti, hlavně ti z větších měst, přestali většinou úřadovat z vlastních bytů. Jejich kanceláře i nadále zůstaly v centrech měst, hlavně v blízkosti soudů, oni sami se však houfně stěhovali do pohodlnějších okrajových čtvrtí.
V kancelářích se také tehdy objevila technika. „Skřípání per přešlo záhy v tzv. melodii psacích strojů, telefon řinčí dnes o překot, koncepty se píší jen ve velmi složitých věcech, téměř vše se diktuje do stroje nebo do stenogramu, na vše je spěch, nade všechno jsou lhůty, lhůty, lhůty a pak tempo, tempo, tempo,“ charakterizoval nové pořádky plzeňský advokát Pompe. A s technikou přišly ženy: „Vládu věcí v našich kancelářích převzaly solicitátorky a stenotypistky, na místo dýmek přišly parfémy a pudry.“ A pak už to trvalo jen chvíli, než se z pomocných úřednic staly koncipientky a advokátky. Mimochodem studovat práva a živit se jimi bylo ženám povoleno až v letech 1918 až 1922 a vůbec první advokátkou v Československu se roku 1929 stala Matylda Mocová-Wíchová.
Na konci 30. let v Československu pracovalo již 45 advokátek, z toho 33 v Praze.
Právo & tenis
Zdaleka nejlepší popis fungování prvorepublikové advokátní kanceláře lze najít ve studii Olgy Letáčkové s názvem Advokacie v Plzni v letech 1918 až 1955. Advokát Karel Plexidr si kancelář otevřel roku 1928. Dařilo se mu a brzy z ní dle vzpomínek svého syna vybudoval jednu z větších kanceláří ve městě. Sestávala ze tří pokojů, kuchyně a dvou komor: „V prvním pokoji pracovalo přibližně pět administrativních pracovnic, které běžně bývaly oslovovány slečno.
Druhou místnost tvořila spisovna. Zde pracovala slečna Zdeňka Libertinová, jež (…) byla jakousi vedoucí kanceláře, a s ní ještě jedna administrativní pracovnice. Třetí místnost patřila samotnému JUDr. Plexidrovi. Komory byly vyhrazeny pro (většinou dva – pozn. red.) koncipienty.“
Pracovní doba byla desetihodinová – od osmi ráno do šesti večer.
Sám Plexidr jezdil moderním automobilem Tatra 75, chodil do Sokola, rád lyžoval a bavil ho tenis. Roku 1936 (osm let po založení kanceláře a dva tři roky po opadnutí hospodářské krize to byl slušný výkon) si ve Vícově u Přeštic koupil hájenku.
Vybudoval tu tenisový kurt a kromě sportu se rád staral o dům, zahradu, les a bažantnici.
Úspěšnou kancelář řídil také pražský advokát, politik a dlouholetý prezident pražské advokátní komory Antonín Klouda. Praxi provozoval od roku 1905. „Již od samého začátku s agendou samotnému Kloudovi pomáhala slečna Nademlejnská.
Sám Klouda si ji vybral z důvodu, že velmi obstojně ovládala psaní na stroji a i těsnopis,“ popsal později Klouda – kupodivu ve třetí osobě – počátky kanceláře ve svých pamětech. „Pomáhal mu i písař pan Penkert, nejprve na hlavní pracovní poměr, později jen nárazově vyplňoval svůj volný čas mezi úřadem. Později přibyl solicitátor pan Kössler a pan Košťál jako výpomoc, dále dva vysokoškolští studenti, kteří vypomáhali na půl dne. Z advokátů byli přibráni na výpomoc advokáti Pražák a Hartl,“ líčil advokát Klouda. Kancelář rostla a do druhé světové války se v ní dle diplomové práce Marie Farníkové Fabišové vystřídalo 21 koncipientů a pět advokátů-společníků (dva z nich byli Kloudovi synové).
Blahobytný život
Z literatury, novin, filmů i vzpomínek tak nějak víme, že prvorepublikoví advokáti si po práci žili blahobytně. Ovšem tvrdé údaje máme prostřednictvím knihy Martina Ráji jen pro Moravu a roky 1869 až 1914 s titulem V čele občanských elit.
