Ve stopách Medicejských

O sbírce v pravém slova smyslu lze hovořit prakticky jen u České pojišťovny

Všechno to vlastně začalo v renesanční Itálii, když Lorenzo di Medici, hlava největšího bankovního domu tehdejší Evropy, začal v rámci svých diplomatických aktivit vysílat do okolních měst a států florentské umělce. Dnešní novořečí bychom to nazvali budováním image prostřednictvím umění. Fungovalo to tehdy a funguje to dodnes. Firemní uměleckou sbírkou se dnes pyšní společnosti z nejrůznějších oblastí od výrobců farmaceutik až po IT. Nejvíce si však na umění stále potrpí finanční instituce. Umělecká díla totiž dokážou asociovat přesně ty významy a emoce, které chtějí instituce samy reprezentovat, jako spolehlivost či tradici.

Současné umění se zase dá vydávat za důkaz toho, že firma takříkajíc drží prst na tepu doby. Například banka UBS představuje na internetových stránkách svou sbírku slovy: „Kvalitní současné umění reflektuje aktuální společenské trendy a skutečně špičková díla mohou dokonce předznamenávat budoucnost, což je pro aktivity UBS, která se každým dnem snaží anticipovat zítřek, obzvláště přínosné.“ Také JP Morgan Chase o své sbírce současného umění prohlašuje, že odráží její „firemní hodnoty a inovativní podnikatelské přístupy“.

Divoká 90. léta

Z českých bank do umění nejaktivněji investovala v 90. letech Komerční banka. Zakoupila řadu kvalitních děl současného umění a směřovala k vybudování ucelené sbírky. Na rozdíl od ostatních bankovních domů si k tomu za poradce přizvala uznávané historiky umění v čele s Magdalenou Juříkovou, která dnes pečuje o sbírku Vladimíra Železného.

O tom, co všechno některé banky v minulém desetiletí nakupovaly, se ale dají vyprávět celé legendy. Velkým problémem měla být zejména falza. Nikdo však nechce být příliš konkrétní a není ani jasné, kde je těmto obrazům konec. „Před lety po mně jedna banka chtěla vypracovat posudky na obrazy klasické moderny, které někde koupili nebo získali jako úvěrové zástavy. Odmítl jsem je. Z toho by byla jedině zlá krev, a to nemám zapotřebí. Zkuste někomu říci, že obraz, za který dal statisíce, je ve skutečnosti falzum! Oni by si pak našli někoho, kdo by jim šel na ruku, a já bych v tom lítal,“ říká mimo záznam znalec jednoho z největších českých aukčních domů.

Pochybnosti o pravosti některých obrazů se objevily i v souvislosti s březnovou aukcí uměleckých děl z majetku zkrachovalé Union banky. Jeden respektovaný mimopražský galerista se například nechal slyšet, že na ní nebylo pravé vůbec nic. Navzdory jeho, a nejen jeho pochybám však šlo o jednu z nejúspěšnějších aukcí v letošním roce.

Umění v kancelářích

V případě firemních sbírek je třeba rozlišovat mezi sbírkou ve smyslu systematicky budované kolekce a sbírkou jako pouhým součtem náhodně získaných děl, která slouží jen k výzdobě kanceláří. V případě českých bank a finančních institucí dnes výrazně převažuje druhý přístup. O sbírce v prvním slova smyslu lze hovořit prakticky jen u České pojišťovny.

Romana Kubálková z tiskového oddělení Komerční banky na dotaz, co se stalo se sbírkou tohoto bankovního domu, říká: „KB již dnes sbírku uměleckých děl nebuduje. Umělecká sbírka z 90. let se stala součástí vybavení kanceláří a ostatních interiérů KB a slouží pro reprezentační potřeby. Část je uložena v depozitáři.“ Takřka stejnými slovy situaci popsal i zástupce ČSOB. Pouze Barbora Závodská z České spořitelny na dotaz magazínu E8 odpověděla, že banka „se v současné době intenzivně zabývá budováním konzistentní umělecké sbírky“. Svou odpověď však uzavřela konstatováním: „Nicméně v tuto chvíli považujeme za předčasné poskytovat jakékoli konkrétní informace.“

„Česká pojišťovna je jediná o své sbírce připravená a ochotná mluvit, není ale zdaleka jedinou firmou, která se věnuje sběratelství. Nejsou to jen finanční instituce, kdo kupuje umění. Jedním klientem, kterému se staráme o sbírku, je například prodejce automobilů,“ říká Kamil Bahbouh ze společnosti Gema Art, která sbírku České pojišťovny katalogizovala a navrhla koncepci jejího dalšího rozvoje. „Česká pojišťovna byla ve zvláštní situaci v tom, že zdědila velkou sbírku, která svými kořeny sahá až do 19. století. Proto se k ní také chová jinak než ostatní,“ vysvětluje.

