Menu Zavřít

Věčný ministr zahraničí

27. 7. 2015
Autor: Euro.cz

Saúdský ministr musel mluvit plynně anglicky a francouzsky a cítit se pohodlně v obleku i saúdském oděvu

Většina lidí v Saúdské Arábii ani jiného ministra zahraničí neznala. Saúd al­ Fajsal (2. ledna 1940 – 9. července 2015) stál v čele resortu od ropné krize v polovině 70. let až po současnou krizi v Jemenu, přičemž pro Washington byl kýmsi jako „naším člověkem na Blízkém východě“. Zhruba třicet let to fungovalo. „Své“ ministerstvo zdědil al­Fajsal v podstatě po zavraždění svého otce Fajsala (jenž byl zároveň králem i ministrem zahraničí) v roce 1975, kdy na Západě ještě doznívala ropná krize, ale s tou si jej nikdo nespojoval. Ostatně většinu života strávil ve stínu monarchů a ztělesňoval „konzervativní a tichou“ diplomacii, která probíhá v zákulisí a ministr v ní figuruje jako prostředník mezi velmocí (USA) a krizovou oblastí (Libanon, Palestina, Irák atd.) Úspěšnost takové diplomacie se odvíjí od toho, jak hodně takového prostředníka velmoc potřebuje, v čemž zlatá éra pro Saúdskou Arábii trvala zhruba do irácké invaze v roce 2003. Usmíření USA s Íránem, odvěkým nepřítelem Saúdů, je v tomto pojetí saúdskou noční můrou a Fajsal mohl být rád, že se nové éry nedožil.

HOLUBIČÍ MINISTR?

Třetí syn prince Fajsala studoval v Princetonu a více jej bavil fotbal než ekonomie. Po návratu do Rijádu však vzalo všechno rychlý spád. Atentát na otce, jmenování ministrem (ve 25 letech) a propuknutí občanské války v Libanonu, jejíž konec pomáhal o 15 let později zprostředkovat. Strategií králů Chalída i Fahda v 80. letech bylo spojenectví s USA tak věrné, že to v podstatě znamenalo financování jejich politiky. Fajsalovou prací bylo „přispívat k oslabení Íránu“ či „porážce SSSR“ v diplomatických kruzích, peníze Saddámovi na chemickou válku proti Teheránu či logistickou pomoc mudžáhidům v Afghánistánu (z nichž se později vylíhl Tálibán) vozili jiní, třeba jeho bratr a šéf rozvědky Turki bin Fajsal.

Al­Fajsal byl prý upřímně překvapen vlnou mezinárodní kritiky, která se na jeho zemi snesla po útocích 11. září 2001 za podporu islamistických ideologií a vývoz džihádu do zahraničí. Zodpovědnost Rijádu připustil až po dvou letech. V té době byl více než zaneprázdněn snahou sladit tradiční spojenectví s USA s tvrdým odporem, který se v arabském světě vzedmul proti irácké invazi. Věci už se poté nikdy nevrátily do starých kolejí.

Nástup šíitů v Iráku, postupný odklon USA od Blízkého východu, posilování Íránu, arabské jaro a syrská občanská válka plus vznik Islámského státu – to vše znamenalo konec snů o výhradním postavení Saúdské Arábie v regionu. Al­Fajsal se v závěru života dokonce párkrát octl v opozici vůči Washingtonu – třeba podporou vojenského režimu v Egyptě.

PŘÍCHOD JESTŘÁBŮ

Al­Fajsal hovořil anglicky stejně dobře jako arabsky a francouzsky bezmála tak dobře.

FIN25

Měl bystrý intelekt a dokázal vždy okouzlit hosty vtipem. Jak prozradil v rozhovoru v roce 2009, za své životní selhání považoval, že se mu nepodařilo vyjednat samostatný stát pro Palestince: „Jak můžete mít ze své práce radost, když se někomu vede jako Palestincům?“ Znalci tvrdí, že ještě více hořké chvíle zažíval poté, co byli diplomaté Ománu pověřeni zprostředkováním rozhovorů mezi USA a Íránem, což chápal jako definitivní odsunutí Rijádu na druhou kolej. Záhy po jeho odchodu z funkce (v důsledku Parkinsonovy nemoci) na počátku tohoto roku vypukla válka v Jemenu, a do té už se Rijád aktivně zapojil leteckými útoky proti šíitským povstalcům. I nemocný al­Fajsal musel pochopit, že doba holubic skončila a budoucnost patří jestřábům.

O autorovi| LUBOŠ HEGER, heger@mf.cz

  • Našli jste v článku chybu?