Gazprom hodlá pohltit Sibněfť a dobývat světové trhy
Rusko se má stát sídlem velké nadnárodní společnosti. Už dávno se ví, že Gazprom není jednou z mnoha energetických firem, jeho postavení je mimořádné. Tento ruský monopol zajišťuje více než devadesát procent produkce plynu v zemi, ovládá čtvrtinu světových zásob této klíčové suroviny a také se ze čtvrtiny podílí na ruských daňových příjmech. Nyní hodlá převzít ropnou společnost Sibněfť a stát se skutečným světovým energetickým gigantem, který je velmi silný jako producent i dodavatel nejen plynu, ale také ropy. Chce se zařadit mezi takové globální korporace, jakým jsou ExxonMobil, Shell či BP.
Vývoj na ruské energetické scéně byl v minulých měsících a letech velmi bouřlivý. Ohlašovaly se velké fúze, které se však někdy ani neuskutečnily. Velká světová společnost měla nejdříve vzniknout sloučením dvou soukromých společností - Jukosu Michaila Chodorkovského a Sibněfti Romana Abramoviče. Jak známo, osud tomu chtěl jinak a vůči Chodorkovskému nebyl právě milostivý. Pak už přišla éra velkých podniků, v nichž má rozhodující slovo stát. Právě Gazprom pošilhával po klíčové divizi Jukosu, Juganskněftěgazu. Ten nakonec skončil v rukou jiného státního subjektu - Rosněfti. I ta měla ostatně být vhodným soustem pro Gazprom, ale nestalo se. Nikdo si tedy nemůže být stoprocentně jist, zda nynější převzetí Sibněfti budou moci monopolní plynaři dotáhnout do konce. Gazprom však nyní pokročil už hodně daleko. Jeho budoucí akvizici dnes nezpochybňuje ani antimonopolní úřad, byť není nadšen posilováním „přirozených monopolů“.
Zestátnění s lidskou tváří.
Rusko je známé tím, že jeho krok vpřed často doprovází krok vzad. A naopak. Mnohé nasvědčuje tomu, že to platí i tentokrát. Posílení Gazpromu může pomoci ruské ekonomice i geopolitickým zájmům Moskvy. Převzetí Sibněfti je ovšem také další etapou „nacionalizace s lidskou tváří“. Neboli zestátnění s pomocí tržních (více či méně) prostředků.
Kreml si už dávno lámal hlavu nad tím, jak v Gazpromu získat nadpoloviční podíl pro ruský stát. Souvisí to se strategií, dle níž mají ruské surovinové zdroje patřit národu, nikoliv několika zbohatlým oligarchům či zahraničnímu kapitálu. Podařilo se to už před ohlášením nynější akvizice Sibněfti, byť jiným způsobem, než se předpokládalo. Původní plán spočíval ve spojení Gazpromu se stoprocentně státní Rosněftí, které by vedlo k tomu, že plynárenský gigant ropnou společnost zcela převezme. Podmínkou akvizice bylo, že stát získá v Gazpromu majoritu. Prosadilo se ale jiné řešení: Rosněfť koupila minoritní podíl v Gazpromu. Výsledek je podobný. Na ruském trhu však budou nadále fungovat dvě velké soupeřící státní či polostátní firmy - Gazprom a Rosněfť. Každá z nich má své mocné advokáty v Kremlu, jejichž vzájemný vztah není zřejmě jen čistě přátelský. Rosněfť pohlcuje bývalé impérium Michaila Chodorkovského, Gazprom má zase namířeno k ovládnutí říše Romana Abramoviče. Sibněfť už se každopádně má stát soustem podniku se státní majoritou.
Tedy krok vzad? Vypadá to tak a přiznávají to i přední ruští ekonomové, včetně liberálního ministra pro hospodářský rozvoj Germana Grefa nebo prezidentova poradce pro ekonomiku Andreje Illarionova. I v Rusku se už dnes ví, že stát nemusí být jako hospodář tak efektivní jako soukromník. Je tu ale i onen doprovodný krok vpřed. Gazprom hodlá brzy liberalizovat obchodování se svými akciemi na světových trzích. Přestanou platit jakákoliv omezení. Paradoxně to umožnila právě ona „tržní nacionalizace“, neboť stát se nyní nemusí o svou majoritu obávat. A cenné papíry mocné ruské korporace, o jejíž velké budoucnosti v energetickém sektoru se příliš nepochybuje, mohou zahraniční investory lákat. Soukromí minoritní akcionáři pak vyvinou pozitivní tlak na efektivní hospodaření Gazpromu, byť rozhodující slovo bude mít Kreml.
