V Evropě je na vzestupu mikrofinancování, které původně mělo pomáhat především rozvojovým zemím
Maritza Peňová se z rodné Kuby přestěhovala do Barcelony v roce 2001. Pracovala jako dělnice v pekárně, ale nebyla spokojená. Práce byla těžká a jako imigrantka dostávala mizerně zaplaceno, nemluvě o nuzných pracovních podmínkách. Chtěla se postavit na vlastní nohy. V roce 2007 si vyhlédla starší pec, ale neměla na její koupi.
Klasický úvěr nepřicházel v úvahu, protože neměla čím ručit. Nakonec získala nezajištěnou půjčku ve výši 18 tisíc eur (asi 486 tisíc korun) od nadace Fondation Caixa Catalunya.
Za tři a půl roku ji splatila – i s 11procentním úrokem.
Takových příběhů s dobrým koncem líčí webová stránka European Microfinance Network (EMN) celou řadu. Od zelináře z belgického Anderlechtu přes polského uhlíře až po italského včelaře. Všichni, kteří založili novou živnost nebo firmu, mají jedno společné – vsadili na mikrokredity, čím dál oblíbenější finanční produkt původně vyvinutý pro potřeby relativně chudých poměrů rozvojových zemí.
Zatímco v Africe nebo Asii postačují k novému startu částky v přepočtu dosahující někdy jen několika desítek eur, předpona mikroje v evropském prostředí přizpůsobena relativně bohatým poměrům Evropské unie. Brusel stanovil pro mikropůjčku hranici 25 tisíc eur (zhruba 675 tisíc korun) s tím, že pokud jde o firmu, nesmí mít více než deset zaměstnanců. Princip financování ovšem zůstává stejný – nezajištěné úvěrování se sociálním rozměrem, kde se zkoumá využití peněz, nikoli bonita klienta, pomáhá těm, kteří by na klasické bankovní produkty nedosáhli.
Česko je stranou Podle posledních čísel EMN jich různé evropské
instituce v roce 2011 poskytly na 1,05 miliardy eur. Za posledních sedm let tak objem mikropůjček vzrostl na sedminásobek.
Nejvíce úvěrů předloni poskytla Litva, Belgie a Finsko, nejméně pak balkánské země. Obdobná je situace v položce průměrná výše úvěru. Vede Finsko s téměř 20 tisíci
eury, na chvostu tabulky je Lotyšsko s 2700 eury. Česko se v tabulkách neobjevuje. O mikrokredity u nás není ze strany zprostředkovatelů zájem, a členem EMN tak není jediná organizace.
Vůdčími v mikrofinancování jsou v EU stále neziskové organizace a nadace, které podle statistik EMN poskytují čtvrtinu všech úvěrů. Čím dál běžnější jsou ale i mikroúvěry od bank a spořitelen, které si tímto produktem doplňují upadající byznys s klasickými půjčkami. Jen v eurozóně klesl objem poskytnutých úvěrů pod milion eur meziročně o třetinu. Zatímco za loňské září to bylo 69,7 miliardy eur, letos ve stejném měsíci sledované banky rozpůjčovaly jen 44 miliard eur.
Některé banky proto přicházejí s mikrofinančnictvím jako samostatnou větví podnikání.
Například katalánská Caixa založila v roce 2007 stoprocentní dceřinou společnost MicroBank a od té doby uvolnila v nezajištěných půjčkách přes miliardu eur. „Více než 40 tisíc mikrokreditů pro podnikatele, které banka poskytla, pomohlo vytvořit nebo udržet na 78 tisíc pracovních míst,“ tvrdí MicroBank ve své loňské výroční zprávě.
Pro banku, která loni vykázala 15,9 miliardy eur zisku, nejsou mikrokredity nijak zvlášť rizikové. Loni odepsala tři procenta poskytnutých úvěrů. Dobrou platební morálku ostatně zaznamenala již v 70. letech minulého stoleté Grameen Bank finančníka Muhammada Júnuse, která s mikropůjčkami tehdy začínala v Bangladéši.
Příliš rychlé splácení Nevýhodné nejsou malé kredity bez zajištění ani z hlediska liknavosti ve splácení. Byť průzkum EMN nebyl reprezentativní, odhalil, že více než měsíc po splatnosti je v průměru 12 procent kreditů. Pro srovnání – v kategorii úvěry v selhání registrovala Česká národní banka letos v září 13,5 procenta půjček poskytnutých živnostníkům, u domácností to bylo 12,2 procenta ve spotřebitelských úvěrech. Horší je to ovšem s nově založenými živnostmi nebo firmami, které z mikrokreditů vzniknou. Podle dat Eurostatu své pětiMalé leté výročí stihne oslavit jen každá druhá z nich. Ostatní se dříve rozpadnou. Možná právě proto je většina půjček sjednávána právě na maximálně pětileté období. Poskytovatelé mikroúvěrů se většinou riziku brání tím, že své peníze chtějí mít rychle zpět. Například v Německu je délka splácení limitována třemi roky. Kritici tak upozorňují na to, že vysoké splátky mohou být pro mnohé začínající živnostníky příliš zatěžující a zbytečně odčerpávají zisky.
