Unie připravuje vlastní zpravodajskou službu, politicky však kádruje už dnes
Za komunistického Československa byl každý politický projev pečlivě sledován, evidován a v případě potřeby i použit v boji s nepřáteli strany a vlády. Po aféře Watergate v sedmdesátých letech, za níž republikánský prezident Richard Nixon zneužil bývalých pracovníků CIA k odposlechům a získávání důvěrných materiálů demokratů, přišel svět o iluzi, že USA jsou nezpochybnitelnou demokracií. Dnes se evropská elita na obranu svých zájmů snaží vytvořit zpravodajské centrum Evropské unie.
V EU sice platí Lisabonská smlouva, která měla zpřehlednit vztahy mezi občany unie a bruselskými institucemi, ale nejvíc politické moci se paradoxně koncentruje v exekutivě – u předsedy Evropské komise José Manuela Barrosa. Projevilo se to při sestavování jeho nového komisařského týmu i při vytváření evropského zpravodajského a diplomatického sboru. Členské státy EU si myslely, že díky Lisabonské smlouvě lépe obhájí své zájmy a dostanou od Bruselu některé kompetence nazpět. Přepočítaly se však. A nepomohla jim ani kalkulace zvolit unijním prezidentem nevýrazného belgického politika Hermana Van Rompuye a šéfkou diplomacie nezkušenou Catherine Ashtonovou.
Týdeník EURO získal konkrétní důkaz, že Evropská komise (EK) již dnes zpracovává na osobnosti veřejného života kádrové posudky (viz s. 32). Konkrétním příkladem tohoto negativního trendu je hanopis na senátora a bývalého místopředsedu vlády pro evropské záležitosti Alexandra Vondru. Je v něm vylíčen jako člověk nevhodný pro funkci komisaře. Dokument údajně vytvořil úřad předsedy EK Barrosa v době, kdy Česko hledalo kandidáta na eurokomisaře. Vondra nezapadal do stereotypu unijních úředníků, protože je přímočarý, s dopady svých výroků si nedělá problémy a pro ostřejší slovo nemá daleko. Také proto si v Bruselu vybudoval pověst obratného a inteligentního politika, který by však nepříjemně tepal do evropských nešvarů. Úřednická klaka tedy zavelela: „Vondru jako komisaře nebrat!“ Pravděpodobně se nedopátráme původu materiálu, který EK údajně vypracovala na českého politika a zřejmě i na další uchazeče o post eurokomisaře. Skartace dokumentů se totiž provádí právě před příchodem nového týmu komisařů.
Navíc hrozí, že EU bude mít k dispozici síť zpravodajců schraňujících pro bruselské špičky citlivé informace – možná nejen z oblastí za hranicemi unie. Nyní se totiž v unii formuje nápad na „lepší koordinaci služeb v rámci EU“ (viz s. 37). Jeho původ lze hledat u místopředsedkyně EK a šéfky evropské diplomacie Ashtonové. Otázkou zůstává, kdo zaručí, že půjde o striktně apolitický aparát. Ten by neměl svému chlebodárci vypracovávat zprávy na politickou objednávku. Materiál na Alexandra Vondru však naznačuje opak.
Dalším projevem sílící role EK a jejího předsedy Barrosa je personální politika v rodícím se diplomatickém sboru EU – Evropské službě vnější akce. EU, která se novou Lisabonskou smlouvou teprve učí uplatňovat v praxi, vládne Barroso, jenž unii dobře zná. A nechce, aby mu vyrostla konkurence. Skutečnost, že evropskou politiku formuje právě tento Portugalec, se naposledy ukázala v jeho rozhodnutí vyslat na post velvyslance EU ve Washingtonu bývalého šéfa svého kabinetu. Přitom jediným předpokladem João Vale de Almeidy byla portugalská národnost. To se členským zemím EU nelíbilo i proto, že nebyly předem konzultovány. Nejhlasitěji se ozval švédský ministr zahraničí Carl Bildt. Postěžoval si, že tím EU snížila svou váhu v USA. Nový člověk EU v USA nahradí bývalého irského premiéra Johna Brutona. Řečeno jinak, úředník, který nikdy neobhajoval svou pozici v demokratických volbách, vystřídá bývalého ministerského předsedu unijní země. Ubohé. Zejména pokud se o tak důležitém postu rozhodlo v únoru na prvním zasedání nově zvolené EK. Z toho jasně vyplývá, že Barroso má současnou sestavu EU zcela pod svým dohledem.
