Shakespeare se hraje, i když na herce a publikum občas zaprší. To je pravidlo, jež znají statisíce diváků, kteří v uplynulých sedmnácti letech zasedli na historickém nádvoří Nejvyššího purkrabství Pražského hradu, aby si vychutnali dílo velkého Alžbětince v divadle pod širým nebem. Letní shakespearovské slavnosti jsou nejstarší a největší divadelní přehlídkou svého druhu v Evropě, přičemž od roku 1994 se pořádají pravidelně každým rokem.
Letošní ročník festivalu nabídne divákům v Praze, Brně a Ostravě, ale i na Slovensku osm her Williama Shakespeara. Uskutečnit se má celkem sto třicet devět představení a podvanácté se generálním partnerem Letních shakespearovských slavností stala finanční společnost PPF (PPF je zároveň stoprocentním vlastníkem společnosti Euronews, vydavatele týdeníku Euro).
Věčný souboj
Akci, která tradičně patří k nejatraktivnějším kulturním událostem domácí letní sezony, letos zahajuje 23. června slavnostní premiéra Zkrocení zlé ženy – jedné z nejoblíbenějších Shakespearových komedií. Ta má stálé místo v divadelních repertoárech především pro svou „nekonečnou“ aktuálnost. Jako novinku letošního ročníku ji nastudoval držitel Ceny Alfréda Radoka Daniel Špinar. Atraktivitu představení o věčném a vždy znovu řešitelném souboji pohlaví zvyšuje herecké obsazení: krásnou, ale vzdorovitou Kateřinu si zahrála Tatiana Vilhelmová a jejího umanutého „krotitele“ ztvárnil Roman Zach.
„Třebaže patří k nejranějším Shakespearovým komediím, překvapí jemností, složitostí a vyzrálostí divadelní struktury,“ říká o textu Martin Hilský, který překládal i většinu dalších uváděných her festivalového programu. Zkrocení zlé ženy se na programu shakespearovských slavností objevuje v různých nastudováních už potřetí a ani pro oba hlavní představitele nejde v rámci festivalu o premiéru. Vilhelmová si zahrála už před jedenácti lety v Bouři, Zach se objevil v roce 2002 v komedii Marná lásky snaha.
Ze starobylých kulis Pražského hradu se divadelní novinka postupně přesune na jeviště dalších měst. Komedie, která je podle režiséra „úžasně vtipnou studií na téma namlouvání lidských samečků a samiček“, pak letošní ročník Letních shakespearovských slavností také ukončí.
Veselé paničky a spol.
Než 4. září spadne poslední opona letní noci nad víc než čtyři sta let starým milostným příběhem, budou mít diváci možnost prožít i další hry velkého dramatika. Kromě Zkrocení zlé ženy totiž festival, který od roku 1998 pořádá pražská Agentura Schok, nabízí reprízy úspěšných představení z minulých let.
Patří mezi ně populární komedie Veselé paničky windsorské v režii zkušeného Jiřího Menzela nebo drama Jindřich IV. v úpravě a nastudování Lucie Bělohradské. V obou těchto dílech se objevuje požitkářský milovník života, rytíř Jan Falstaff, pokaždé ho však hraje jiný herec. Pod Menzelovou režijní taktovkou ho už třetí rok s gustem ztvárňuje Bolek Polívka, zatímco v dramatu o tom, jak chutná moc, si ho zahrál Norbert Lichý.
Na programu slavností zůstává rovněž tragický příběh veronských milenců Romeo a Julie s Markem Holým a Terezou Dočkalovou v titulních rolích. A pravděpodobně naposledy se diváci mohou vypravit na drama Antonius a Kleopatra, příběh boje o lásku a moc zasazený do antických kulis, který nastudoval osvědčený režisér Michal Vajdička. Představení s Jánem Koleníkem a Henrietou Mičkovičovou v hlavních rolích patří k nejúspěšnějším slovensko-českým představením festivalu.