Díky Rájovi například víme, že roku 1900 patřily plné tři čtvrtiny brněnských advokátů do první voličské skupiny neboli mezi nejbohatší obyvatele města. Rovněž bydlení měli luxusní, čemuž nasvědčuje statistika, že pouze necelých osm procent (zjevně začínajících či neúspěšných) advokátů si neplatilo sluhu, čtvrtina advokátských domácností zaměstnávala jednoho sloužícího, polovina dva sloužící a zbytek byl ještě náročnější.
Velmi podobně to vypadalo v jihomoravském Uherském Hradišti. Tak například roku 1890 platil nejbohatší tamní advokát Johann Kaiser sedmé nejvyšší daně ve městě a další dva jeho kolegové (celkem tenkrát ve městě působilo sedm advokátů) obsadili 34. a 45. místo. Všichni advokáti bydleli a úřadovali v samém centru města, ti zavedení v sedmiaž desetipokojových bytech, kdežto ti začínající se museli občas spokojit jen s jednou místností. Příliš mnoho advokátů
Vznik samostatného Československa toho sám o sobě mnoho nezměnil, jenže advokátů stále přibývalo a v polovině 30. let jich už v českých zemích působilo zhruba 3500. V odborném i populárním tisku se najednou začalo psát o zhoubném konkurenčním boji, zvažovalo se prodloužení koncipientství,
či dokonce znovuzavedení pevného počtu advokátů (numerus clausus) jako před rokem 1869. „Advokacie je již dnes nejen saturována, nýbrž i přeplněna tak, že vyhlídky samostatné existence jsou tu celkem malé. Před válkou v Rakousku připadalo 18 advokátů na 100 tisíc obyvatel, v roce 1930 jich bylo v Československu 27 na stejný počet obyvatel. Počítáme-li však koncipienty, pak je dnes v Československu na každých 100 tisíc lidí více než 40 advokátů,“ napsal roku 1933 Jan Kapras ml. do spisku Nadvýroba právníků.
Časopis Spolku českých právníků Všehrd pro změnu odhadoval, že v Československu je zhruba 400 nezaměstnaných právníků, a advokát Jaroslav Drábek se v Peroutkově Přítomnosti durdil nad bláhovostí představ, že „každý advokát je nejen zlodějem, nýbrž také milionářem“, a dodával, že by mohl jmenovat řadu pražských advokátů, „jimž kancelář nevynáší ani na psací stroj, neřkuli na písaře: I mezi advokáty jsou boháči a chudáci“. Také občasné novinové zprávy ukazovaly, že zlatá doba advokacie poněkud zmatněla. „V Břeclavi se oběsil ve své kanceláři advokát dr. Otto Štampach, který míval největší advokátní kancelář na celém okrese, ale v posledních letech upadl do finančních nesnází, takže mu advokátní komora (…) zakázala provozovat praxi,“ psaly například v červnu 1938 Národní listy.
Nápad na zavedení numeru clausu padl, ovšem advokátní komory dokázaly aspoň do nového advokátního řádu přijatého roku 1936 prolobbovat prodloužení koncipientské praxe z pěti na šest let (na druhé straně za Rakouska se čekalo celých sedm let). Celkem logicky to vyvolalo protesty studentů práv. Podporu budoucím právníkům slíbily všechny studentské spolky a mluvčí rebelů JUC. Jar. Dvořáček si podle Moravské orlice stěžoval, že prodloužení je nespravedlivé, zbytečné, ztěžuje „existenční osamostatnění mladých právníků a je jen na prospěch majitelům zařízených advokátních kanceláří“.
Hubená léta ze snu faraonova
Studentům práv se nebylo co divit. Cesta k samostatné kanceláři byla dlouhá a právník z chudé rodiny si musel zpravidla namáhavě přivydělávat bokem. Všechny nejdřív čekalo studium práv, pak povinný doktorát a nakonec pět či nově šest let koncipientství v kanceláři zavedeného advokáta. Platilo přitom, že koncipienti, jak psal Všehrd, pracovali obvykle „zdarma neb za plat zcela nepatrný“.
Slavný advokát Jaroslav Mellan později svá učednická léta shrnul: „Těch sedm let (bylo to ještě za Rakouska – pozn. red.) přirovnal bych k oněm sedmi hubeným kravám ve snu faraonově.
Léta po stránce příjmové chudá – po stránce pracovní bohatá.“
Teprve pak skládal koncipient advokátní zkoušku, a pokud uspěl, mohl si konečně – sotva to šlo stihnout před 30. rokem života – otevřít vlastní kancelář. Výhra to ale ještě pořád nebyla. „Do kanceláře nutno vnésti peníze. I do té nejubožejší,“ pokračoval Mellan. V prvém roce podle něj kancelář sotva pokryla režii a „teprve po třech letech lze říci, zda zvolené povolání advokátní nás uživí a stane se rentabilní“.
