Velkoměsto mrtvých. Na Arlingtonském hřbitově ožívá vietnamský syndrom všech Američanů

28. 10. 2018

V areálu Arlingtonského národního hřbitova , který se rozkládá na ploše 253 hektarů, je pohřbeno více než 400 tisíc vojáků. A také jejich manželek s prostým nápisem „his wife“. Nejstarší hroby pocházejí z americké občanské války, další přibývají každý týden. Buď tady končí veteráni, kteří mají to štěstí, že dožili doma, nebo oběti aktuální afghánské mise či speciálové, jejichž místo úmrtí je tajné a znají jej jen v Pentagonu.

Zatím nad městem visí těžké mraky, ale podle předpovědi čeká Washington D. C. další dusný říjnový den. Oblačnost je tak nízko, že v ní mizí i špička obelisku Washingtonova monumentu. Jeden z nejhezčích výhledů na rozpadající se ranní oblaka dává pahorek nad Arlingtonským národním hřbitovem. Mohutné paprsky se nejdříve opřou do budovy Pentagonu na pravé straně a po několika vteřinách osvětlují i první z tisícovek ostře bílých náhrobků na největším vojenském hřbitově na světě. Nakrátko střižený trávník pokrývají dlouhé řady stínů, které se celý den líně sunou.

Denně se sem přicházejí podívat tisícovky Američanů. A to nejen potomci nebo příbuzní zemřelých, návštěvu hřbitova bere řada lidí jako věc národní hrdosti. Můžeme to chápat jako určitý druh sadomasochismu, nicméně jestli něco v Arlingtonu rezonuje nejsilněji, tak jsou to oživlé noční můry z války ve Vietnamu. Smysl konfliktu, v němž Spojené státy ztratily 58 220 vojáků a tisícovky dalších jich na následky vážných zranění zemřely později, sice zářící náhrobky nikomu nevysvětlí, zhmotňují ale bolestivou oběť, která nic dobrého a srozumitelného nepřinesla.

Americké Hue

Tak jako si Češi nesou nevyléčitelné trauma ze srpna 1968, stal se stejný rok velkým mentálním příkopem i pro obyvatele Spojených států. Tehdy - od konce ledna do začátku března - proběhla ve Vietnamu v rámci takzvané operace Tet jedna z nejdrastičtějších bitev. Všichni ve Spojených státech si díky fotkám dvacetiletého armádního fotografa Johna Olsona, z nichž člověka mrazí dodnes, uvědomili, kam že to vlastně politici posílají mladé americké muže a že tohle asi nebude to nejlepší politické rozhodnutí.

Několikatýdenní střetnutí o jihovietnamské Hue - pro americké velitele první městská bitva od Soulu v roce 1950 -generalita prezentovala jako vítězství, ale až série Olsonových fotografií ukázala, že z města po bitvě nezůstalo nic jiného než zkrvavené trosky bez jakéhokoliv významu.

Přečtěte si také zápisky z cesty po bývalé části Československa:

Za srdcem Hordubalovým aneb Putování po Zakarpatské Ukrajině

Přímo v Hue zahynulo 216 amerických vojáků, dalších 1584 bylo z bitvy evakuováno s vážnými zraněními. Spíš než evakuace to byl hysterický útěk zkrvavených a vystrašených mladíků, jak zachytil Olson na svých fotografiích. Třeba ta s tankem obloženým zraněnými vojáky s ofačovanými hlavami, prostřelenými nohami a plícemi. Během celé operace Tet trvající až do léta 1968 padlo 2500 Američanů.

A to všechno teď - stejně jako kterýkoliv jiný den - tvoří z ovzduší nad Arlingtonem nebezpečně silný a těžký koktejl.

Sen žáků i učitelů

Národní hřbitov funguje jako samostatné město na okraji Washingtonu. Má vlastní návštěvnické centrum, provozuje své autobusy a vyhlídkové „vláčky“ pro turisty, zaměstnává stovky lidí. Řada důchodců či vojenských vysloužilců tady navíc tráví celé dny jako dobrovolníci.

