VELKÁ KNIHA HŘÍCHŮ

Evropská   unie

Evropská unie se několik dní před berlínským summitem, který má řešit klíčové otázky reformy rozpočtu, dostala do hluboké politické krize. Všech dvacet jejích komisařů rezignovalo po zveřejnění nezávislé studie o nepravostech bruselské byrokracie.

Podle výsledků šetření nezávislého výboru je komise jako těleso vinna především tím, že ztratila kontrolu nad řízením bruselské administrativy. Z jejích jednotlivých členů se do nejhustší palby dostala především zástupkyně francouzských socialistů Ed ith Cressonová, stejně jako španělský socialista Manuel Marin. Závěry zprávy jsou těžkou kritikou komise, která nastoupila do role „evropské vlády v lednu 1995 pod vedením Lucemburčana Jacquesa Santera.

Čtyři muži a jedna žena, kteří tvořili nezávislý tým pověřený Evropským parlamentem, měli šest týdnů na to, aby zmapovali chování bruselské administrativy v šesti nejvíce kritizovaných a skandalizovaných případech. Zároveň vyšetřovali mož né případy klientismu či protekce ze strany jednotlivých komisařů. Vyšetřovací skupina pracovala ve složení: Švédka Inga-Britt Ahleniosová, která působí od roku 1993 jako hlavní kontrolor u Švédského účetního dvora, Francouz Pierre Loleong - prezident Francouzského účetního dvora a bývalý prezident Evropského účetního dvora, Nizozemec Andre Middelhoeck - bývalý prezident Evropského účetního dvora, Španěl Juan Antonio Carillo Salcedo - profesor mezinárodního práva na uni verzitě v Seville a Belgičan Walter Van Gerven - profesor na univerzitě v Löwenu a bývalý generální prokurátor Evropského soudního dvora. Jejich hlavní zbraní byl ne-omezený přístup ke všem potřebným dokumentům, stejně jako i právo předvolat bruselské úředníky k výpovědi.

Pětičlenný tým však neměl ani dostatek času, ani pravomocí, aby se zabýval možnými osobními zájmy jednotlivých komisařů v případech prokázaných nepravostí.

Vzápětí po rezignaci oznámil předseda komise Jacques Santer, že všech jejích dvacet členů zůstane ve funkcích, dokud nenastoupí do úřadu noví komisaři.

Již několik desítek hodin po rezignaci pak byla z Bruselu známa jména komisařů, kteří budou pravděpodobně zastoupeni i v nově ustaveném orgánu, neboť jejich jména nefigurují v žádném z prošetřovaných případů, respektive nebyla shledá na žádná jejich individuální pochybení. Již ve středu si tak mohl oddechnout rakouský komisař pro zemědělství Franz Fischler, Francouz Yves-Thibault de Silguy, odpovědný za hospodářství, finance a měnové otázky, Ital Mario Monti, do jehož resortu sp adají otázky vnitřního trhu, cel, daní a finančních úřadů, Brit Neil Kinnock, odpovědný za dopravu, Němka Monika Wulfová-Mathiesová, odpovědná za regionální politiku, Španěl Marcelino Oreja, v jehož resortu jsou kultura a sport, a Fin n Erkki Liikanen, odpovědný za rozpočet.

Kolektivní nepořádek

Nezávislá pětičlenná skupina se zaměřila na přešetření šesti skandalizovaných programů Evropské unie, které se v nedávných měsících staly pro podezření z různých možných podvodů a zpronevěry terčem kritiky jak poslanců Evropského parlament u, tak i médií a veřejnosti. Poslední položkou na seznamu hříchů bylo přešetření možných případů klientismu, protekce či jiného protěžování. Jednalo se o kauzy: Tourism (nejstarší zpochybňovaný program EU na podporu rozvoje turistického ru chu), MED (program decentralizované spolupráce zemí středomořského regionu), ECHO (European Community Humanitarian Office - program rozvoje humanitární pomoci v nouzových situacích), Leonardo da Vinci (implementace odborných vzdělávacích programů pr o učňovské školství na podporu iniciativ vedených jednotlivými členskými zeměmi), The Security Office (Bezpečnostní úřad zajišťuje vnitřní i vnější bezpečnost komise, stejně jako i osob majících k ní oficiální přístup) a Nuclear Safet y (otázky jaderné bezpečnosti).

Nejvážnější nedostatky shledala nezávislá vyšetřovací skupina překvapivě nikoliv v oblasti individuální odpovědnosti jednotlivých komisařů, ale spíše v systému vedení celého orgánu. „Na základě série slyšení a v průběhu vyšetřování příslu šných spisů zjistila vyšetřovací skupina, že komisaři někdy vůbec nevěděli, co se děje v jejich úřadě. Na druhé straně se však „vyšetřovací skupina nesetkala s případem, kdy by byl nějaký komisař přímo či osobně zapojen do podvodných aktivit . Zároveň nebyl shledán jediný důkaz, že by nějaký komisař finančně profitoval z případů, kde byla shledána závažná pochybení.

