Zemanovo bizarní chování vychází z frustrace z bezzubého prezidentství
Málokdo trumfne tři říjnové dny prezidenta Miloše Zemana. Během své oficiální státní návštěvy nejdřív servilně ujistil Čínu, že si v Tibetu i na Tchajwanu může dělat, co chce. Načež se domů místo státním letounem vrátil na palubě tryskáče pronajatého skupinou PPF miliardáře Petra Kellnera, jemuž v Číně otvíral ty správné politické dveře. A sotva se pak vrátil na Hrad, vyznamenal zde 28. října státním vyznamenáním i režiséry Roberta Sedláčka a Filipa Renče.
Prvně jmenovaný natočil o Zemanovi milý dokument, když ještě hrál „důchodce z Vysočiny“, co se určitě nechce vrátit do politiky.
Renč, dlouholetý dvorní reklamní režisér i stoupenec ODS, mu pro změnu za honorář natočil volební videoklip a podporoval ho v médiích. Sedláček se prezidentovi za medaili aspoň revanšoval tím, že vyznamenání za státní zásluhy přebíral ve fieecové bundě. Nejlépe tak bizarní státní večer nechtěně vystihla Česká televize, jíž vypadl přímý přenos, takže místo vláčné hlavy státu poslala na obrazovku velký vzkaz: Porucha. Porucha to byla, a velká!
Bohužel, určitě ne poslední. Zemanovo bizarní chování totiž vychází z frustrace z bezzubého prezidentství. Když vyhrál vyhrocené prezidentské volby, jež rozdělily zemi, sliboval velké tažení: přímo zvolená hlava státu si podle něj zaslouží více vstupovat do politiky, přestože jí ústavně pravomoci ubyly.
Záhy po inauguraci tak vyrazil na vládu Petra Nečase, které brzy pomohl od vládnutí jmenováním úřednické vlády Jiřího Rusnoka, svého kamaráda. Do loňských sněmovních voleb osobně zasáhl předvolební agitací za svou stranu zemanovců, kterou volby poslaly do zapomnění. Posledních pět minut slávy si Zeman užil odkládáním jmenování vlády Bohuslava Sobotky, jehož si přál nahradit Michalem Haškem. Když ten místo toho veřejně znemožnil sebe i jeho, začal prezident upadat do bezvýznamné obskurnosti. Co mu z velkého tažení zbývá dnes? Zemanovci už nejsou zemanovci, Sobotka je premiérem i šéfem ČSSD a místo spoluvládnutí se Zeman utápí v prohraném boji o služební zákon. Případně občas vyšle naše gripeny do cizího vzdušného prostoru, zavelí k zabíjení teroristů nebo Česko znemožní na summitu NATO.
Takhle to kdysi Miroslav Šlouf určitě neplánoval! Zemanovi zbyly smuteční věnce, Země živitelka a státní svátky. Utěšovat se nicméně může tím, že není první ani poslední.
O autorovi| PETR HOLEC holecp@mf.cz