Spolupráce se zahraničními scénami je nicméně programová. V roce 2009 si v Praze zahrála British Shakespeare Company a loni GB Theatre Company. Letos dodává slavnostem mezinárodní charakter osvědčené partnerství se Slovenskem, které je logickou volbou i kvůli jazykové srozumitelnosti. Slovenština a čeština vedle sebe zazní dále například v dramatu Macbeth, v němž Veronikou Freimanovou v roli neústupné královny režíroval Slovák Ondrej Spišák. Stejně je tomu v čerstvé novince z Bratistavy, komedii Oko za oko – niečo za niečo. Inscenace, jíž se loni v Bratislavě na závěr pravidelně dostávalo ovací ve stoje, se pyšní atraktivním česko-slovenským obsazením, kterému dominují Ivana Jirešová a Richard Stanke.
„Název Oko za oko – něco za něco podle mě dobře vystihuje stále rozšířenější způsob jednání mezi lidmi i mezi politiky,“ vysvětluje režisér Michal Vajdička. V titulu zmiňované „něco za něco“ je pak pro něj ústředním motivem celé inscenace, jež podle jeho názoru nevypráví ani tak o pomstě jako spíš o bezcharakterním vydírání. Kontexty aktuálnější než ty, jaké veřejnosti momentálně nabízí česká politická scéna, si tvůrci při přípravě představení asi stěží dovedli představit…
Jiný kraj, jiná hra
Když na začátku devadesátých let tehdejší prezident Václav Havel vyzval umělce, aby na Pražský hrad přilákali veřejnost, nemohl nikdo tušit, že inspiroval akci, která se svým významem a velikostí může směle srovnávat s obdobnými světovými festivaly. Jen ve Spojených státech se totiž letních shakespearovských festivalů koná více než sedmdesát. Ne všechny se však mohou pochlubit takovou diváckou základnou jako Letní shakespearovské slavnosti.
„Návštěvnost festivalu je v posledních letech stabilní a pohybuje se okolo 78 tisíc diváků za sezonu,“ upřesňuje umělecký ředitel Libor Gross. „Jen v Praze, kde v červenci hrajeme na dvou scénách, se nám daří přilákat až dvanáct set lidí denně.“
K akci patří nedílně i skutečnost, že ceny vstupného se v posledních letech změnily jen jednou – před třemi lety, kdy se začala číslovat sedadla v hledišti a diváci získali komfortnější možnost kupovat si lístky na konkrétní místa. Ceny levnějších vstupenek se však pořadatelům povedlo udržet prakticky nezměněné. Letní shakespearovské slavnosti díky tomu nejsou elitní záležitostí, ale akcí dostupnou nejširší veřejnosti. O jejich popularitě přitom nesvědčí jen zájem návštěvníků, ale i pochvalné kritiky a každoroční pozitivní mediální ohlas.
Vynikající renomé a rozmanitost jsou hodnotami, na nichž by pořadatelé chtěli stavět i nadále. Stabilní diváckou základnu, která mírně narůstá v souvislosti s rozšiřováním festivalu do dalších měst a na další scény, chtějí udržovat prostřednictvím toho, co festival spojuje s podobnými akcemi ve světě: produkcí vlastních kvalitních inscenací a spoluprací s dalšími divadelními soubory.
Zmíněná představení mohou diváci absolvovat v rámci české části programu. Pokud ale budou chtít vidět letošní slovenskou „dvojjazyčnou“ novinku, drama Richard III. v režii Mariána Pecka a v hlavní roli s Robertem Rothem, musejí se vypravit na Slovensko. Dramaturgie přehlídky totiž není úplně centralizovaná a vybízí k letní turistice. U představení pod širým nebem platí ještě víc než pod střechou divadla, že každé představení má jinou atmosféru, kterou určují „živé“ kulisy daného otevřeného prostoru: na větrném Špilberku vysoko nad centrem Brna tak můžete vidět trochu jiné Zkrocení zlé ženy než v historickém lůně Pražského hradu nebo na jevišti další pražské scény – v komornějším prostoru Lichtenštejnského paláce.
