S diskusí o potřebných změnách pak není třeba čekat ani na výsledky vyšetřování. Již nyní je zcela jasné, že jde o naprosto mimořádnou událost, jaká nemá v Česku obdoby. České ani dříve Československé lidové armádě nikdy žádný muniční sklad nevybuchl. Však se také pyrotechnici i zbrojaři shodují, že samovolný výbuch munice je velmi nepravděpodobný. Pokud jde o munici zabalenou v transportních obalech, tak je to prakticky nemožné i v případě, kdy jde o munici starou, či dokonce narušenou korozí.
Odjištění moderní munice je poměrně složité a hodně bezpečné. Například dělostřelecké granáty se odjistí až rotací při výstřelu; bez toho nevybuchnou. Dokladem je i nyní mediálně slavný granát vymrštěný výbuchem a zarytý do střechy jednoho z muničních skladů ve Vrběticích, který vyvolal před pár dny druhou evakuaci obce. Schválená munice prostě musí snést nešetrné zacházení i od špatně vycvičených vojáků v mimořádně obtížných podmínkách.
Nepovolená delaborace
S municí ve vybuchlém skladu tedy musel někdo manipulovat neodborným nebo vysoce riskantním způsobem, a to zřejmě nelegálně. To nás přivádí ke klíčovému problému české legislativy. Skladování a nakládání s municí je upraveno zákonem 119 z roku 2002 o zbraních a střelivu. Pod tento zákon, který byl připraven se záměrem regulovat civilní zbraně a střelivo, však spadla nakonec i vojenská munice vlastněná civilními osobami. Zákon pro broky a kule tak nyní platí i pro letecké pumy a protitankové granáty. Jeho dodržování pak kontroluje policie a ministerstvo vnitra.
Tento zákon však velmi striktně předepisuje, jak s municí zacházet, a omezuje její úpravy a rozebírání. V tom okamžiku totiž vzniká v nekvalifikovaných rukou poměrně vysoké riziko exploze výbušniny. Okamžik, kdy se z munice stává výbušnina, pak určuje zákon o výbušninách a příslušné vyhlášky Českého báňského úřadu (ČBÚ), který dohlíží na nakládání s výbušninami v civilních rukou. Rozebírání munice se odborně nazývá delaborací, a pokud je prováděna v civilním zařízení, je zapotřebí patřičné povolení a vše musí splňovat zákonem dané podmínky. Mluvčí ČBÚ Bohuslav Machek pak striktně popírá, že by úřad nějakou delaboraci či podobnou činnost, která by vyžadovala jeho dohled ve Vrběticích, povoloval či byl o ní informován. A údajně ani po výbuchu se k úřadu taková informace od vyšetřovatelů či pyrotechniků nedonesla.
Okolí Vrbětic na Zlínsku je i nadále pod dohledem policie
Spousta kontrolorů
Otázky vyvolává samotný režim skladů ve Vrběticích. Majitelem objektu je státní podnik Vojenský technický ústav (VTÚ) s civilním statusem. Ten má se společností Imex Group, která disponuje podle výpisu z obchodního rejstříku zákonnými oprávněními k vývoji, výrobě, opravám, úpravám a dalším činnostem spojeným se zbraněmi a municí, uzavřenou nájemní smlouvu na dobu neurčitou. V červenci 2011 ji uzavřel tehdejší VOP-026 Šternberk, následně tato přešla na VOP CZ a k 1. lednu 2013 ji převzal VTÚ.
Smlouva o pronájmu s firmou Imex Group se netýká pouze inkriminovaných muničních skladů v budově č. 16 a 12, ale ještě dalších tří skladů v lokalitě Bohuslavice nad Vláří. Pavel Lang z VTÚ pak v písemném vyjádření pro týdeník Euro uvedl, že „základní povinností pronajímatele je vytvořit společnosti podmínky v souladu s předmětem smlouvy, které nájemci umožňují vykonávat nájemní práva a skladovat materiál v předmětných muničních skladech. Nájemce má ve smlouvě stanoveny povinnosti, které jsou cíleny prioritně na dodržování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a požární ochrany“.
Zákon pro broky a kule nyní platí i pro letecké pumy a protitankové granáty
Podle Langa měla primární informace včetně kompetence ke kontrole Policie ČR a kontrolní oprávnění má hned několik orgánů státní správy – mimo jiné ministerstvo průmyslu, Státní báňská správa, Úřad státního odborného dozoru ministerstva obrany a příslušné orgány ochrany životního prostředí.
Jednotlivé objekty muničních skladů mají platná kolaudační rozhodnutí a další nezbytná povolení a jsou určeny ke skladování munice nebo výbušnin. Další podrobnosti může VTÚ zveřejnit pouze se souhlasem nájemců. Na čtyři nájemce v uvedené lokalitě se v této souvislosti VTÚ obrátil, avšak jejich stanovisko bylo negativní.