Lákadla pro Západ.
Nynější záměry Gazpromu na ruském trhu také mohou posílit spolupráci se západními firmami. Ovládnutím Sibněfti by plynárenský gigant mohl získat partnera v nadnárodní společnosti BP, která už s firmou Romana Abramoviče v minulosti spolupracovala. Chystaná akvizice je velkým lákadlem pro západní finančníky. Oněch více než třináct miliard dolarů, jež hodlá Gazprom Abramovičovi a jeho společníkům zaplatit za necelé tři čtvrtiny Sibněfti, je největší takovou transakcí v historii Ruska. Počítá se s tím, že zahraniční banky poskytnou plynárenské společnosti syndikovaný úvěr až ve výši dvanácti miliard dolarů. Podílet se na něm mají takoví finanční giganti jako Dresdner Kleinwort Wasserstein, ABN Amro, Citigroup, CSFB, Goldman Sachs a Morgan Stanley.
Podmínky pro Gazprom mohou být vcelku příznivé, neboť nejde o nijak enormně zadluženou společnost. O financování ruských energetických transakcí se navíc vede tvrdý konkurenční boj. Analytik Sergej Pletňov dokonce s nadsázkou napsal, že Evropa začíná být na Rusku závislá nejen v dodávkách plynu, ale i ve finanční sféře (citace serveru strana.ru). Pletňov tvrdí, že podmínky, jež získá Gazprom, navíc mohou být vodítkem i pro úvěrování dalších ruských společností, což se může příznivě projevit na tamním finančním trhu.
Abramovič se zdravou kůží.
Ohlášené převedení Sibněfti pod křídla Gazpromu má ovšem ještě další významný rozměr. Přijatelným výsledkem (vzhledem k tvrdé realitě) by tak skončila historie jedné kontroverzní privatizace, označované za velký hřích éry bývalého prezidenta Borise Jelcina. V polovině devadesátých let se k majetkovému podílu v Sibněfti dostal za velmi výhodných podmínek mimo jiné oligarcha Boris Berezovskij, který pak byl jedním z prvních terčů v tažení nynějšího prezidenta Vladimira Putina proti neposlušným zbohatlíkům. Roman Abramovič byl společníkem Berezovského a později získal také jeho podíl v ropné společnosti. Hromadící se Abramovičův majetek nakonec tomuto oligarchovi umožnil nejen zakoupit londýnský fotbalový klub Chelsea, ale také mu přinesl vítězství v posledním žebříčku nejmajetnějších Rusů dle ruské verze časopisu Forbes. Výtky, že ke svým penězům přišel nečestným způsobem, Abramovič pochopitelně odmítá. Říká, že na rozdíl od mnoha dalších byl připraven jít do velkého podnikatelského rizika, které se mu nakonec vyplatilo.
Na první pohled to tak nevypadá, ale uvěznění Chodorkovského a odchod Abramoviče ze Sibněfti mají společného jmenovatele, neboť obojí je tak či onak důsledkem vytlačování oligarchů - vlivných mužů Jelcinovy éry. Jak je ale potom možné, že Chodorkovskij skončil ve vězení, zatímco si Abramovič může užívat svého majetku, který nemalá část Rusů považuje prostě za rozkradený? Tím spíše, že kritikům hodně vadí i převod peněz z ruského surovinového bohatství do anglického fotbalu? I to má své vysvětlení. Vladimir Putin nastavil oligarchům nepsaná pravidla, naznačil, co od nich očekává. O své bohatství by se měli podělit s občany, třeba tím, že se nebudou vyhýbat placení daní. Zbohatlíkům byl zapovězena politika, což právě Chodorkovskij porušil veřejnou podporou opozičních stran. Abramovič naopak působil dojmem, že byl vcelku loajální. Mnohem promptněji se také snažil dosáhnout dohody s představiteli státu ohledně údajných daňových nedoplatků své společnosti.
