Richard A. Bareš
Profesor Bareš se pomalu chystal do penze, když se změnila politická situace a nabídla se možnost podnikat na svém a za své. Místo na konci se tedy ocitl znovu na startu.
Původně založil expertizní firmu a začal využívat dlouholeté zkušenosti z materiálového inženýrství, oboru, v němž byl uznávaným specialistou. Ostatně jeho teoretické práce - přeložené do mnoha jazyků včetně japonštiny - byly vždy koncipovány tak, aby veškeré poznatky mohly být aplikovány v praxi. Měl tedy na čem stavět. Pouhé zpracovávání studií mu však záhy začalo být málo. Firma rozšířila působnost na výrobu a využití různých složkových materiálů včetně př íslušného strojního a měřícího vybavení. Paletě vyráběných materiálů vévodí COMFLOOR, materiál pro bezespárovou podlahovinu, nebo COMCON na výrobu chodníkových mozaik. „Oba materiály jsou patentované. COMCON je prakticky nerozeznatelný od přírodního kamene, ale má nesrovnatelně vyšší chemickou i mechanickou odolnost. Mohl by tedy perspektivně nahradit všechny kamenné chodníky, které se neustále musejí opravovat, říká profesor Bareš. „Obliba toho materiálu také stoupá, a tak mám stále častěji možnost ověřovat si, jak se teoretické poznatky převádějí do praktického využití, dodává profesor.
Po absolvování Vysokého učení technického začal pracovat v tehdejší ČSAV. Řešil problémy ve statice, hojně publikoval. Zájem o poznatky českého vědce mu postupně otevíral pečlivě zadrátované hranice. „Dostával jsem spoustu pozvání k předn áškám na univerzitách i konferencích, ale bylo nemožné, aby nečlenovi partaje zaplatili cestu. Musel jsem odmítat, ale druhá strana se často rozhodla pozvat mě na vlastní náklady a to se už dalo prosadit. R. A. Bareš tak udržoval úzký kontakt se světovými trendy, navíc nikdy netrpěl předsudky nebo nechutí k něčemu novému.
„Když jsem se počátkem šedesátých let začal věnovat materiálovému inženýrství, tušil jsem v něm mladý a perspektivní obor, založený na zdánlivě jednoduchém principu: chování všech materiálů je obdobné jako chování vesmíru a stejně tak cho vání mikrohmoty. Pokud se poznají zákonitosti, které v průběhu přetváření, namáhání a deformování materiálů vznikají, dá se odvodit, jak tyto materiály navrhovat a vyrobit s vlastnostmi, které požadujeme.
Na počátku šedesátých let přišli Američané s prvními kompozitními materiály. Zatímco oni se orientovali na kompozity obsahující vlákna, v tuzemsku se studovaly především kompozity granulární. Díky předstihu před ostatním světem přicházely profesoru Barešovi další pozvánky a s rostoucím renomé i funkce v mezinárodních vědeckých institucích a komisích.
Procestoval snad celý svět, po čtyřměsíčním pobytu v australském Melbourne byl jmenován mimořádným profesorem tamní univerzity. V Praze se s tím ani nepochlubil. To, že mu mezinárodní konsorcium RILEM udělilo v roce 1981 Zlatou peruť za přínos k výzkumu a vývoji kompozitních materiálů na bázi plastů, už sice netajil, ale stejně vše zůstalo při starém. K obhajobě dvou habilitačních prací, které podal v průběhu pěti let na ČVUT, nebyl z politických důvodů přip uštěn. Během třiceti let strávených v ČSAV se mu podařilo uvést výsledky výzkumu do praxe mnohokrát. Nejvíc ale mluví o výrobě stavebních prvků: poprvé přišel s odpadním potrubím z materiálu berol (beton a furol), který musel odo lat silně alkalickému a silně kyselému odpadu z bratislavské chemičky. Konfrontace s klasickou zděnou metodou byla jednoznačná. Cihly již po třech měsících plavaly ve stoce, potrubí ani po pěti letech nemělo stopy poškození. Podruhé dostal šanci v roce 1982, když bylo potřeba stihnout v termínu hlavní stoku pro pražská sídliště. Včasné stěhování lidí do nových sídlišť zachránily právě montované berolové roury sestavené na ocelových skládacích koších. A Barešovým berolem je také obložená a vyložená celá továrna na výrobu kyseliny acrylové v Sokolově.
Cílevědomost, urputnost a vytrvalost, s jakou vždy šel za svým cílem, přičítá profesor Bareš válečné zkušenosti z Baťovy školy práce ve Zlíně. Dvanáct hodin práce, tři hodiny škola - v pět ráno budíček, po půlnoc i spát. Do Zlína přešel z pražského gymnázia, aby unikl totálnímu nasazení. Vyučil se tam zedníkem. Na pražská studia se pak, jak říká, vrátil jako hotový, samostatný a racionálně uvažující člověk. „Naučil jsem se hospodařit s časem a svůj obor jsem poznal skutečně od píky.
 Přestože v loňském roce oslavil sedmdesátku, energie mu neschází. „Vadí mi ale, že stejně jako dřív musím bojovat s byrokracií. Podnikání nejvíc brání úředníci, jejich postup, který často nedokážou pořádně zdůvodnit. Nesmyslný je i Zákoník práce.
Firma je úspěšná, on však spokojený není: „Neustále se musíte vracet a postrkovat dopředu věci, které by už měly běžet samy. Energie a úsilí, které by mělo patřit věcem novým, se spotřebovává na uměle vystavěné zbytečnosti. Například chodníko vou mozaiku Comcon Pražský památkový úřad doporučil jako odpovídající náhradu za klasický přírodní materiál, jako je třeba slivenecký mramor. „Jenže devadesát procent jednotlivých památkářů si myslí, že vše musí zůstat tak, jak to bylo. Dovedeno do důsledků by ulice musely být dlážděny kočičími hlavami, nebo bychom se jimi brodili po kolena v blátě jako ve středověku. A památ kářky by nemohly nosit silonové spodní prádlo.
Jak profesor Bareš opakuje, i dnes ho nejvíc trápí to, že lidé stále trpí předsudky a nechutí k něčemu novému.
