Velká nemocniční loupež

Nová právní úprava ignoruje základní ekonomická pravidla

Nebývá zvykem zahajovat zásadní reformu čehokoli ve chvíli, kdy se vkládají do obálek hlasovací archy a jejich roznášení do schránek je na spadnutí. Ne každému voliči imponuje vyzývavě vztyčený prostředník a žádná nově sestavená vláda nevklouzne s nadšením do papučí té předchozí. Dalo by se říci, marná práce. Komunisté, sociální demokraté a Sváťa Karásek na to nedbají a prosazováním zákona o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízení chtějí na poslední chvíli vrátit naše zdravotnictví zpátky do státního chomoutu. Není podstatné, zda je vede nostalgie po socialismu, okouzlení ze sousloví veřejné neziskové či velmi srozumitelná touha rozhodovat o osudu dvou stovek zdravotnických miliard, ale to, co nám chystají, je mizerné a drahé státní zdravotnictví. Z každé slepé uličky se dá vrátit, ale proč do ní lézt, když je tentokrát viditelně označena.

O všem rozhodne ministerstvo.

Nová právní úprava nemocnic, které nás budou moci léčit za peníze veřejného zdravotního pojištění, ignoruje základní ekonomická pravidla, odděluje pravomoc od odpovědnosti a místo kultivace trhu zdravotních služeb zavádí přídělový systém. Občany osvobodí od traumatu volby zdravotnického zařízení a na oplátku jim nabídne horší, ale dražší zdravotnictví. Jediným lékem na naši nejistotu v kontaktu s nemocnicí zůstane korupce. Zákon se snaží říci jasné ne neprůhlednému nakládání s veřejnými prostředky tím, že nařizuje nemocnicím vypisovat veřejné soutěže na zakoupení každé ruličky toaletního papíru, ale o jediné skutečně veřejné zakázce, kterou je rozsah a struktura poskytované péče, nechává neveřejně rozhodovat ministerstvo zdravotnictví. Nemocnice nezíská možnost nás léčit na základě nabídky nejlepší kvality a ceny svých služeb ve veřejné soutěži, ale tak, že se podřídí ministerstvu zdravotnictví přijetím statutu veřejného neziskového ústavního zdravotnického zařízení a nechá si ministerstvem určit rozsah a strukturu péče, personální a přístrojové vybavení, počty lůžek a spádovou oblast. Co jí ministerstvo stanoví, to také pojišťovny zaplatí. Drobnou lapálií v budování státního zdravotnictví, kterou způsobilo nepřijetí původního znění novely zákona o zdravotních pojišťovnách, je přetrvávání komplikující existence devíti zdravotních pojišťoven. Zatím schází klíč, podle kterého by se pojišťovny o útratu podělily, ale však oni soudruzi nějaký vymyslí. Reforma zdravotnictví, kterou spouští zákon o veřejných neziskových nemocnicích, ruší pluralitní systém a koncentruje rozhodování o finančních tocích ve zdravotnictví do rukou ministerstva. Jejím hlavním rysem je víra, že státní aparát je schopen si poradit s výzvami moderního zdravotnictví lépe než informovaní a spoluodpovědní občané. Má ministerstvo zdravotnictví alespoň mizivou šanci tomuto očekávání dostát? Odpověď je jednoduchá, nemá. Ponechme stranou základní fakt, že samotnou svojí povahou nespadá ani poskytování zdravotní péče, ani zdravotnictví, které zajišťuje její dostupnost, do oblasti státní správy. Stejně pomiňme variantu následných novelizací této novelizace a představme si její uvádění v život.

Schází kritéria.

Zřízení rejstříku veřejných zdravotnických zařízení, vyřízení papírů kolem převodů a najmenování osob do správních orgánů nemocnic je prvním úkolem, ale současně i posledním, se kterým se státní správa může vyrovnat se ctí. S plnou vážností tvrdím, že ministerstvo zdravotnictví není schopné určit nemocnicím strukturu personálu, lůžek, oborů, přístrojů a ani spádové oblasti s ohledem na potřeby českého zdravotnictví. Hlavním úskalím není neodstranitelný nedostatek vstupních informací, nezlepšitelný ani sebevětším centrální mozkem zdravotnictví, ale absence obhajitelných kritérií, podle kterých by plánování probíhalo. Ostatně, proto také zkrachovala zdravotnické koncepce bývalé ministryně Emmerové, kterou pro ni zpracoval Rathem zrušený Institut pro zdravotní politiku a ekonomii. Živě si dovedu představit, jak ministerstvo rozesílá v době, kdy hoří termín ke stanovení závazných parametrů, jednotlivým nemocnicím tabulky na vyplnění a s žádostí o jejich urychlené vrácení k ministerskému posvěcení. Toto zdánlivě nevinné socialistické divadélko je čistě mocenským nástrojem. Nemocnice, které nebudou odvádět desátky nebo se jinak znelíbí, budou muset počítat s ministerskými zásahy, ostatní se budou věnovat tomu, co si nahlásí. Oddělení pravomocí a odpovědností, které zákon nastoluje ve vztahu ministerstva a nestátních nemocnic, je skutečnou organizační lahůdkou a snem každého ministerského úředníka. Ministerské zásahy do chodu nemocnic ve správě druhých se nemusí omezit jen na redukci personálu a oborů. Oč elegantnější je ekonomická diverze, například pokynem k doplnění přístrojového vybavení o magnetickou rezonanci a několik lineárních urychlovačů. Malou využitelnost a návratnost investice přebíjí argument, že při záchraně zdraví a životů se na peníze nehledí. Na cizí, dodávám. Zřizovatel nemocnice, kterou nejde poslat do konkurzu, rozbije prasátko a začne sepisovat darovací smlouvu.