Podstatnější než rychlost splácení je však pro klid bank fakt, že většina mikropůjček beztak nezůstane zcela bez kolaterálu. Záruky, ale i peníze na založení fondů poskytovatelům mikrokreditů dodá EU nebo Evropská investiční banka (EIB). Samotné banky by jinak neměly o takový typ půjček zájem. Ve srovnání s klasickými klienty, kteří ručí majetkem a jejichž bonitu si bankovní domy určují podle interních tabulek, je byznys s mikrokredity mizivě malý. Bez dorovnání rizika by se tak bankám nevyplatil.
Vyrovnávacích mechanismů je hned několik. V rámci Unie existuje od roku 2010 program Progress, z něhož čerpá 15 zemí EU – mimo jiné rakouská Erste Bank. Progress za tři roky pomohl šesti tisícům začínajících podnikatelů. Třetina z nich byla přitom v době žádosti o půjčku bez práce nebo jejich firma nevykazovala žádné zisky. Evropský program, který má zajištěno financování do roku 2016, vykazuje relativně vysoký počet koncových klientů mezi znevýhodněnými skupinami – ženami, minoritami i lidmi s nižším vzděláním. Rekordmanem je italská společnost Permicro, konsorcium nevládních organizací a finančního domu UBI Banca, kde cizinci tvoří dvě třetiny klientely – ponejvíce z Asie, východní Evropy a Afriky.
Granty a garance poskytovatelům mikrokreditů dává také EIB prostřednictvím svého investičního fondu. V září například londýnská instituce poskytla 60 milionů eur společnosti MicroBank, zapojila se také do projektů v Itálii, Irsku nebo Bulharsku. Evropský investiční fond (EIF) se angažuje i u nás.
Smlouvu s ním má uzavřenu například GE Money nebo Komerční banka, která z evropských peněz podporuje inovativní projekty.
Nikoli ovšem v rámci klasického mikrofinancování. Podpora z eráru Mikrokredity běží i s podporou mnoha erárů evropských zemí – a zdaleka ne jen těch, které patří mezi „jižanské potížisty“ v EU. Rakouské ministerstvo práce spustilo v roce 2009 program Der Mikrokredit, v rámci něhož podporuje částkou až 12 500 eur nezaměstnané a absolventy rekvalifikačních kurzů. Finančním partnerem je Erste Bank se svou sítí spořitelen. V sousedním Německu zase před čtyřmi roky tamní ministerstvo průmyslu založilo síť Mikrokreditfonds Deutschland, do níž vložilo sto milionů eur startovního kapitálu. Ze státního rozpočtu šlo jen 40 procent, zbytek dodal Evropský sociální fond. Reálně se ale částka, kterou stát finančně zajistil síť 64 poskytovatelů, nijak nezmenšila. Zhruba tři procenta toxických úvěrů, které bylo nutné odepsat, nahradily výnosy z investičního fondu, z něhož se mikrokredity realizují.
Zatímco pro banky jde v lepším případě o zajímavý doplněk portfolia produktů, pro vlády evropských zemí jsou mikrokredity levnou cestou k oživení podnikání a podpoře těch, kteří se nespoléhají na hledání zaměstnání, ale chtějí na trhu práce prorazit sami.
Zdaleka nejde jen o peníze na rozjezd byznysu, ale čím dál více o udržení střední třídy.
„Sebezaměstnávání je jednou ze strategií, jak přežít hospodářskou krizi,“ říká Guillem Arís i Coderch, koordinátor španělské nadace CPÁC, která se zabývá poradenstvím ve světě mikrofinancování.
Malé peníze, které se obejdou i bez bankovního světa, tak nakonec hrají i v bohaté Evropě přesně stejnou roli jako v rozvojovém světě. Na rozdíl třeba od spotřebitelských úvěrů neslouží k okamžitému využití, ale pomáhají nastartovat dlouhodobě udržitelný zdroj příjmu. A ten potřebují lidé v západní Evropě stejně jako v Bangladéši. l
Miliardové mikro
Počet a celkový objem mikrokreditů v EU (v mil. eur)
Počet Objem
2007 42 750 394
2008 90 605 802
2009 84 523 828
2010 178 572 779
2011 204 080 1047
Zdroj: European Microfinance Network
Ve srovnání s klasickými klienty je byznys s mikrokredity mizivě malý. Bez dorovnání rizika by se bankám nevyplatil.
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
