Platové rozdíly přes desítky let budování socialismu stále rostou. Mezi chudými a bohatými jsou nebetyčné rozdíly.
Nebývale pompézní přijetí čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze doprovázel zdaleka největší zájem, jaký česká média věnovala nejlidnatější zemi a druhé největší ekonomice naší planety, kam až paměť sahá. Vnímavý pozorovatel se mohl dozvědět o Číně ledacos. Kupodivu málo pozornosti se dostalo tématu, které koneckonců zajímá každého – čínským peněženkám.
Z dobrého důvodu: s jedním číslem v podobě průměrného příjmu nebo příjmového mediánu si v Číně nevystačíte ani náhodou, protože by vůbec nemělo vypovídací schopnost.
V čínských statistikách sice najdete údaje o ročním průměrném příjmu ve městech, případně ve zpracovatelském průmyslu. Tato čísla je ale opět dobré brát spíše s rezervou. Zastírají nejen obrovské rozdíly mezi městy a venkovem, ale i mezi aglomeracemi nepoměrně vyspělejšího pobřežního pásu a jednotlivými odvětvími čínské ekonomiky.
Třeba minimální mzda se liší region od regionu: v milionovém prefekturním městě I-čchun na řece Sungari v severovýchodní provincii Chej-lung-ťiang na hranici s Ruskem je poloviční oproti hlavnímu městu Pekingu, s ještě větším rozdílem oproti ekonomické metropoli Šanghaj nebo Šen-čenu sousedícímu s Hongkongem.
Úprk za nízkými platy
Historie se přitom opakuje: česká místa ve zpracovatelském průmyslu s vysokým podílem práce, jako je textil, oděvy, obuv, hračky nebo jednoduchá elektronika, v drtivém procentu případů „odplula“ někam do delty Perlové řeky v jižní Číně v 90. letech. Teď stejné obory opouštějí „drahé“ aglomerace v čínském pobřežním pásmu a stěhují se za nižšími mzdami jinam.
Ani náhodou to není nový fenomén: před sto šesti lety byly mzdy v čínských textilkách na úrovni 10,8 procenta britských, a 6,1 procenta amerických. Navíc v Číně činila tehdy pracovní doba 5320 hodin ročně oproti americkým třem tisícům. Meziválečný protekcionismus, války a dlouhé uzavření Číny až do konce 70. let ale drtivý nástup exportu čínského zpracovatelského průmyslu dlouho brzdily. Teď se kruh uzavírá a imperativem všech „drahých“ zemí je dnes, stejně jako tehdy, udržení náskoku v inovacích a díky tomu v produktivitě. Alternativou jsou nízké mzdy – jako u konkurence.
Socialistická nerovnost
Rozdíly v odměňování jsou ale vysoké i uvnitř firem. S příchodem Si Ťin-pchinga se údajně zavedl strop pro manažerské platy ve státním sektoru ve výši 600 tisíc jüanů ročně. Jeho protikorupční tažení pak znamená, že šéfové jsou krajně obezřetní, pokud jde o vedlejší příjmy. Manažer může očekávat zhruba desetinásobek průměrného firemního platu. Ve velkých podnicích jsou ale odměny pro vedení podstatně vyšší.
Navzdory budování socialismu s čínskými prvky jsou tak dnes příjmové rozdíly mezi Číňany obrovské, stejně jako sociální nerovnost. Trochu lepší představu získáme při pohledu na čistý příjem domácností. Poslední data jsou sice z roku 2013, ale naznačují obrovské rozdíly: pětina nejchudších venkovských domácností měla příjem na hlavu 2583 jüanů ročně, pětina nejbohatších městských domácností měla příjem dvaadvacetkrát vyšší – 56 389 jüanů ročně.
Když to srovnáme s Českem, vyjde z toho nebetyčný rozdíl. Čistý příjem dolních deseti procent na osobu je u nás asi pětkrát nižší než u horních deseti procent. Zatímco chudí jsou v Číně násobně chudší než u nás, horní pětina městských Číňanů je přibližně stejně bohatá jako její český protějšek, bohatne ale rychleji. Jde o desítky milionů lidí, kteří si mohou dopřávat zahraniční zájezdy. Není tak divu, že jsou k vidění také v Praze, Českém Krumlově a Karlových Varech. A že tu vzhledem k vysokým čínským clům a daním na luxusní zboží své peníze neváhají utrácet.