Západní finanční tisk upozorňuje, že na základně tržního ohodnocení by Abramovič a jeho společníci mohli vytěžit z prodeje Sibněfti i vyšší částku, zvláště kdyby bylo vyhlášeno konkurenční výběrové řízení. Dosavadní majitelé ropné firmy navíc mohli požadovat prémii za prodej majoritního balíku. Vše nicméně nasvědčuje tomu, že majitel Chelsea nechtěl příliš provokovat. Vynořily se spekulace, že musel slíbit ještě něco navrch. Třeba to, že ještě vydrží ve funkci gubernátora Čukotky a nějakým způsobem přispěje k jejímu ekonomickému rozvoji…
Zájmy Ruska jsou víc.
Reálná situace je však ještě komplikovanější. Budoucí osud Chodorkovského i Abramoviče bude jistě velmi zajímat hodně Rusů i zahraniční pozorovatele. Pořád ale jde o pouhé dva lidské osudy, byť naprosto výjimečné. Ruský prezident Vladimir Putin zřejmě zůstane zapsán v historii také tím, jak se za jeho vlády s oligarchy zatočilo. Putin by si ale jistě přál, aby se v učebnicích dějepisu objevilo i něco jiného. Důležitější jsou z jeho pohledu zájmy celého Ruska.
I kdyby Putin osobně velmi chtěl proti Abramovičovi tvrdě zasáhnout a zopakovat v jeho případě scénář z kauzy Chodorkovskij (což je samo o sobě sporné), nemuselo by to být v souladu s ruskými zájmy. Případ bývalého šéfa Jukosu velmi znejistil zahraniční investory. Kreml si však dobře uvědomuje, že kapitál ze zahraničí potřebuje. Zisky Ruska z prodeje surovin rostou, ale tento trend je možné udržet pouze v případě, že se také bude modernizovat ropná a plynárenská infrastruktura. Zahraniční společnosti jsou pomalu připouštěny k rozvoji nových nalezišť. Rusové hodlají dělat vše pro to, aby si udrželi své trhy a získávali nové - v západní Evropě, severní Americe, ale také v Číně či Indii. Tomu všemu mají napomáhat partnerství s firmami z těchto zemí. Druhou stranou téže mince je pak to, že si Kreml hodlá udržet kontrolu nad svým surovinovým bohatstvím.
Zatímco „deprivatizace s lidskou tváří“ skrývá pro západní partnery také zmíněná lákadla, tvrdý úder proti Abramovičovi by přinesl ještě větší nejistotu než zatčení Chodorkovského. Ukázalo by se totiž, že neklid na ruské ekonomické a energetické scéně zdaleka nekončí. S tímto vším ostatně mohl ropný a fotbalový král Roman v poslední době docela racionálně kalkulovat.
Noví vládci nechamtiví?
Éra Chodorkovských a Abramovičů jako vládců nad ruskými energetickými zdroji skončila. Kdo jsou jejich nástupci? Ten, kdo sledoval souboj o to, kdo převezme někdejší bohatství Jukosu či Sibněfti, zaznamenal, že boj se vedl i v samotném Kremlu. Personální propojení jeho činovniků s velkými společnostmi je naprosto evidentní. Správní radě Gazpromu šéfuje Dmitrij Medveděv, šéf Putinovy administrativy. Medveděvův zástupce Igor Sečin je zase předsedou představenstva firmy Rosněfť. Obě velké společnosti s rozhodujícím vlivem státu mají velké ambice a jejich zájmy se přinejmenším kříží. Logicky se tedy předpokládá, že existuje i rivalita mezi Medveděvem a Sečinem. Nasvědčují tomu i další okolnosti. Medveděv je řazen mezi liberály, zatímco Sečin je považován za „silovika“, tedy představitele mocenské skupiny lidí, kteří vzešli z bezpečnostních služeb či k nim mají blízko. Takovému škatulkování nahrává i to, že oba muži z Kremlu názorově i osobně tíhnou k rozdílným skupinám ministrů či podnikatelů. Tak se to alespoň jeví na základě analýzy ruských veřejných informačních zdrojů.
Takže můžeme prohlásit, že skuteční nástupci oligarchů sedí v Kremlu? Sám Vladimir Putin to rozhodně odmítá. Upozorňuje, že jeho spolupracovníci nevlastní akcie firem, které řídí, a nedostávají ani dividendy. Ruský prezident v agenturních zprávách dokonce tvrdí, že by dal přednost tomu, kdyby v čele firem jako Gazprom či Rosněfť stáli nezávislí odborníci. Zatím se je ale údajně nepodařilo najít. Ať už ale bude stát v čele oněch „nadnárodních společností“ se sídlem v Rusku kdokoliv, jisté je, že letošní podzim si leckdo zasune do paměti jako dobu velkých energetických manévrů.
Gazprom a bezpečnostní rizika
Může se střední Evropa, do velké míry závislá na dodávkách ruského plynu, radovat, když Gazprom posiluje? Publicistka Judy Dempseyová, která loni v říjnu moderovala v Praze jednu z diskusí na prestižní konferenci o energetické bezpečnosti, tvrdí, že rozhodně nikoliv. Dempseyová na základě rozhovorů s experty dospěla k závěru, že Gazprom chce svým odběratelům za každou cenu zabránit, aby diverzifikovali své zdroje. Proto zakládá - i v zemích bývalého sovětského impéria - své pobočky, společné podniky, a aktivně se zapojuje do lobbingu. Díky němu si hodlá udržet monopolní postavení, napsala loni Demseyová v listu International Herald Tribune. Někteří účastníci loňské konference spekulovali o tom, zda se Rusové budou v budoucnu uchylovat ke stále silnějšímu tlaku na své partnery.
Úvahy o roli Gazpromu v ruských geopolitických plánech zřejmě leckoho napadnou i během letošní konference, pořádané v Praze Programem atlantických bezpečnostních studií (PASS) ve dnech 10. až 12.října. Hlavním tématem jsou vazby mezi byznysem a bezpečností. „Zejména velké společnosti jsou významným hráčem na poli globální bezpečnosti, neboť čelí týmž bezpečnostním rizikům jako celé státy, a v některých případech je dokonce předčí objemem činnosti i ekonomickým obratem,“ uvádí koordinátor programu PASS Jiří Schneider. Dodává, že ekonomická aktivita může být výrazným stabilizujícím i destabilizujícím faktorem v mezinárodních vztazích. Která z těchto variant bude platit v případě Gazpromu?
Američtí odborníci Frank Gaffney a Roger Robinson přijíždějí na pražskou konferenci jako zastánci úvah o tom, že firmy by se měly v rámci corporate governance (správy společností) mnohem více zabývat také bezpečnostními aspekty a riziky. Investoři, kteří nakupují akcie té či oné firmy, by se měli zajímat o to, zda tato společnost kupříkladu neporušuje sankce vyhlášené vůči některým zemím či nepodniká ve státech, jež podporují terorismus. Důležité je údajně také to, na co jdou nakonec zisky těchto firem a zda se v případě polostátních společností nemůže stát, že získané peníze budou využity třeba pro výrobu zbraní, která je v rozporu se zájmy Spojených států. Gaffney a Robinson varují především před čínskými společnostmi, které přímo či nepřímo ovládá stát, a jejich názory jsou poměrně radikální i na americké poměry.
Přesto se teoreticky jistá paralela s Gazpromem nabízí. Také v této společnosti má rozhodující slovo stát a nedá se očekávat, že by Gazprom jednal v rozporu s vládní politikou své země. Ruský plynárenský gigant hodlá brzy liberalizovat obchodování se svými akciemi, a světoví investoři by si tedy před vložením peněz také měli klást různé otázky… Na druhé straně mohou být obavy z Gazpromu přehnané. Jeho zahraniční aktivity mají logické ekonomické opodstatnění a ruské zájmy nemusejí být nutně v rozporu se zájmy Evropské unie. Také Jiří Schneider se mimo jiné zmiňuje o vzájemné závislosti Evropy a Ruska při nákupu a prodeji plynu.