A každodenní součástí jsou i dlouhé kolony černých vozů a řada čestných salv, jež doprovázejí každý pohřeb. Digitální systém teď upozorňuje, že jen v jedenáct dopoledne proběhnou tři obřady. „Pro pohřeb pana Dolana využijte parkoviště jedna, pro pohřeb pana Sandse parkoviště dvě a pro pohřeb pana Grimaidiho parkoviště tři,“ informují svítící cedule přijíždějící smuteční hosty.

Prohlédněte si velkoměsto mrtvých:

Pohřební výstřely silně rezonují i u hrobky neznámého vojína, kde leží ostatky příslušníků amerických ozbrojených sil z obou světových konfliktů i korejské války. Původně mezi nimi byl i padlý z Vietnamu, toho se ale podařilo identifikovat a dočkal se normálního pomníku se jménem.

Sem se hodinu co hodinu scházejí stovky lidí, probíhá tu totiž slavnostní výměna čestné stráže. Vojáka, který po koberci musí ujít každou minutu 90 kroků, vystřídá kolega. Tím ale obřad nekončí.

Čtěte stručnou historii cestovních kanceláří:

Průvodci nám řídí dovolenou už 260 let. Na některá „zpestření“ klienti do smrti nezapomenou

Se smutečními věnci před hrobku za doprovodu stráže přicházejí školáci z celých Spojených států. Právě teď je to kalifornská Sierra Middle School. Všechny učitelky a spolužáci na své telefony bez přestání točí a fotí čtyři spolužačky, kterým se dneska dostalo té největší cti. „Protlačte se do první řady, ať to taky vidíte,“ nabádá šeptem partu kluků jejich kantorka. Dívky mezitím kráčejí za doprovodu vojáka k hrobce a s úctou sledují, jak se na podstavec dostává věnec se jménem jejich školy. Když pak voják zavelí k pozoru a trumpetista hraje melodii večerky, zpod slunečních brýlí učitelky se protlačí několik slz. Tak důležitý a silný tento ceremoniál pro Američany může být.

Kapesní dějiny

Arlington ale nabízí i řadu jiných „atrakcí“. Jednou z nich je hrob Johna Fitzgeralda Kennedyho, od jehož monstrózního pohřbu uběhne v neděli 25. listopadu už 55 let. „V prvních letech po jeho smrti navštívily místo každou hodinu tři tisíce lidí, během víkendů pak celkově 50 tisíc. Do konce roku 1971 se na místě vystřídalo více než šestnáct milionů lidí,“ píše se v hřbitovním průvodci.

Dnes už takovým tahákem není. Kolem cedulky Silence and Respect (Ticho a uznání) prochází k hrobu JFK a jeho manželky Jacqueline Kennedyové Onassisové, pohřbené sem před čtyřiadvaceti lety, stovky návštěvníků, kteří tiše sledují tmavé náhrobky, nekonečný plamen a muže s velkou sekačkou kosícího celý kopec nad pomníky.

Pár desítek metrů odtud, ve svahu pod stromy, stojí jediný osamocený kříž. Patří Robertu Kennedymu, americkému senátorovi a mladšímu bratrovi JFK, kterého v červnu 1968 zastřelil atentátník, a připravil tak Spojené státy o pravděpodobného budoucího prezidenta.

Kdo by se chtěl v americké tragédii pitvat dál, může tak u pomníků raketoplánů Challenger a Columbia připomínajících jejich tragický konec z roku 1986, respektive 2003. Anebo u pamětní desky osmi padlých vojáků z 24. dubna 1980, kdy měla v Íránu proběhnout operace na záchranu 52 amerických občanů držených na ambasádě v Teheránu. Ještě v poušti na seřazovacím místě se ovšem jeden z amerických vrtulníků střetl s bratrským letounem. Na místě zemřelo osm vojáků, mise Orlí spár byla prozrazena.

Jestli hledáte moderní americké dějiny v kostce, tady jsou. Nejsou sice nijak kapesní, zabírají 253 hektarů, ale na Arlingtonu je začnete chápat ne jako historii, ale příčinu současnosti.