Toto vyjádření je však trochu v rozporu s postojem ČBÚ, který tvrdí, že ve Vrběticích neměl a nemá hlášeno žádné civilní nakládání s výbušninami ani nikdo nepožádal o povolení. Aby to nebylo jednoduché, situaci komplikuje i skutečnost, že sklady původně patřily armádě, která se řídí zcela jinými předpisy, než jsou zákony o zbraních a střelivu a o výbušninách regulující civily, a podle těch byly původně kolaudovány. Že tedy kompetence ke kontrole a její výkon byly v tomto případě nejasné a pravděpodobně i ne zcela vyhovujícím způsobem naplňované, je jasným selháním státu.
Nejasná a velmi volná pravidla vytvořila prostor, v němž se Petr Bernatík starší, otec majitele Imexu Petra Bernatíka mladšího, a další firmy umějí pohybovat více než dobře.
Zvláštní případ agenta Oty
Zajímavý život vedl Petr Bernatík senior před rokem 1989. V srpnu 1986 si jej zavedla Státní bezpečnost jako spolupracovníka-kandidáta tajné spolupráce – pod krycím jménem Zbrojíř. Cílem jeho evidence mělo být podle jeho zařazení kontrarozvědné zpracování devizových cizinců. Bernatík měl totiž příbuzné v USA, navíc se jako znalec v oboru historických zbraní s cizinci stýkal, udržoval kontakty se sběrateli z Francie, USA, Německa a Rakouska. Několikrát také vyjel do Německa do strojírenských firem.
StB posléze Bernatíka převedla pod skupinu, která měla na starost ochranu objektů sovětské armády. Kvůli podezření, že disponoval poznatky o skupování socialistických zbraní a jejich vývozu do kapitalistických států, tajná policie zjišťovala, jestli se Bernatík na tomto obchodu sám nepodílí. Informace se nepotvrdily. V březnu roku 1988 byl svazek kandidáta tajné spolupráce Zbrojíře uložen.
Tím ale příběh pod taktovkou StB nekončí. Počátkem roku 1989 ho StB zaevidovala jako svého agenta. Dostal krycí jméno Ota. StB měl podle informací z disidentských zdrojů předat skoro třicítku zpráv, které využila v některých rozpracovaných akcích. Ke spolupráci přistupoval dle hodnocení řídících důstojníků zodpovědně. Měl zjišťovat poznatky o zájmu západních společností o vědeckotechnické informace.
Koncem ledna roku 1990 StB rozhodla o ukončení svazku Ota. Stalo se tak poté, co se Bernatík v zaměstnání – ve Vědeckovýzkumném uhelném ústavu v Radvanicích – stal mluvčím Občanského fóra a se Státní bezpečností již odmítl nadále spolupracovat. O ukončení spolupráce dle zjištění týdeníku Euro kvůli negativním postojům revolučně naladěné společnosti vůči StB požádal sám.
Je to úplně stejný případ jako u pana Babiše. Nikdy nepodepsal závazek, spolupráce nebyla
Bernatík kvůli své evidenci v roce 2006 zažaloval ministerstvo vnitra. „Je to úplně stejný případ jako u pana Babiše. Nikdy nepodepsal závazek, spolupráce nebyla,“ uvedl jeho právní zástupce Radek Ondruš. Vnitro jej podle jeho slov z evidencí vymazalo a omluvilo se.
Bernatíkovo agentství ale doprovázejí nestandardní okolnosti. Při zadání jeho jména v evidencích Archivu bezpečnostních složek se objeví pouze záznamy týkající se takzvané nevědomé spolupráce – kdy byl kandidátem tajné spolupráce. Jako agent se ovšem objevuje v takzvaných Cibulkových seznamech, které byly okopírovány z údajů poslanecké databáze spolupracovníků StB, která vznikla díky únikům informací ze sněmovny po roce 1989. Teprve díky složitému postupu a přidělenému registračnímu číslu lze Bernatíka nalézt i v Archivu bezpečnostních složek evidovaného jako agenta Otu. Ze záznamu je zřejmé, že se Bernatík o svoji evidenci soudil a spor vyhrál. „Archiv bezpečnostních složek od ministerstva vnitra převzal soubor pravomocných rozsudků, kterými se určuje, že evidence některých osob je neoprávněná,“ stojí v poznámce u jeho registrace pouze pod krycím jménem.
Výmaz z evidence agentů
Soudit se o výmaz z evidence agentů by mělo logiku. Ale pouze v případě, pokud by figuroval ve jmenných evidencích, kde ho ovšem není možné nalézt. Jako agent pod svým jménem totiž v oficiálních databázích nefiguruje. Podle informací týdeníku Euro proto není vyloučeno, že po Bernatíkovi mohla sáhnout i některá z polistopadových tajných služeb nebo policie. V tom případě by byl součástí živých svazků, do nichž nikdo zvenčí nemá přístup. A je skutečností, že některé obchodní případy zavánějí zvláštním krytím, protože jiní zbrojaři by po nich se svým byznysem museli minimálně přestat.