V případě programu na podporu cestovního ruchu „Tourism zjistila vyšetřovací skupina, že komise, respektive příslušný komisař je přímo odpovědný za zformulování a zavedení takové politiky, pro kterou již od samého počátku nebyly dostupné zdroje a která byla téměř nekontrolovatelná. Odpovědnost musí být podle závěrů šetření vyvozena i z dlouhodobé neschopnosti reagovat na četné varovné signály, že v této oblasti narůstají vážné problémy, o nichž byl příslušný komisař včas informován.

Liknavý Španěl

V případě programu středomořské spolupráce „MED shledal pětičlenný výbor odpovědného komisaře Marina „vinného tím, že sice jednal ve správném duchu vedoucím k odhalování všech případných nepravostí a nedostatků, ale potřeboval příliš dlouhou dobu (20 měsíců) k tomu, aby personálně zareagoval na problémy odkryté auditem. Také jeho vinou byla vytvořena taková řídící struktura programu, která ho dostala do palby kritiky.

Komise jako celek je pak odpovědná především tím, že podobně jako i v jiných případech připravila a odstartovala politicky citlivý a zároveň i vysoce nákladný program, aniž by disponovala dostatečným zajištěním - především v obl asti lidských zdrojů.

Případ „ECHO spadá též do kompetence komisaře Marina. Nejvážnější pochybení na jeho úrovni shledal vyšetřovací výbor v tom, že ačkoli Marin byl informován o vážných nedostatcích při zaměstnávání pracovníků programu, ještě dlouhá léta poté byl ochoten daný stav tolerovat, což bylo příčinou možného výskytu podvodů a jiných nepravostí, které v rámci tohoto programu následovaly. Zároveň však nebyl nalezen jediný důkaz, že by komisař Marin o jakémkoliv podvodu věděl. Evropská komis e jako celek je pak odpovědná, že hlavní politickou iniciativu týkající se programu odstartovala bez souvisejícího zajištění.

Laxní Edith

V případu „Leonardo je odpovědná komisařka Edith Cressonová za to, že po několik let tolerovala vážný a pokračující nepořádek, na který upozornil již audit v roce 1994. Příčinou mnohých problémů v programu byl její laxní přístup ke kontrole externího servisního „Technical Assistance Office , nedostatečná komunikace a nedostatečná vnitřní kontrola mechanismů služeb poskytovaných komisi. Zároveň jí vyšetřovací výbor shledal odpovědnou za to, že dostatečně neinformovala předsedu komise a jeho prostřednictvím i Evropský parlament o problémech při implementaci programu Leonardo I, a&nbs p;neposkytla mu tak adekvátní podklady pro rozhodování, zda odstartovat, či zmrazit program Leonardo II. Komise jako celek je v tomto případě podle závěrů vyšetřování opět odpovědná za nedostatečné personální zajištění.

V případě „Security Office je odpovědným přímo předseda Komise Jacques Santer. Již v roce 1993 byl vypracován audit, který pomohl identifikovat povahu problémů tohoto bezpečnostního resortu. Zpráva ho viní především z toho, že ani on, ani jeh o soukromá kancelář neprojevili sebemenší zájem cokoliv řešit. Výsledkem byla nedostatečná kontrola a vytvoření podmínek, které umožnily vzniknout „státu ve státě se všemi důsledky pro resort. V případě „Nuclear Safety za hlavní problém vyšetřovací výbor označil skutečnost, že se komise zavázala k provozování takové politiky, k jejímuž prosazování neměla zajištěny dostatečné zdroje.

Přítel zubař

Zvláštní kapitolou v rámci šetření byly případy možné protekce ze strany jednotlivých komisařů. Nezávislý výbor došel k závěru, že jediným skutečně hmatatelným případem je protěžování, kterého se dopustila francouzská komisařka Edith Cressonová . Druhá z uvažovaných potenciálních hříšnic - zástupkyně německých vládních sociálních demokratů v komisi Monika Wulfová-Mathiesová totiž podle zprávy výboru pouze použila „nevhodného způsobu při výběru svých zaměstnanců. Přešetření všech ostatních medializovaných afér spojených s případnou protekcí ze strany jednotlivých komisařů dopadla negativně. Případ Ed ith Cressonové zato stačil zaplnit celkem šest stran z deseti, které zpráva nezávislého výboru věnuje případům protekce.

