Země Škipetarů láká na své přírodní bohatství. Hlavním zahraničním investorem jsou ale gastarbeitři živící příbuzné
Sté narozeniny obvykle doprovází dav gratulantů a zaručené recepty oslavence, jak se ve zdraví dožít kmetského věku. Albánie, která si tento týden připomíná založení moderního státu v roce 1912, ale příliš důvodů k radosti nemá. Makroekonomicky si nevede úplně špatně – nezaměstnanost je oproti Španělsku poloviční a veřejný dluh by jí mohl závidět lecjaký stát západní Evropy. Třímilionová země, která téměř nic nevyrábí, ale marně hledá recepty, jak prorazit v rámci sílící balkánské konkurence a na co nalákat investory i exportéry.
Svědčí o tom i pohled na česko-albánské obchodní vztahy. Zatímco před sto lety byl vývozním hitem fez ze Strakonic, který byl pro muslimské Albánce stejně běžný jako u nás klobouk, dnes ve vzájemném obchodu najdeme jen příležitostné a jednorázové kontrakty. A pokud z albánského trhu opravdu zmizí skupina ČEZ, která drží majoritní podíl v tamní distribuční společnosti, zavládne téměř úplné pusto.
Společný podnik existuje kromě aktivit ČEZ již jen jediný. Firma Envialba, která je stoprocentní dceřinou společností brněnského GEOtestu, ale s „tvrdým“ byznysem nemá nic společného. Jako nositelku rozvojového projektu na pomoc ropou znečištěného regionu Kuçovë ji vesměs financuje český daňový poplatník.
GEOtest jako odborník na sanace a čisté technologie přitom není daleko od toho, co by mělo být základem albánské prosperity. Tirana se rozhodla vsadit na dva recepty – a v obou hraje prim dosud málo hospodářsky využívaná albánská příroda. Zatímco pobřežní pás by se měl stát destinací pro turisty, které už omrzela přesycenost a relativní drahota Chorvatska nebo Černé Hory, síla vodních toků čeká na zahraniční investory, kteří by rádi levnou albánskou ekoenergii nabízeli všude po Evropě. Oba koncepty sice vycházejí z reálného postavení Albánie v rámci Balkánu, ani jeden ale neznamená vzpruhu pro albánskou ekonomiku.
Limity turistiky Můžeme začít třeba u pláží. Na 450 kilometrů dlouhé albánské riviéře vyrostly od 90. let desítky nových hotelových komplexů – většinou za peníze italských nebo řeckých investorů.
Loni se turistický sektor podílel na HDP 6,2 procenta, tedy stejně jako například v Řecku. Po započtení nepřímých vlivů na tvorbu 50 tisíc pracovních míst pak dokonce turistika tvoří více než pětinu domácího produktu. Tím se Albánie dotahuje na Chorvatsko, lídra regionu. Sporadicky se objevují nové projekty i letos. Třeba londýnská investiční skupina Charles Street Securities vlastní na pobřeží pětihvězdičkový hotel a buduje luxusní apartmánový komplex Lalzit Bay Resort.
Dosud neokoukané a často liduprázdné pláže ale doplácejí na ekonomickou krizi. Počet návštěvníků od roku 2009 klesá. A podle výpočtů Světové rady pro cestování a turistiku (WTTC) ani za deset let turistický byznys nepřidá do zboží a služeb vyprodukovaných v Albánii ročně víc než sedm procent. Jinak řečeno – rekreace v Albánii zůstane záležitostí pro opravdové znalce.
Zrádný déšť Zatímco na turistický byznys lákají barevné katalogy a vládní webové stránky, zahraniční investory do energetiky vábí v Evropě řada albánských diplomatů. „Využívání energií je absolutní priorita albánské ekonomické politiky,“ říká Majlind Lazimi, šéf kabinetu ministra průmyslu. Energií se myslí výlučně ta zelená. S výjimkou Islandu není v Evropě země, která by téměř ze sta procent pokrývala svou spotřebu z obnovitelných zdrojů – v případě Albánie z hydroelektráren na horských řekách. Vodní elektřina je ale zrádná. Zatímco v roce 2010 Albánie pokryla 96 procent své roční spotřeby pouze z hydroelektráren a navíc vyvezla proud v hodnotě 100 milionů eur, o rok později musela již třetinu energie naopak nakoupit u sousedů. Byl totiž mimořádně suchý rok a turbíny se přestaly točit.
Podnikat v albánské energetice je ošidné ještě z jiného důvodu: přenosová a distribuční síť vykazuje obrovské ztráty. Téměř třetina vyrobené elektřiny po cestě ke spotřebitelům mizí. Na vině je nejen zastaralé vedení, ale také černé odběry.
Hydroelektrárny jsou i tak pravděpodobně jedinou slibně se rozvíjející oblastí, kam proudí zahraniční investice. Od roku 2008 vláda vydala 125 licencí na stavbu nových turbín nebo rekonstrukce zastaralých elektráren. Mělo by tak vzniknout dalších 1500 megawattů zdrojů, což je třetina celkového výkonu hydroelektráren v deštivém roce 2010. Rezervy jsou stále obrovské: albánské ministerstvo energetiky odhaduje, že kapacita pro výrobu elektřiny z dravých horských řek je využita jen na 40 až 50 procent.