Reklamu pravidla advokátních komor přísně zapovídala, a tak rozjezd býval nadobyčej obtížný.
Pokud však měl člověk peníze, mohl se tomu vyhnout koupí již zavedené advokátní kanceláře.
Fungovalo to dobře především na malých městech a ve 20. a 30. letech lze v novinách najít desítky inzerátů podobných tomuto z Národních listů: „Prodá se renomovaná advokátní kancelář po zemřelém JUDru Jaroslavu Kouteckém ve Strážnici, po případě s bytem nebo domem.“
Velice časté bylo také „dědění“ advokátní kanceláře z otce na syna a v jednom či druhém směru lze tento jev zaznamenat v životopisech řady advokátů. Otcovská vůle tenkrát ještě něco znamenala, a jak Rája (pro Brno a přelom století) uvádí, pokud měl advokát syna, existovala více než třicetiprocentní pravděpodobnost, že z něj bude také advokát.
Trhlina v časoprostoru…
Po přečtení studie Jana Hrudky Advokát na stříbrném plátně by se mohlo zdát, že první republika byla anomálií OE jakousi trhlinou v časoprostorovém kontinuu, ve které lidé advokáty prostě zbožňovali.
Jenže nebyla.
Hrudka zjistil, že postava advokáta se objevila ve 38 z celkem 408 filmů, které se v Československu (či protektorátu) promítaly v letech 1930 až 1945, a sám jich dokázal 27 dohledat a zhlédnout. Advokát coby padouch figuroval pouze v jednom z nich, a to ve filmu Svátek věřitelů, ve kterém bankéř Hegner a advokát Losman zahraný Jaroslavem Marvanem prodávají lidem akcie ropného pole, ačkoli na pozemku žádná ropa není…
Ve všech ostatních kusech jsou advokáti zobrazeni coby výkvět mužství (ve dvou případech ženství): úspěšní, sebevědomí, movití, moderní (či naopak důvěryhodně starosvětští), bezvadně ustrojení, s krásnou vilou, rychlým autem, reprezentativní ženou – a hlavně morálně zcela bezúhonní.
Jinak řečeno režiséři prvorepublikových filmů potřebovali hrdinu, kterého by diváci obdivovali, divačky milovaly, a našli ho v advokátech.
… a skutečnost
Jestliže film advokáty téměř adoroval, noviny, časopisy i knihy k nim byly daleko méně laskavé. Klasickým novinovým stereotypem lumpa-advokáta býval hamižník, jehož jediným smyslem existence je oškubat klienta. Humoristické listy jsou takových (ne úplně vtipných) žertů plné. Klasický je například vtip z roku 1932, ve kterém si klient poníženě žmoulající klobouk v ruce stěžuje advokátovi, že mu naúčtoval 50 korun za rozmluvu v kavárně, přičemž spolu v kavárně nikdy nemluvili, a advokát blahosklonně odpovídá: „Ne? No, tedy jsme spolu v kavárně mluvili teď – a jsme si kvit!“ Další je ještě krutější. Advokát ukazuje manželce chalupu, ve které hodlá příští rok strávit léto, a na otázku, proč až to příští, říká: „Právě se o tuhle chalupu soudí dva domkáři, já vedu proces, a tak doufám, že za rok mi připadne jako palmare.“
Advokát coby padouch pronikl i do literatury. Nejvíc se v tomto ohledu činil spisovatel a paradoxně sám advokát Jaroslav Maria (Jaroslav Mayer). V románu Advokáti (1937) figuruje kromě těch slušných i plejáda advokátů neslušných. Jejich prototypem je nešťastný venkovský advokát Valníček, kterého jeho náročná, a jak píše Maria, nadmíru „pohlavně přitažlivá“ žena přivede na buben. Valníček to řeší tak, že záměrně vyvolává a protahuje spory svých klientů, zpronevěří jejich peníze a nakonec se ze zoufalství otráví. Daleko větším „špinavcem“ je ale jeho kolega Volavka, který převezme případ bohatého bankéře až před odvolacím jednáním, uplatí soudce a klienta vyseká zázračně z vězení. Hned poté uplatí známého novináře, aby o něm napsal oslavný článek a potopil kolegu – známého advokáta, který bankéře zastupoval před ním: „Musíš to omastit důkladně. Bude vůbec dobře, pustíme-li se do té tak zvané advokátské smetánky, která zasedá v bankách, spořitelnách, pojišťovnách, fabrikách a tak dále.“
Slavný advokát
S daleko větším talentem, vtipem a shovívavostí se do advokátů trefoval spisovatel a soudničkář Karel Poláček. Například roku 1938 se v Přítomnosti pustil do naduté prázdnosti tzv. „slavných advokátů“, tedy obhájců, kteří se specializují na porotní jednání a nejde jim o nic jiného než o vlastní slávu. „Slavný advokát“, psal Poláček, „se liší od obyčejných tím, že se před soudem objevuje v taláru, neboť velmi si libuje v okázalosti a jest si vědom, že široké rukávy taláru dodávají jeho pohybům divadelní malebnosti.“ Právu rozumí málo, ovšem „nad spisy se vznáší“ a nedostatky ve vědomostech „nahrazuje gestem širokého rukávu“, hrstkou latinských slov a sem tam přidá i „několik chatrných a neúplných citátů z Victora Huga“.