Úředník klientem.

Zákon současně staví ministerstvo zdravotnictví do ještě parádnějšího konfliktu zájmu, než v jakém bylo dosud. Ten dosavadní, kdy ministerstvo spravuje část nemocnic a pro všechny nastavuje způsob placení, rozšiřuje o zásahy řízení všech nemocnic bez ohledu na jejich vlastníka. Zdá se, že činorodý Úřad pro ochranu hospodářské soutěže je stižen selektivními výpadky pozornosti. Mlčel ke „stabilizačnímu koeficientu“, kterým bylo pojišťovnám nařízeno platit za stejné služby rozdílné ceny podle toho, kolik mají v den D na účtu, a mlčí i k zákonu o veřejných neziskových nemocnicích, který rovnou hospodářskou soutěž vylučuje. Možná dobře ví proč. Nastoupený vývoj naznačuje, že by brzy mohl být zbytečný a žádnou hospodářskou soutěž už nebude třeba sledovat. Pokud bude stát důsledný a začne přímo řídit vše, co souvisí se zdravotní péčí, tak brzy bude do našich nemocnic navážet léky Zdravotnické zásobování, n. p., z výrobny léků Zentiva, n. p. Čest práci.
Občany zákon fakticky zbavuje svobodné volby nemocnice a zdravotníky motivace dělat svoji práci lépe. Jejich zákazníkem nebude občan, ani občan zastoupený pojišťovnou, ale vzdálený úředník na ministerstvu. Jediným klíčem ke vzbuzení osobního zájmu zdravotníků zůstane další posílení korupce. Ostatně, jak je zřejmé z korupčního žebříčku Transparency International, už dnes se drží zdravotnictví na pěkném druhém místě. Za úřady, před soudy, policií, katastrálními úřady a dalšími orgány státní či veřejné správy. Zákon posunuje zdravotnictví od veřejné služby ke státní správě a úřady se mohou začít bát o prvenství. Nenapadá mne přiléhavější hodnocení zákona než Zámečníkovo povzdechnutí „Kéž by to byla jenom fraška“ na stránkách Občana v síti (www.sdruzeniobcan.cz). Ano, je to špatný a nekonzumovatelný zákon, který nemá v evropském právu obdobu. Jeho jediným příspěvkem ke zdaru skutečné reformy zdravotnictví by mohlo být vyvolání zájmu o pojmy „veřejný“ a „neziskový“. Chápaní, obsah i použití obou důležitých pojmů se mění společně s vývojem medicíny, podobou nemocnic a celého zdravotnictví.

Přirozený vývoj.

V Evropě sice stále převažují nemocnice veřejného nebo neziskového soukromého charakteru, ale těch podnikatelsky spravovaných je stále více. V sousedním Německu už zprivatizovali i fakultní nemocnici. Není za tím ideologie, ale evoluce. Po tisíciletí se léčilo doma a nemocnice nabízely útočiště těm, kteří žádný domov neměli, nebo izolaci pro ty, kteří se zdáli svému okolí nebezpeční. Dominovalo ošetřovatelství a étos pomoci trpícímu v nouzi. Na církevní kořeny, stále patrné na denním režimu či uniformách sester, navázaly městské nebo spolkové nemocnice zakládané na přelomu minulého a předminulého století a jejich neziskové uspořádání bylo přiměřené době. Provozní náklady nemocnice určoval počet zaměstnanců a postelí, na řízení stačil rozpočet a nejdynamičtějším úhradovým mechanismem mohla být platba za ošetřovací den. Báječný vývoj medicíny, kterého si užíváme v posledních desetiletích, naboural idylu tradičního zdravotnictví. Rozhodování mezi drahým zákrokem, po kterém jdete druhý den domů, a mnohatýdenní hospitalizací bez něj, je pro každý přídělový systém frustrující a zvýšení kontroly rozpočtové kázně mu volbu neulehčí. Náklady nemocnice již dlouho nezáleží na počtech lékařů, ale na způsobu, jakým vyšetřují a léčí. Nemocnice hospodaří s drahou technikou, kupují léky a zdravotnické prostředky, nakupují služby druhých a své vlastní prodávají. Moderní nemocnice je složitý podnik vyžadující odpovídající řízení.
Naše nemocniční péče už dávno není lacinou charitou, ale službou s dvaadevadesátimiliardovým obratem, která si zaslouží standardní ekonomické zacházení. O tom, kam peníze potečou, by měla rozhodovat cena a kvalita služeb, a ne ministerská direktiva. Dokud se i ve zdravotnictví nestaneme spoluodpovědnými zákazníky, budou se v něm stále řešit problémy, které by jinak nebyly. Zákonem o veřejných zdravotnických zařízeních si cestu k normálnímu prostředí ve zdravotnictví jenom prodloužíme.