Sama Cressonová ještě v únoru odmítla před výborem pro kontrolu rozpočtu Evropského parlamentu, že by v jejím úřadu „bujelo nadržování příbuzným a známým a že by byla odpovědná za mrhání finančními prostředky (EURO 9/1999). Minulý t ýden zveřejněná zpráva nezávislé skupiny však říká něco zcela jiného.

Zástupkyně francouzských socialistů v Evropské komisi zaměstnala prostřednictvím dvou kontraktů v týmu odpovědném za výzkum a rozvoj jako „hostujícího vědce zcela proti pravidlům svého známého zubaře René Berthelota, který však nesplňova l téměř žádná oficiální kritéria pro zařazení do takovéto skupiny. Oba kontrakty navíc trvaly celkem třicet měsíců, i když nařízená maximální horní hranice hovoří o čtyřiadvaceti měsících. Vyšetřovací výbor se také pozastavil nad skutečností, ž e veškeré „vědecké mise zubaře Berthelota se odehrály ve francouzském městečku Chatellerault, kde byla Cressonová do konce roku 1997 starostkou. Veškeré výše zmíněné skutečnosti však blednou při porovnání s výsledky jeho práce, které se scvrkly do zcela vágní sedmistránkové zprávy bez poznámkového aparátu a jakýchkoliv stěžejních informací. Nicméně za oba kontrakty bylo René Berthlelotovy vyplaceno přibližně 5,5 milionu belgických franků, a to i přes jeho dlouhodobou zdravotní nesch opnost v době plnění smluv.

Logický krok

Odstoupení všech členů komise, které následovalo po jejím pondělním večerním zasedání, přišlo sice jako blesk z čistého nebe, většina vlád členských zemí ho však přivítala jako logický krok, který musel následovat po zveřejnění závěrů vyšetřování ce lé série skandálů. Vyjádření představitelů jednotlivých zemí se většinou lišila jen v otázce řešení vzniklé situace. Pouze zástupci španělské vlády vybočili z řady svým požadavkem, aby Santerova administrativa setrvala ve funkcích až do konce s vého funkčního období v lednu 2000.

Představitelé německé vlády označili krok komise za nutný, ale zároveň překvapivý. Německá administrativa je však nyní zcela ve vleku svého prezidentství v radě, a podle vyjádření ministerstva zahraničí tak pouze doufá, že komisaři zůstanou ve funkcích až do jmenování svých nástupců. Konání berlínského summitu a vlastní reformy Agendy 2000 nejsou podle představitelů ministerstva ohroženy. Kancléř Gerhard Schröder také varoval před přílišným dramatizováním situace. Nová komise by však pod le něj měla být ustavena co nejdříve po nadcházejícím berlínském summitu.

Vládnoucí sociální demokraté však i nadále hodlají nechat v Bruselu svoji zástupkyni v komisi Moniku Wulfovou-Mathiasovou, která je odpovědná za regionální politiku. Pozice druhého německého zástupce je však zcela jiná. Zástupce liberální a současně opoziční FDP Martin Bangeman je pravděpodobně díky výsledku loňských zářijových voleb již mimo hru.

Mohou za to ti velcí

Představitelé německé vládnoucí strany Zelených se nechali slyšet, že současná situace mohla nastat jen díky tomu, že Evropský parlament nemá skutečné kontrolní pravomoci. Jeho role by podle nich měla být nyní radikálně zesílena. Poslanec této strany v&n bsp;Evropském parlamentu Johannes Voggenhuber považuje odstoupení komise za ozdravnou krizi, která otevírá cestu neodkladným reformám. Evropská komise jako orgán totiž podle něj trpěla značným demokratickým deficitem. Za kritizovanou situaci jsou podle V oggenhubera odpovědny jak socialistická, tak i křesťansko-demokratická frakce Evropského parlamentu, stejně jako i jednotlivé národní vlády. Ty podle něj ustavily takto „slabou komisi, aby posílily pozici Rady ministrů.

Rakouská spolková vláda sice označila odstoupení za „správný krok , avšak zároveň dodala, že byl správný pouze v tom případě, pokud budou následovat opatření, která opět obnoví důvěru v komisi a její pravomoci.

Ve Francii bylo odstoupení komise komentováno se značným roztrpčením. Ministryně spravedlnosti Elisabeth Guigouvá v rozhovoru pro francouzský rozhlas uvedla, že se jedná o „první demonstraci politické Evropy . Zároveň vyjádřila své přesvědčení , že se jedná o „ozdravnou kúru pro unii. Prezident Jacques Chirac by byl podle svých slov rád, kdyby si Evropa z této „bezpříkladné krize vzala ponaučení a svoje instituce vytvářela tak, aby byly účinné, zodpovědné a fungovaly v&nb sp;těsném sepětí s občany. Je také odhodlán otevřít v rámci

nadcházejícího summitu v Berlíně i červnového v Kolíně nad Rýnem otázky reforem komise.

