Odstraňování následků povodní se může stát vítanou záminkou pro uvolnění fiskální politiky
Týdeník Euro se tento týden věnuje samozřejmě povodním. Obsáhle rozebíráme, jaký může být jejich dopad na českou ekonomiku, ale o tom se dočtete na jiném místě (Růst bude, ale…; str. 6). Stranou pozornosti by však neměl zůstat ani skrytý potenciál
přírodní katastrofy pro změny kurzu v rozpočtové politice.
„Vláda rozpočtové odpovědnosti“ - takový přívlastek si dala koalice po volbách v roce 2010. Přes četné personální veletoče, včetně rozštěpení jedné vládní strany a odchodu většiny poslanců Věcí veřejných do opozice, se kabinet snažil být svému krédu věrný takřka všemu navzdory. Konsolidace veřejných rozpočtů by v dobrých časech byla vysoce chvályhodnou programovou náplní, ale v zemi, která se jen pomalu vyhrabávala z prudkého poklesu v roce 2009, způsobeného vnějším poptávkovým šokem, s sebou nesla vždy riziko, že za ni zaplatí poklesem hospodářského růstu. Navíc se k tomu připojila krize v eurozóně, která je hlavním odbytištěm českého vývozu.
Příliš velké úspory Ve své době nevylučitelné riziko rozpadu eurozóny bylo po jistou dobu samo o sobě dostatečným ospravedlněním přitahování fiskální uzdy (a trhy tehdy úsilí české vlády ocenily nízkou rizikovou prémií). Ovšem používaná vládní rétorika byla poměrně drsná. Ačkoli zvyšováním daní a celkovou mizerií českých poměrů popuzené obyvatelstvo jinak vládě nevěří ani nos mezi očima, v tomto případě udělalo výjimku. S každým dalším kvartálem se však ukazovalo, že cenou za restrikci a doprovodné černé hovory není jen zpomalení růstu, ale přímo recese.
Od té doby, co šéf Evropské centrální banky Mario Draghi zkraje loňského léta prohlásil, že ECB udělá pro záchranu eura „vše, co bude zapotřebí“, však politice zvedání daní a zadržování vládních výdajů chybí robustní obhajoba. Zvlášť když bylo na číslech z okolních zemí vidět, že na rozdíl od Česka rostou a díky tomu se jim daří snižovat rozpočtový schodek při nižší dávce bolesti. K těm, kteří by nasazovali vládě oslí uši, i kdyby její hospodářská politika hraničila s genialitou, se začínají připojovat i hlasy, jež nelze šmahem odmítnout.
„Všichni kolem nás rostou. Takže to není tak, že by na tuzemskou ekonomiku působily nějaké vnější šoky. Způsobili jsme si to sami, stejně jako při recesi na konci 90. let,“ konstatoval i respektovaný ekonom a navíc člen vládní NERV Jan Švejnar. To už má svoji váhu i využitelnost v politickém boji. Nota bene když Švejnar není ani v NERV sám - názory doporučující změnu kurzu nejsou ojedinělé, ale začínají být zhruba od loňského léta (viz Draghi) spíše pravidlem.
Vláda na to reagovala změnou rétoriky a evidentně skončila s utahováním šroubů.
Lepší než očekávaný výběr daní zkraje letošního roku a solidní vývoj rozpočtového salda do konce května v kombinaci s mizerným vývojem HDP jen posilují argumenty ve prospěch avizovaného „malého balíčku“ dodatečných investičních výdajů. Malý balíček ovšem není pro dosažení obratu ve vývoji ekonomiky dostatečný. Ovšem ztratit tvář přiznáním, že s rozpočtovou odpovědností, ale především s doprovodnou rétorikou děsící obyvatelstvo to vláda přehnala, také dost dobře nejde.
Nepromrhat krizi V antickém dramatu se pro zvládnutí neřešitelné situace dostává na scénu deus ex machina. A jako elegantní řešení, jak zdůvodnit změkčení fiskální politiky, aniž by zejména ministr financí a premiér museli negovat svoje původní kroky, se odstraňování následků povodní hodí přímo dokonale. Překročit rozpočtový schodek o pár desetin procenta se dá obhájit dokonale jak doma, tak v Bruselu. Rychlým čerpáním zdrojů na odstranění povodňových následků navíc vláda ekonomice skutečně pomůže.
Bylo by samozřejmě naprosto nevhodné byť jen na vteřinu uvažovat o povodňové dani nebo o zvláštní emisi dluhopisů, které by tím či oním způsobem oslabily kupní sílu obyvatelstva. Navíc stojí za úvahu, zda by se schodek vůbec musel zvýšit. Je to věc interpretace a málo se to ví, ale hospodaření státních podniků není konsolidováno s veřejnými rozpočty.
Takže pokud by se zpětně zahrnuly do konsolidace například jen zisky po zdanění Lesů ČR za poslední tři roky, zlepšilo by se saldo rozpočtů o nejméně deset miliard korun anebo by bylo možno zvýšit o stejnou částku výdaje, aniž by došlo ke zhoršení celkového konsolidovaného salda. Finesy fiskálního účetnictví je dobré ponechat těm, kteří se touhle problematikou zabývají, ovšem doba si žádá kreativní řešení hodné zasloužilých otců vlasti. Nesporným faktem je, že finanční majetek Lesů ČR činil ke konci března přes 18 miliard korun, takže zdroje tady tentokrát doopravdy jsou.
Nelze zapomínat ani na to, že politické šachy na pražské radnici ohlásily začátek předvolební kampaně a zastřené změkčení fiskální restrikce zdůvodněné povodněmi se může velmi hodit. Zvlášť kdyby s boží pomocí vyústilo v ekonomické oživení v posledním kvartále letošního roku a prvním čtvrtletí roku příštího, což nelze vyloučit.
Povodeň je nepochybně vážnou krizovou situací a jako taková by neměla být promrhána, neboť je zároveň i příležitostí. Je to sice jen lehká parafráze výroku, který je tu připisován Winstonu Churchillovi, jindy zase bývalému šéfovi Obamovy prezidentské kanceláře Rahmu Emanuelovi, ale nic to nemění na tom, že je pravdivý. Někdy totiž nestačí jenom snažit se dělat co nejlíp, někdy musíme dělat i to, co je potřeba. (To je taky od Churchilla.)
Na závěr zadoufejme, že zadavatelé rekonstrukčních prací, obdaření příležitostí konat potřebné rekonstrukční dobro, nepodlehnou pokušení, o němž už teď hovoří cynikové z pražských politických kuloárů. Voda ještě ani neopadla a podle nich se už všichni těší na zakázky v režimu jednacího řízení bez uveřejnění.
O autorovi| Miroslav Zámečník * zamecnik@mf.cz