Do turbín na albánských řekách již investují Rakušané a Norové. Dolnorakouská EVN a norský Statkraft formou joint venture plánují postavit kaskádu na řece Devoll se třemi elektrárnami. Počítá se s investicí až do jedné miliardy eur. EVN s krajem Shkodër pak vlastní napůl společnost, která chce stavět hydroelektrárnu v Ashtě. Turbíny by se měly rozběhnout i v Korçë, která získala předminulý měsíc úvěr od Evropské banky pro obnovu a rozvoj v hodnotě pěti milionů eur. Tirana také pod dohledem expertů ze Světové banky pokračuje v privatizaci vodních elektráren.
Plány na zkrocení vodního živlu mají ale zásadní nedostatek: prozatím nedospěly dál než do stadia geologického a hydrologického průzkumu. Podobně jako představy o vybudování Transjaderského plynovodu (TAP), který by měl spojit bohatá ázerbájdžánská naleziště s jihoitalským přístavem San Foca. Minulý měsíc Albánie s Řeckem podepsaly memorandum o porozumění, o stavbě a především financování projektu, na němž se formou konsorcia podílí švýcarské Axpo, norský Statoil a německý E. ON, ale není rozhodnuto. Sny o Velké Albánii Pokud by se energetický byznys měl omezit jen na samotnou Albánii, pravděpodobně by nebyl zajímavý. Premiér Sali Berisha ale oprášil plány na sjednocení všech etnických Albánců, kteří kromě své domoviny žijí také v Černé Hoře, Kosovu a Makedonii. Dohromady jde o desetimilionový trh. „Hledáme i jiné projekty a například kosovské uhlí by naše vodní zdroje mohlo doplnit,“ myslí si Lazimi. Tirana se samozřejmě vyhýbá nacionalistickému označení „Velká Albánie“ a raději mluví o albánském mikroregionu. Jenže zatímco Berisha slibuje zákon, který by všem etnickým Albáncům udělil i albánské občanství, spolupráce se sousedy na společném ekonomickém prostoru vázne.
Jediným dlouhodobě spolehlivým proudem investic do země proto nejsou ani tak sporadické akvizice, které udělal nejen ČEZ, jako spíš pravidelné remitence. Tedy peníze, které domů posílají albánští gastarbeitři, rozptýlení většinou v Řecku a Itálii. Jejich počet se před krizí odhadoval až na jeden milion.
Nejčastěji šlo o muže středního věku z venkovské oblasti centrální Albánie, kteří si našli práci ve stavebnictví nebo zemědělství. V drtivé většině načerno a s vědomím, že budou vystaveni rasistickým nadávkám a nasazování na nejtvrdší práci.
Mezinárodní organizace pro migraci před pěti lety sestavila ekonomický profil průměrného albánského gastarbeitra. Vzhledem k tomu, že pracuje většinou na druhém břehu Jadranu v Itálii nebo nedalekém Řecku, jezdí domů až třikrát ročně. Peníze obvykle předává v hotovosti – průměrně sto dolarů měsíčně. Na jeho zahraničních výdělcích je závislá plná čtvrtina albánských rodin, většinou děti a rodiče. Peníze z ciziny padnou na běžné výdaje, pokud zbudou, investuje je rodina nejčastěji do opravy bytu nebo domu, spíše výjimečně do nákupu nemovitosti.
Vynucené návraty Spolehlivý proud „investic“, mimochodem co do podílu na HDP dvakrát výkonnější než turistický průmysl, ale dostal v posledních dvou letech těžkou ránu. Zejména na Řecko dolehla krize a tamní stavební branže téměř zkolabovala. Loni se domů muselo nechtěně vrátit 30 tisíc Albánců, letos se počítá s dvojnásobkem. Remitence klesá již čtvrtým rokem a bude tomu tak i letos.
Právě navrátilci jsou přitom pro Albánii nadějí. Odborníci na migraci je považují za jádro rodící se střední třídy. Víc než investice do elektráren tak Albánii k prosperitě pomohou malé a konkrétně zacílené částky. Třeba v rámci projektu dobrovolných návratů, který s úspěchem proběhl před třemi lety i v Česku. Tisíc až tři tisíce eur do nového startu, které Albáncům dávala Itálie, není mnoho. Pokud ale za tyto peníze vznikne byť jen jediná živnost s nejistými vyhlídkami, bude to efektivnější než čekání na to, co přinese energetikům déšť.
Vydělat a poslat
Přímé zahraniční investice a remitence v Albánii (v mil. eur)
1000 937 952 přímé zahraniční investice remitence
833
800 781 823 742
668 690 688
610
600
464
400
250
200
0
2006 2007 2008 2009 2010 2011
pramen: Bank of Albania
Kapacita pro výrobu elektřiny z dravých horských řek je využita jen na 40 až 50 procent Tisíce albánských gastarbeitrů se musejí kvůli recesi vracet domů. Právě oni však mohou být pro svou zemi nadějí – jako jádro rodící se střední třídy.
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