První zvláštní kauzou je prodej bitevníků SU22 do Vietnamu v letech 2003 až 2004. Tehdy Bernatíkova firma Arms Moravia vyhrála tendr Armády ČR na prodej 25 kusů nepotřebných strojů díky exkluzivním vztahům s tamním establishmentem. Arms Moravia však bitevníky nezaplatila a obchod padl. Když letadla získala v tendru konkurenční společnost, nepodařilo se jí obchod dotáhnout do konce – nedostala licenci na vývoz, o což se údajně postaralo Bernatíkovo lobbováním a udání, že jde o skrytý vývoz do třetí země. Do Vietnamu nakonec putovalo jen pět letadel.
Ministerstvo obrany pak vyčíslilo škodu za nezrealizovaný obchod a o tu se soudilo. Kvůli vysouzeným milionům firma Arms Moravia (později přejmenovaná na Technoex) postupně utlumovala činnost a v loňském roce zahájila insolvenční řízení; letos v lednu se dostala do soudem uznaného úpadku. Podle údajů z insolvenčního rejstříku společnost dlužila věřitelům téměř 20 milionů korun, z toho obraně za nezaplacená letadla přesně 15 995 131 korun. Rodinný zbrojní byznys se ale mezitím už dávno přesunul na Imex Group, v jejíchž orgánech Bernatík starší nesmí figurovat právě kvůli zkrachovalému Technoexu.
Konkurz nyní směřuje do finále. Nezajištění věřitelé ale budou uspokojeni pouze částkou 1,363 milionu korun – tedy 6,8 procenta z celkové uznané pohledávky.
Zásilka do Konga
Co všechno může projít, si vyzkoušeli otec a syn Bernatíkové v případě vývozu šedesáti samopalů Škorpion na Slovensko. Neobtěžovali se s vyřizováním licence a zbraně vyvezli jako neobchodní zboží na zbrojní průvodní list. Padlo kvůli tomu trestní oznámení a Bernatíkovi se ocitli před soudem.
Oba vinu popřeli. Podle jejich právního zástupce Radka Ondruše všechny obchody proběhly v souladu se zákonem. Zbraně i střelivo nakoupila slovenská firma, která ve své zemi provozuje střelnici. Část zbraní chtěla použít právě na střelnici, další pak po znehodnocení hodlala darovat svým důležitým klientům.
Státní zástupce tvrdí, že k obchodu byla zapotřebí licence ministerstva průmyslu a obchodu, ale soud tento návrh odmítl a oba muže osvobodil.
Škorpiony vyvezené na Slovensko byla legrační záležitost ve srovnání se starší kauzou, kterou se rovněž zabývala česká policie. Byť úřady nakonec případ, v němž putovalo tisíc protitankových vrhačů, pět set kulometů a šest raketometů do embargovaného Konga, odložily.
Rodinný zbrojní byznys se přesunul na firmu Imex Group, v jejíchž orgánech Bernatík starší nesmí figurovat kvůli zkrachovalému Technoexu.
Firma Arms Moravia, později přejmenovaná na Technoex, nakoupila protitankové zbraně u ministerstva vnitra. V médiích se objevily spekulace, že v prodeji se osobně angažoval přímo tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross, s nímž se v té době majitel firmy Petr Bernatík setkal. Prodej proběhl bez tendru a za cenu považovanou konkurenty za velmi nízkou. Bernatíkova firma získala velmi brzy odběratele a požádala licenční správu o povolení k vývozu zbraní do Konga, přestože na vývoz zbraní do této africké země bylo v té době uvaleno mezinárodní embargo.
Není jasné jak, ale nějak se firmě podařilo získat předběžný souhlas tehdejšího ministra zahraničí Jana Kavana. Kvůli odporu dalších úřadů nakonec žádost firma sama stáhla. Místo toho Arms Moravia vzápětí získala licenci pro vývoz tohoto materiálu do Zimbabwe, o nemž bylo známo, že přes něj běžně putují zbraně právě do Konga. Trestní oznámení bylo po policejním vyšetřování za necelý měsíc odloženo. Bernatíkovým se nic nestalo a v Kongu si pěkně zastříleli.
Bernatíkova firma přežila i řadu dalších problémů, včetně dluhu za zdravotní pojištění svých zaměstnanců. Zda přečká i vrbětickou kanonádu, zatím není jasné. Ale vzhledem k dřívějším zkušenostem to vůbec není vyloučeno.
Čtěte také:
Kauza Vrbětice. Imex Group podala trestní oznámení kvůli úniku informací
Odvoz munice z areálu u Vrbětice začne nejdříve v půlce ledna