Jsou to pochopitelně všechno spíš dojmy než pojmy, ovšem roku 1937 zpracoval Antonín Obrdlík rozsáhlý výzkum veřejného mínění, ve kterém mu vyšlo, že advokát je hned po knězi (přirozené to volbě ateistů) tím nejméně užitečným a nejvíce postradatelným povoláním ze všech – 27 procent odpovědí, přičemž za nejužitečnějšího nepokládal advokáta vůbec nikdo. Odpovědi lidí nevzdělaných byly vcelku očekávatelné – rolník: „advokáti jsou jen na přítěž společnosti, protože vybírají peníze za nic“, dělník: „nemá soucit se žádným“ či živnostník: „advokáti, to jsou ti hlavní, co nás nejvíce dřou“ – ovšem na pováženou byly typické odpovědí lidí vzdělaných – učitel: „hájiti bezpráví je špatnost“ či profesor: „dnešní advokát jest metla společnosti, osobní zájem staví nad právo“.
Zní to depresivně, ale mějme na paměti, že šlo jen o část pravdy. Lidé advokáty – a daleko spíš jejich práci – opravdu nemilovali, ovšem na druhé straně si vážili jejich schopností a nijak se nežinýrovali dát jim hlas ve volbách nebo učinit z nich starostu nějakého spolku. Jednoznačně oceňovali ochotu advokátů hájit zájmy společnosti a národa, umění veřejně vystupovat a vysoké dosažené vzdělání. Hezky to ilustruje staré přirovnání: chytrý jako advokát (řidší a hlavně na Moravě používaná náhrada obligátní lišky či opice).
Soumrak
Ať už si lidé o advokátech mysleli, co chtěli, druhá světová válka byla mnohem horší. Tři poválečné roky znamenaly šanci na obnovu zašlé slávy, ale bohužel skončily moc brzy. Ve vzduchu byla cítit změna, a dokonce i ty filmy se musely točit jinak. Celkem ve třech filmech z let 1945 až 1948 hrál nějakou roli advokát. V jednom šlo jen o „štěk“, ovšem druhé dva byly kritické – v tom prvním se z advokáta vyklubal zloděj, a v tom druhém dokonce vrah.
Únor 1948 svobodnou advokacii nadobro zničil. Všeobecný zmar dokonale vyjádřil obhájce Heliodora Píky Rostislav Váhala: „Být v té době advokátem a obhájcem bylo utrpením, protože platila zásada, že revoluční doba nepotřebuje práva, zákony si dělá lid podle své potřeby. A upozorňovat na nezákonnost postupu znamenalo vzít na sebe stín třídního nepřítele.“
Na konci 30. let v Československu pracovalo již 45 advokátek, z toho 33 v Praze. I po vzniku samostatného Československa advokátů přibývalo a v polovině 30. let jich už v českých zemích působilo zhruba 3500. Po přečtení studie Jana Hrudky Advokát na stříbrném plátně by se mohlo zdát, že první republika byla zvláštní dobou, ve které lidé advokáty zbožňovali. Jenže nebyla. Chytrý jako advokát je dnes už málo užívané přirovnání, které hlavně na Moravě zhusta nahrazovalo obligátní lišku či opici.
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz
