Letošní dávka zátěžových testů bank v eurozóně nebyla ani zdaleka takovou senzací jako ta loňská. Není divu. Už od začátku se předpokládalo, že testy budou nejspíš ukuchtěny tak, aby výsledky byly co nejméně bolestné a utěšily finanční trhy (které – vědomy si tohoto veřejného tajemství – se nad jejich výsledky ani na vteřinu nepozastavily).
Pokud se tedy někdo chce kochat tím, že z 90 bank kontrolovaných novou evropskou agenturou EBA (European Bank Agency) jich neuspělo pouze osm, směle do toho. Mělo by ovšem také zaznít, že EBA během soutěže změnila pravidla, když bankám dovolila navýšit po začátku testování kapitál. Nebýt toho, neuspěla by rovnou dvacítka velkých bankovních domů (viz sloupcový graf). Ona hranice pro neúspěch byla vůbec sama o sobě dalším zpochybnitelným prvkem. EBA ji totiž nastavila na pět procent poměru mezi základním kapitálem (Tier 1) a rizikovými aktivy. Ve skutečnosti však lze jako nedostatek kapitálu vnímat i poměr do deseti procent, kde se opět nachází mnohem větší počet bank.
Pokud ovšem byly zátěžové testy k něčemu užitečné, pak jsou to získaná data. EBA se sice velmi pečlivě snažila, aby si nikdo nedokázal dát dvě a dvě dohromady (údaje o jednotlivých bankách vydala ve zvláštních zprávách, výsledkem bylo 90 souborů ve formátu pdf), přesto lze z výsledků nakonec vypreparovat zranitelnost jednotlivých finančních ústavů. To je obzvlášť v případě expozice vůči státům, jako jsou Řecko nebo Španělsko, velmi cenná informace. Evropské banky na svých účtech podle všeho drží obrovské objemy dluhopisů těchto zemí. Kromě italských finančních domů, jež dlouhodobě drží hlavně domácí dluh, si nelze nevšimnout například expozice BNP Paribas ve výši více než 40 miliard eur. Na gigantických časovaných bombách sedí také Barclays, Commerzbank nebo Deutsche Bank. Proti tomu se problém oficiálně přiznaných bank, které v testech neuspěly (chybí jim kapitál v řádu milionů eur, tedy prakticky drobné), jeví jako nepatrný detail.