Představitelé nizozemské vlády vzápětí po odstoupení čela evropské administrativy prohlásili, že je třeba co nejrychlejšího nástupu nové komise. Další setrvání stávajících komisařů v úřadech by bylo podle nizozemského ministerského předsedy Wima Ko ka pro Evropskou unii vysloveně škodlivé. Švédsko chápe demisi jako logické vyústění ostré vlny kritiky. Finský ministr financí Sauli Niinsto krok Santerova týmu dokonce uvítal jako „čin v zájmu vlastní unie .

Jen to špatné

Odstoupivší předseda Evropské komise Jacques Santer neměl lehkou pozici již od svého nástupu do úřadu. Přebíral totiž otěže po „legendě evropské integrace, vysoce hodnoceném Francouzi Jacquesu Delorsovi, který vládl bruselské administrativě deset let. Z ásluhu za jeho jmenování lze přičíst především britskému premiéru Johnu Majorovi, který ho úspěšně prosadil proti favoritovi německého kancléře Helmuta Kohla - Belgičanu Jean Luc Daheanovi. Ten byl pro britského ministerského předsedu nepřijatelný pro sv ůj přílišný „federalismus . Santerem vedená komise získala svůj mandát v Evropském parlamentu v červnu 1994 většinou pouhých dvadvaceti hlasů, a to pravděpodobně poznamenalo její pozdější slabou pozici v evropských strukturách.

Hned následující den po rezignaci vydal Jacques Santer prohlášení, ve kterém závěry vyšetřování v podstatě odmítá. Nezávislý výbor podle něj zkoumal pouze malý počet specifických případů, které se nedávno staly terčem kritiky ze strany Evropského p arlamentu. Po jejich detailním prozkoumání zjistila komise několik případů nesprávného fungování instituce a jeden případ protekce. Žádný z členů komise nebyl zapojen do podvodů či korupce ani se jich osobně neúčastnil. Podle Santera nezávislý výbor na několika případech vykreslil obraz celkové absence odpovědnosti ze strany instituce a jejích představitelů. Tento obraz však podle něj není pravdivý a tón, ve kterém byly závěry vyšetřování zveřejněny, je doslova nespravedlivý. Santer zároveň podle prohlášení nemůže akceptovat skutečnost, že čtyři roky působení současné komise se scvrkly do šesti případů nepravostí, z nichž navíc čtyři sahají ještě před rok 1995, tedy do funkčního období jeho předchůdce. Pondělní rezignaci označi l za politický akt, jímž se on i jeho komisaři zhostili své odpovědnosti, ačkoliv považuje zprávu nezávislých vyšetřovatelů za nevyváženou.

Vzápětí po odstoupení komise včetně jejího předsedy se objevily spekulace o možném nástupci Jacquesa Santera. Mezi jinými zvučnými jmény figurovali na předních místech především bývalý německý kancléř Helmut Kohl (Gerhard Schröder tuto variantu odm ítl), bývalý italský ministerský předseda Romano Prodi, bývalý španělský premiér Felipe Gonzales nebo exprezident Portugalska Mario Soares.

Za vším hledej…

Evropská unie se nachází uprostřed politické krize. Několik měsíců po zavedení jednotné měny a jen několik dní před berlínským summitem, který měl vyřešit otázky reforem nezbytných pro její další rozšíření o nové členské státy. Ačkoliv německá strana předsedající unii již oznámila, že rezignace v žádném případě neohrožuje reformy, vyznavači teorie spiknutí by ji mohli s klidným svědomím označit za sebevražednou sabotáž. Veškerá naléhavá agenda, i ta s přívlastkem 2000, se dá nyní ospravedlnitelně odsouvat a odsouvat. A není jistě bez zajímavosti, že zejména v poslední době získal v evropských strukturách na síle hlas, který razí teorii, že s rozšířením rozhodně není proč spěchat.

Rezignace evropských komisařů může být také chápána jako logické vyústění souboje mezi komisí a parlamentem, neboť obě formace reprezentují dvě naprosto odlišná pojetí evropské integrace. Zatímco volený parlament bez výraznějších pravomocí je ztělesněním federalismu, tak mocná komise je typickým nevoleným mezivládním orgánem, který téměř naprosto postrádá demokratické delegování moci. Z tohoto úhlu pohledu je pak odstoupení komisařů možno chápat jako určité vítězství doposud „bezzubého parlamentu, který by tím mohl odstartovat cestu vedoucí k dosažení nového rozdělení pravomocí v rámci evropských struktur