Soukromá radost

To, že české firmy většinou nemají zájem chlubit se svými sběratelskými aktivitami, Bahbouh zdůvodňuje tím, že stát se na ně často dívá jako na podvodníky, kteří se jej snaží ošidit na daních. Investice do umění přitom u nás, na rozdíl do Spojených států a západní Evropy, nejdou ani zčásti odepsat a musejí být financovány z čistého zisku. Finančním úřadům se možná právě proto zdají podezřelé. „Když si koupíte drahé auto, nikdo se už nad tím nepozastaví. Umění, kterému jen málokdo rozumí, ale stále mnoho lidí dráždí,“ soudí Bahbouh. „Firmy, kterým se staráme o sbírky, sice mají zájem, aby jednotlivé obrazy žily, objevovaly se na výstavách, byly publikovány, ale aby se jimi veřejně prezentovaly, k tomu zatím většinou nedospěly.“

Jednou z mála firemních sbírek, která byla veřejnosti představena, je sbírka koláží Pražské plynárenské. Společnost si dokázala najít oblast, které se nikdo jiný cíleně nevěnuje, a vybudovala reprezentativní sbírku považovanou za nejucelenější kolekci české koláže. Jaroslav Kořán ze společnosti Gallery, který stál u jejího zrodu, říká: „Naše spolupráce s Pražskou plynárenskou trvá již sedm let a myslím, že to dělají naprosto skvěle. Mají člověka, který se o sbírku stará, a jde u nich skutečně o dlouhodobou záležitost.“ Kořán také vzpomíná, že v roce 1995 zařizoval nákup asi tří stovek kreseb a grafik pro Českou spořitelnu. „Původně chtěli jen něco k výzdobě kanceláří, ale přesvědčil jsem je, že nákup ucelené kolekce bude smysluplnější. Byl to velice kvalitní soubor, ale pořád to byla jen jednorázová akce. Teď ale Pražská plynárenská dokonce zvažuje otevřít svou vlastní galerii.“

Bahbouh i Kořán se shodují, že hlavní roli při budování firemních sbírek hrají osvícení manažeři. Jejich případný odchod z firmy však často znamená i konec sbírky. „Sbírka má šanci přežít i po odchodu zakladatele hlavně tehdy, když si firma uvědomí, že jde o investici, která se v čase zhodnocuje a o kterou je dobré podle toho pečovat. To je podobná situace, v jaké byla před lety Česká pojišťovna, když řešila, jak se svou sbírkou naložit,“ říká Bahbouh.

Chvála měšťáctví

Historie sbírky České pojišťovny sahá k roku 1827. Nejstarší díla jsou dary věnované představiteli První vzájemné pojišťovny, předchůdkyně dnešní firmy, a díla, jejichž byl ústav přímo objednavatelem. Většinou jde o obrazy, které tematicky nějak souvisejí s pojišťovnictvím. Sbírka celkem čítá asi šest tisíc děl. Zlatý fond představuje 500 obrazů od klasiků českého umění. Cena sbírky se nedá přesně vyčíslit. Účetní hodnota starých obrazů je často pouhým zlomkem jejich dnešní tržní ceny. Několik let starý neoficiální odhad cenu sbírky vyčíslil na 58 milionů korun, ale do této částky ještě nebyl započítán několikamilionový nákup poválečného umění uskutečněný koncem 90. let.

Výhodou dlouhé kontinuity sbírky je, že dnes nabízí poměrně ucelený průřez českým uměním od generace Národního divadla až do 80. let 20. století. Jde přitom do značné míry o výsledek organického vývoje. „S výjimkou období socialismu se do sbírky nikdy nekupovaly věci, které nejsou prověřené časem a trhem. Dnes postupujeme stejně,“ říká Václav Bálek z tiskového oddělení České pojišťovny. „V 90. letech jsme dokoupili několik děl klasické moderny, která nebyla ve sbírce příliš dobře zastoupena, ale jinak se zaměřujeme na kvalitní současné umění. Nikoli na mladé autory, kteří tvoří teprve krátce, ale na umělce, jejichž přínos je již odborně zhodnocen.“

Bahbouh, jehož společnost Gema Art České pojišťovně radila, to formuluje takto: „Jde o sbírku kvalitního českého umění, u jejíhož zrodu stál vysoce osvícený měšťácký vkus. Slovo měšťácký přitom nemyslím vůbec pejorativně. Když jsme navrhovali koncepci dalšího rozvoje sbírky, vyšlo nám, že by se Česká pojišťovna měla držet této tradice. To znamená nekupovat staré umění, které není investičně moc zajímavé, ale ani úplné mlaďase.“ V praxi to znamená, že Česká pojišťovna se v posledních letech zaměřila na autory skupiny 12/15 a zakoupila také díla některých výrazných osobností 60. let, Libora Fáry či Mikuláše Medka. Dalším zvažovaným krokem je podle Bálka nákup děl umělců skupiny Tvrdohlaví.

Očista

Ke sbírkotvorné činnosti nepatří jen nakupování nových děl, ale také restaurování a odprodej předmětů, které se do sbírky nehodí. „Když jsme sbírku katalogizovali, bylo příjemným překvapením, že až na jeden významný kus v ní nebylo moc falz,“ říká Bahbouh. „U některých zajímavých děl, o jejichž pravosti byly pochybnosti, se naopak potvrdilo, že jde o originály.“

K dílům, kterých se chce Česká pojišťovna zbavit, patří zejména početný soubor obrazů a grafik zakoupených za socialismu. Sbírka se tehdy rozrostla celkem asi o čtyři tisíce položek. Jsou mezi nimi i kvalitní věci, ponechat si však má smysl maximálně tak polovinu z celkového počtu. „Nepotřebného balastu se snažíme zbavovat v rámci prodeje nemovitostí. O tom, že bychom uspořádali samostatný prodej nebo aukci, jsme zatím nepřemýšleli,“ konstatuje Bálek.
Kolik peněz firma investuje do nákupů nových děl, nechce Bálek prozradit. Na restaurování však prý ročně vynakládá okolo milionu korun. Dosud bylo odborně ošetřeno na dvě stě obrazů.

Sbírka České pojišťovny
Galerie České pojišťovny, Spálená 14, Praha 1
16. prosince 2004 až 14. ledna 2005