Festival tím připomíná, že pod širým nebem se divadlo hrálo od nepaměti a herci byli kočovným společenstvem. I pro diváky dnešní open air produkce spojují slavnostní vzrušení s poetickou nejistotou pikniku, do jehož pečlivě naplánovaného průběhu může vždycky vnést prvek překvapení nějaký nečekaný bouřkový mrak.
Plexisklo i grafitti
Základ každého představení, které se připravuje několik měsíců, tvoří inscenační tým. K němu zpravidla patří režisér, dramaturg a překladatel, ale také výtvarníci scény a kostýmů nebo choreograf. Náklady na vznik jsou proto nemalé. Nejdražší jsou nicméně tradičně kostýmy a výprava.
„Partneři-sponzoři festivalu finančně zajišťují jeho rozjezd už od začátku příprav a startu reklamní kampaně,“ přibližuje umělecký ředitel Libor Gross finanční pozadí. „Sponzorské finance představují přibližně třetinu rozpočtu, který se pohybuje v řádu desítek milionů korun. Téměř dvě třetiny rozpočtu pak pokrývají tržby z prodeje vstupenek.“
Hledání rovnováhy mezi kvalitou a diváckou atraktivitou generující nezbytný příjem festivalu ze vstupného je hlavní prací týmu. „Nejviditelnější“ složkou představení je herecké obsazení. Jelikož publikum Letních shakespearovských slavností není specializované, na jevišti vedle vynikajících, zkušených divadelníků přivítá i tváře, které zná z filmu nebo z televizní obrazovky. Pro takové lidi je pak příjemným překvapením, že se jim jejich oblíbenec z televizního seriálu představí v jiné, nečekaně dramatické podobě.
Součástí strategie pořadatelů Letních shakespearovských slavností je spolupráce s atraktivními hudebními skladateli (například s Janem P. Muchowem, který se podílel na Zkrocení zlé ženy i na Jindřichovi IV.). Přínosem pro každou inscenaci je angažování výtvarníka scény s osobitým viděním. Pro Antonia a Kleopatru výtvarník Pavol Andraško navrhl scénu z černého plexiskla, uvolněnou atmosféru komedie Veselé paničky windsorské podtrhl Karel Glogr scénou, jejímž hlavním prvkem je vlající prádlo. A drama Romeo a Julie, které pro Shakespearovské slavnosti nastudovala ostravská produkce PaS, získalo na aktuálních kontextech díky „grafiťácké“ scéně Davida Baziky.
Tak jako ve staré Anglii
České shakespearovské slavnosti si udržují specifický charakter, navazují však i na tradici, kterou produkce pod širým nebem často spojují se Shakespearovým odkazem. Kolébkou tohoto přístupu je Anglie, kde se stalo zvykem s dramatikovým dílem pracovat jako s živým materiálem. V rámci atraktivní podívané je totiž možné uplatnit nejrůznější přístupy – od důrazu na klasickou stránku dramatické látky až k dravé modernizaci. Právě pestrost přitom zvyšuje zájem diváků o klasiku: nikdo nemůže říct, že Romea a Julii „už jednou viděl“, a nemusí se tudíž obtěžovat na novou inscenaci.
„Jsme rádi, že k nám kromě zájemců o divadlo a kulturu obecně chodí i lidé, kteří divadlo běžně nenavštěvují,“ říká Gross. „I kvůli našemu rozmanitému publiku budeme pokračovat ve spolupráci s tvůrci různých uměleckých názorů, s ambicí ukázat divákům rozličné inscenační přístupy a pohledy na dílo Williama Shakespeara v kontextu dnešní doby,“ dodává.
