Zdá se, že na každý pád jeho hlas byl vážně opiát. Nejméně stejně tak důležité bylo ale to, co zpíval. Slova dělají šanson šansonem. Toho si byl Charles Aznavour (11. května 1924 - 1. října 2018), který se narodil v Paříži arménským rodičům jako Shahnour Varenagh Aznavourian, od počátku své kariéry textaře, skladatele i zpěváka vědom. Žádné téma pro něj nebylo příliš těžké nebo nepřijatelné a zdaleka nezpíval jen o lásce. V textech čerpal ze svého vlastního života, ale i z vyprávění lidí kolem. Nazpíval víc než tisíc písní, natočil desítky desek a pořád měl o čem zpívat, ať to byla homosexualita nebo pocity a prožitky starého muže.
Dětství prožil v chudobě. Jeho umělecky založení rodiče utekli v roce 1915 po masakru Arménů Turky do Paříže. Odtud se chtěli dostat do Ameriky, nedostali však víza. Synovi dali život, lásku a talent, ale nemohli mu dát moc peněz a neměli je ani na jeho studium. Nedodělal ani základní školu, což v dospělosti pociťoval jako hendikep. Už jako malý kluk se ale začal živit v divadle, zpíval a od mládí skládal.
Spřátelil se s Edith Piaf, se kterou ho spojovalo neradostně prožité dětství i syrový zpěv. Osm let dokonce sdíleli jednu domácnost, ale Aznavour se dušoval, že milenci nikdy nebyli. On obdivoval ji a ona jeho. On jí dal krásné písně, ona jemu zkušenosti, kontakty a sebevědomí, které potřeboval. Připadal si malý, ošklivý a nevzdělaný. Komplex měl i ze svého nakřáplého hlasu. Čas ukázal, že jeho obavy byly liché a nedomykavost hlasivek se stala jeho předností. Malý muž s velkým nosem a smutnýma očima si získal posluchače na celém světě. Promlouval k nim řadou jazyků, aby porozuměli hloubce textů jeho písní. A tak zatímco anglicky mluvící svět se dojímá nad tím, že „She maybe the reason I survive, the why and wherefore I‘m alive,“ Italové vědí, že „Ovunque vada arriverei, a passo a passo accanto a lei.“
Nepovažoval se za Arménce, ale za Francouze arménského původu. Na vlast svých rodičů nikdy nezapomněl, v její prospěch se angažoval finančně i politicky.
V roce 1995 byl Charles Aznavour jmenován vyslancem a stálým zástupcem při UNESCO v Arménii. Nebyl lhostejný k osudům ostatních. Bez pomoci jiných lidí by jeho rodiče nepřežili a on se nenarodil. Před dvěma lety řekl v rozhovoru pro Lidové noviny: „Já budu vždycky na straně těch, kdo s prázdnýma rukama buší na dveře. Nemůžu to ignorovat a tvářit se, že se mě to netýká.“ Možná mu chybělo vzdělání, dokázal ho ale nahradit laskavostí a moudrostí. •
O autorovi| Klára Donathová, donathova@mf.cz
